Ve své výtvarné praxi zobrazuje mezidruhové vztahy, klimatickou úzkost a spekulace ohledně směřování současného světa. Využívá přitom různé formální přístupy, pomocí nichž upozorňuje na možný ekologický kolaps v naší blízké budoucnosti. Pečlivě volí témata a motivy použité ve svých dílech z hlediska malířského projevu, ale i provázanosti s jejich bezprostředním okolím. Tento přístup se nejčastěji propisuje do expozičních řešení, která prostřednictvím sofistikovaných instalací komunikují s diváky jinými než tradičními výstavními strategiemi.Motiv zvířete se v malířské tvorbě Pavla Příkaského objevuje dlouhodobě a tak nějak zcela přirozeně.
Záměrně však toto téma poprvé rozpracoval v autorské výstavě Strach ze tmy (Galerie 207, UMPRUM, Praha, 2016), na které v jeho projevu ještě převládala inklinace k vizualitě ovlivněné technickým obrazem. Ten byl pro jeho dřívější tvorbu klíčový, stejně jako prosvětlená malba, která ho charakterizovala. Spíše než v současné době používanou barevnou škálu připomínala monochromatický rozmývaný akvarel. Reagoval tím na formální i obsahovou zaplněnost, kterou vnímal kolem sebe. To se odráželo i v pojetí obrazu jako jednoho fragmentu scénického záběru. Pozornost směřoval k figurativním detailům, z nichž se divákovi skládalo komplexní obrazové pole v jeho vlastní autonomní prožitek.
V případě zmíněné výstavy prezentoval cyklus děl, která v instalaci budovala imaginativní prostor směřující k širšímu vizuálnímu celku, nepřímo asociovanému uvozujícím textem výstavy: „Disponujeme technologiemi s téměř božskými vlastnostmi a zároveň máme strach ze tmy nebo z myší, i když víme, že neznamenají nebezpečí. Čím více si technologicky prodlužujeme naše těla, tím více nám roste zvířecí ocas. Překonaný znak z naší prehistorie, který se znovu objevuje.“
Atavistický motiv byl zřetelně artikulován skrze exponovanou galerijní situaci složenou ze série prací tematizujících torzo zvířecího ocasu. Analogie, odrážející se ve spektru ještě mediálně rozličných výstupů, zahrnovala kromě maleb i zmíněný námět, poprvé se zde objevující také jako fragment nalézající se mimo plochu obrazu projektorem nasvícený v graficky stylizované podobě znaku na podlaze. Byl mírně přeexponovaný v duchu používaného formálního jazyka odkazujícího k fotografii anebo k filmu. Nehmotný, přesto jasně čitelný symbol byl ale vzhledem k použité technologii bytostně závislý na světelných podmínkách prostředí, a tím také ze všech prezentovaných děl nejlabilnější. Zdánlivá technická výhoda se tak stala zároveň i jeho největším hendikepem. V postupném jeho částečném mizení a barevných vychýleních přecházel ve výstavě od neostrých linií do abstrahovaných ploch čistě malířského vyjádření, podpořeného jakoby samozřejmě a všudypřítomně se objevujícím bujením bílé barevné hmoty, navždy odpoutané od svazujícího výtvarného zpracování i konvenčního rámování obrazu.
Toto organické bujení nadále prorůstá celým dalším dílem autora, aby nakonec pojalo poslední zbytky subtilních charakterových znaků zobrazivých reálií a vytvořilo entropickou představu prapůvodní životadárné hmoty.
Kombinovaný typ vizuality pohybující se od figurativního zobrazení směrem k čisté abstrakci se od té doby promítá také čím dál častěji do samotné malby a přetváří autorův rukopis.
Do popředí se tak dostávají barevné pasty a struktury. Nezřídka jsou doplněny dalšími materiály, jako jsou třásně nebo objemové gely, skrze které expandují do prostoru mimo rámem ohraničenou plochu. U obrazů s více abstrahovanými povrchy se haptické aplikace často navzájem dotýkají a prorůstají ve strukturách připomínajících buněčné tkáně. Zobrazované groty a jeskyně jsou zase chápány jako alegorie vnitřních tělních dutin se šťávami a sekrety. Pozvolna se u nich vytrácí figurace a existují už nadále jako samostatné entity či tvorové, odkazující k tomu, že tělo je jen jedno a životní koloběh rozkladu a znovuzrození udržuje život na zemi v křehké biodiverzní rovnováze.
V pojetí námětů sílí zájem autora o antropologické zkoumání vztahu člověk a zvířete, které vyústilo okolo roku 2018 v jejich vzájemné hybridní propojování.
Samostatné výstavě Hybrids Potential (Atrium na Žižkově, Praha, 2018) vévodil výrazný vizuální motiv velkoplošné fototapety s detailním mikrosnímkem zvířecího jazyka. V extrémním zvětšení reálného fyzického orgánu se paradoxně zcela vytratila jeho popisnost a působil nadále spíše jako paralela k bližšímu přiblížení se k zobrazovaným prostředím, tvorům a chimérám s neurčitou biologickou identitou. Diagnostika z jazyka je dle tradiční čínské medicíny důležitou součástí vyšetření, poskytující informace o nerovnováze v těle a druzích jeho poškození. Hledání ve spleti organických struktur záchytný bod obnovy a nalezení skutečné příčiny dysfunkce namísto léčení pouze jejích vnějších projevů pak záviselo na ochotě každého diváka takové nabízené řešení přijmout a ztotožnit se s ním.
