Anna Daučíková v Tate Modern: Expedice do jeskyně a zpátky by

by 5. 10. 2024

Anna Daučíková je beze sporu nejvýraznější feministická queer umělkyně své generace. Její dílo je dobře známé také ve světě, což dokazuje mimo jiné současná výstava v Tate Modern, kde se zrovna nacházím. Anna Daučíková, Blavatnik Building, level 0, Tanks. Projdu těžkými dveřmi a dostávám se do úchvatného betonového prostoru podzemní nádrže. Obrovské průmyslové místnosti dříve sloužily na ropu, která poháněla turbíny bývalé elektrárny. Tma skoro jako v jeskyni.

Jen jemně nasvícený betonový prostor se sloupovím odhaluje trojprojekci na plátnech v zadní části místnosti. U jedné stěny stojí tři stoly a u druhé jsou na kamenech položené skleněné tabule. Projekce mě láká blíž. Nese název Expedice pro čtyři ruce a doprovod. Na tříkanálovém videu jsou ruce. Uprostřed prostředí jeskyně, zatímco v obou krajních kanálech vidíme stárnoucí dvojice rukou. Jedny ruce trpělivě řežou sklo. Další s nalakovanými nehty skládají ženské šaty. Identita rukou není jednoznačná, mohou patřit mužům i ženám, což záměrně zpochybňuje tradiční binární vnímání pohlaví.

Postupně se odhaluje narativ s nádechem rituálna. Skupinka lidí se s čelovkou prodírá jeskyní. Mezitím z nařezaného skla vzniká dlouhá plastika, kterou s sebou výprava bere do jeskyně. Zkoumáme povrch kamene. Vidíme díru, do které se ruce snaží objekt napasovat. Skleněný, přesně definovaný útvar vypadá v amorfním prostředí jeskyně absurdně. Sociopolitická metafora. Jeskyně, symbol ryzího návratu k původnímu člověku, je v juxtapozici s objektem jasného řádu vytvořeným člověkem dnešním. Skleněný prvek se přirozenosti jeskyně nedokáže přizpůsobit. Tuto konfrontaci rovného skla s nerovným a nepoddajným povrchem jeskyně vnímám jako racionální princip vládnoucí společnosti, který často nerespektuje přirozený vývoj jednotlivců a queer identit. Celý proces umocňuje sexuální kontext situace. Systém se pokouší naroubovat svá pravidla na lidskou identitu bez snahy porozumět prostředí, do kterého proniká. Útvar ze skla se snaží jen diktovat si podmínky, ale přirozená realita ho odmítá. Chladný objekt nechápe, že je třeba přestat vzdorovat vývoji. Nechápe, že si svět stejně půjde svou přirozenou cestou a že se jeskyně sklu nepřizpůsobí. Tento princip lze v širším kontextu chápat nejen jako výzvu k empatičtějšímu přístupu k identitám, ale také jako kritiku neústupných pravidel, která mocenské struktury uplatňují vůči přírodě a dalším oblastem.

Video bylo natočeno v Národním parku Slovenský kras, v regionu Gemer, ve spolupráci s Norou Čúzyovou-Lackovou a je prokládáno ilustracemi rukou i gestickými pohyby. Ty jako by tančily a mazlily se v zakódovaném rozhovoru feminní a maskulinní identity, která splývá v jedno. V obrazech se střídají také poetické texty.

Meandering along the edges

of our own individualities,

unreliable formulas

and disorienting signals.

Dalo by se říct, že texty oslavují chaotickou a stále se měnící povahu osobní identity, ale také sílu lidské mysli. Daučíková uznává nejistoty a nejednoznačnosti života, zatímco přijímá svobodu a fluiditu, která s tím přichází. Sama tento stav nazývá jako „in between“ – mezi – stav proměnlivosti, kterým vyjadřuje svou transidentitu.

Od projekce přejdu ke skleněným panelům položeným na kamenech. Jsou na nich texty, které lze číst pouze ze stínů vyrytých písmen. Jedná se o poznámky z průzkumu na internetu, které se vztahují k násilí na trans lidech. Jsou tu kromě jiného zaznamenány počty vražd. Vyrytá do skla jsou tato data trvalá a nesmazatelná.