Nejedná se o první projekt, ve kterém autor řeší možnosti léčby obecnějších civilizačních problémů prostřednictvím umělecké práce vycházející z jisté formy spekulativního výzkumu. V roce 2014 společně s Miroslavou Večeřovou použili genciánovou violeť pro murální malbu svých autoportrétů, podpírajících jako atlant a karyatida, spolu s nosným konstrukčním systémem architektury galerie, její strop (Umělé dýchání, Galerie KIV, Praha, 2014). Výrazná fialová barva v medicíně hojně rozšířeného přírodního antiseptika odkazovala v tradici kolorismu k jejím specifickým vlastnostem, stávala se dominantním prvkem galerijního díla a posouvala uměleckou výpověď směrem až k symbolistickému vyjádření.
Podobný význam zaujímá v současné tvorbě Pavla Příkaského modrá barva spojovaná s často zobrazovaným motivem živoucích fosilií. Jedná se o stále žijící tvory s prehistorickými znaky. Například ostrorep, který doputoval v podstatě beze změny z prvohor až do antropocénu a nyní se z něho pro lékařské účely průmyslově odebírá krev. Malba modrou barvou je v tomto konkrétním případě přímím odkazem na to, že se může bez nadsázky jednat o jednu z nejvzácnějších tekutin světa a v kontextu práce autora jde zase o další příklad propojování našich těl. Šetrná práce s tímto tématem, úsporná, ale přesto důsledná jeho řešení, poskytují nástroje, jak co nejefektivněji uchopit a následně vstřebat komplexní eklektický celek. Tento výtvarný názor nás utvrzujíce v nejednoznačnosti vlastního přesvědčení o lidské nadřazenosti mezi živočišnými druhy.
Nezřídka se objevují a diskutují také témata současných globálních krizí, která jsou citlivě artikulována na základě mytologických příběhů, bajek nebo estetiky fantasy jako žánrů umožňujících s nadhledem a jistou mírou odstupu nabídnout alternativní řešení mnohdy katastrofických predikcí, které se ale stále častěji, s podivem nás všech, stávají reálnými.
S tím je spojený také kontinuální zájem o environmentální tematiku. Ta se stala výchozím bodem pro samostatnou výstavu Purpurové membrány v Galerii Klatovy / Klenová v roce 2023. (Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy, 2023). Některé obrazy zde byly vetknuty do průchodů místností a dřevěné obložení tak vytvářelo jejich rám. Dolní hrany, nejen těchto konkrétních maleb, byly záměrně zarovnány s podlahou a spolu s povrchy pláten vytvářely dojem iluzorních portálů, které zároveň oddělovaly i propouštěly svá bohatá prostředí mezi diváky i mezi sebou navzájem. Tyto vnitřní světy byly bohaté na specifickou faunu a floru, ve kterých dochází ke splývání na první pohled již překonaných fyziognomických a kulturních rysů.
Hybridní potenciál témat je pro autora způsobem, jakým lze v současném vizuálním diskursu uvažovat o figuraci, a to, jestli jsou klepeta místo rukou, ptačí drápy místo chodidel nebo těžké ptačí zobáky předností či nevýhodou, se ukáže až časem na základě přirozeného evolučního vývoje. Na malbách se v beztížném stavu potkávají druhy upozorňující na určitou disharmonii v ekosystému, jako v některých oblastech silně přemnožení modří krabi anebo naopak holub stěhovavý, průkazně vyhubený člověkem na počátku 20. století.
Masové vymírání celých čeledí hmyzu pak bylo jednoznačným námětem pro obraz Insect hobo (Hmyzí tulák, 2022, akryl, plátno, 260 x 200 cm, Galerie Klatovy / Klenová), který expozici otevíral. Formálním pojetím odkazoval ke knižním ilustracím, tak jak je známe třeba od Ondřeje Sekory, a k loutkovým hrdinům inspirovaným například dobovými charaktery žebrajících cvrčků. Hojně se na něm objevují luční kobylky, s jejichž chytáním do dlaní si většina z nás spojuje jedno z prvních blízkých pozorování hmyzu a dnes vlivem klimatických změn také znatelně mizí. Specifickým umístěním v samostatné místnosti jako by chtěl autor poskytnout svým sarančatům, broukům a koníkům dostatek bezpečného zázemí tvůrčí imaginace a umožnit jim přemalováním na okolní stěny, uniknout. Po melancholické nostalgii tak opět vzbuzuje nová očekávání…
Pavel Příkaský se narodil v roce 1985 v Plané u Mariánských Lázní. V roce 2012 vystudoval pod vedením Vladimíra Kokolii ateliér Grafika II na Akademii výtvarných umění v Praze, kde také absolvoval stáž u Markuse Huemera v ateliéru Nových médií a posléze pobýval také na anglické Middlesex University v Londýně. Jeho práce jsou zastoupeny jak v tuzemských, tak i v zahraničních sbírkách. Žije a pracuje v Praze. Společně s partnerkou Vladimírou Večeřovou, taktéž umělkyní, vychovávají dvě děti a starají se o psa, kočky, slepice a tři ovce ouessantské.
Petr Krátký je vizuální umělec a kurátor Galerie Klatovy / Klenová.