V místnosti se nachází také dílo Devět bodů k vraždě Zackie Oh, které je poctou řeckému umělci a HIV aktivistovi Zaku Kostoupolosovi, drag queen jménem Zackie Oh. Ta byla v roce 2018 napadena uprostřed ulice v Athénách, kde ji několik mužů zmlátilo tak, že na následky zemřela. Součástí popisovaného činu je i reakce Thea Prodromidise, který byl jejím kolegou a který se kromě vzpomínek na ni rozepisuje také o tom, jak jsou ulice Athén pro trans lidi čím dál více nebezpečné.

Anna ve své tvorbě řeší problematiku identity opakovaně, často taky balancuje mezi tělesností a politikou. Od svých starších prací tentokrát však trochu odlišně. (Vzpomeňme třeba ikonickou Výchovu dotykem – sérii fotek, kde si zplošťuje prsa přitisknutým plátem skla; dílo Královnin prst, kdy krouživými pohyby tře sklenici na vodu; video We care about your eyes se zrcadlem v rozepnutém poklopci, Kissing Hour…). Tematiku identity a genderu nevztahuje v tomto díle přímo na sebe, zamýšlí se veřejněji. Video je také oproti předchozím dílům možná méně popisné a více otevřené vlastní interpretaci.

Pohledy do výstavy Anny Daučíkové Expedition for Four Hands, Tate Modern, 2024 © Tate Photography: Reece Straw

Anna Daučíková se dnes už hlásí k trans identitě. Narodila se v roce 1950 a nikdy se prý ve svém těle necítila správně. Tranzice však v době jejího dospívání nepřicházela v úvahu. Svou sexualitu musela před společností tajit pěknou řádku let. Po absolvování Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě v ateliéru Václava Cieglera Sklo v architektuře se v 80. letech přestěhovala do Moskvy. Utekla za svou partnerkou. Do země, kde byla homosexualita trestná. Živila se jako sklářka a ve volné tvorbě se věnovala hlavně abstraktní malbě a fotografii. S tematikou identity a genderu ale experimentovala už tehdy. Po rozpadu Sovětského svazu se vrátila do Bratislavy, kde založila queer feministický časopis Aspekt. Začala se věnovat především práci s videem založené na performanci. Otevřel se jí nový svět, kde se pravidelně objevují hlavně interakce mezi tělem a sklem. V Bratislavě vedla ateliér videa na Vysoké škole výtvarných umění. Po několika letech se přestěhovala do Prahy, kde až do roku 2019 působila jako vedoucí Ateliéru nových médií. S Tomášem Vaňkem, tehdejším rektorem, se zasadili o to, aby se AVU otevřeně stalo feministickou institucí. Dnes je Anna umělekyně, jejíž díla znají a uznávají evropské galerie a přehlídky současného umění po celém světě od Bienále v Jakartě po documentu v Athénách.

V roce 2019 se v rozhovoru přiznala, že se jako trans člověk stále cítí na Slovensku nepříjemně. Dílo vzniklo v roce 2019, v době, kdy bylo Slovensko bráno jako konzervativní země, ve které musí transexuální člověk podstoupit kastraci, chce-li užívat jméno jiného pohlaví. Země, kde nefunguje registrované partnerství, natož manželství osob stejného pohlaví. V rozhovoru s rakouskou teoretičkou Hedwig Saxenhuber Anna poznamenala, být umělcem znamená mít kolem sebe jistý štít, který legitimizuje umělcovy experimentální postupy, a to i v takhle konzervativní zemi. Tento obranný štít ale postrádá, když chodí po ulicích Bratislavy.

Dnes, o šest let později, se zdá, že slovenská společnost směřuje k ještě větší radikalizaci. Pokud jsme si mysleli, že postoj státu vůči queer komunitě už nemůže být více odmítavý, dost jsme se pletli. Současná vláda nejenže zachovává své krátkozraké postoje, ale snaží se nyní vytlačit LGBTQI+ umění z kulturních institucí. V tomto kontextu je těžké si nepřát, aby se lidé otevřeli změnám a přestali soudit identitu druhých. Identitu, která jako pevná skála odolává tlakům a postupně obrušuje křehké předsudky většinové společnosti. Ještě však stále žijeme v době, kdy se společnost dokáže vypolarizovat i při takových událostech, jako je zahájení olympijských her. Jen před několika dny byl zatčen člověk, který plánoval teroristický útok během slovenského Pridu. Vypadá to, že je před námi ještě dlouhá cesta, než budeme moci žít bez obav o svou bezpečnost, a Anna Daučíková nám to připomíná. Alespoň v Tate Modern je ještě svět v pořádku.

 

More stories by

Martina Fridrichová