Kurátorka Tereza Jindrová hovořila s Evou Koťátkovou a Hanou Janečkovou o různých vrstvách projektu Srdce žirafy v zajetí má o dvanáct kilo navíc. Dotkly se kolektivní povahy projektu i úskalí institucionální kritiky.
Tereza Jindrová: Projekt Srdce žirafy… byl velmi kladně hodnocen mezinárodní odbornou veřejností, v „žebříčku“ ArtNews se umístil jako šestý mezi všemi národními pavilony. Jaké docenění nebo naopak kritika byly nejvýznamnější pro vás?
Eva Koťátková: Pro mě je důležité, pokud výstava funguje ve smyslu nějakého inkluzivního těla nebo prostředí, které k sobě zve lidi a pomáhá jim otevírat úvahy nebo způsob prožívání, které si v jiných podmínkách třeba nemůžou dovolit. Postupně se pokouším zapojovat do instalací větší spektrum vrstev, které umožňují rozmanitější a paralelní možnosti napojení. To ale mluvíme jen o fázi výstavy, která je v chodu, další jsou reakce nebo vstupy od lidí v přípravné fázi nebo když projekt putuje dál jako příběh a rozvíjí se v další příběhy atd. Ve škole imaginace jsme s příběhem žirafy pracovaly v kontextu zviditelnění kultury konzervace a zkoumaly, co všechno je obsahem kolektivního vzduchu, který dýcháme, a jindy nás zajímal způsob, jak zviditelňovat často neviditelné systémy a sítě, které vytěsňujeme z dohledu, protože je to tak pohodlnější, únosnější…
Hana Janečková: Pro mě je velmi důležité, jaké vztahy výstava či umělecké dílo vytváří, a v tomto smyslu jsou pro mě nejhodnotnější interakce s diváctvem a reakce lidí, kterých si vážím. Osobně mi udělalo velkou radost, že si projekt užily i naše děti, které krk žirafy opravdu bavil. Také je zde velké množství výzkumných zdrojů, které jsme shromáždili společně s Josefem Řičářem, Matějem Strnadem a Vítem Novákem v archivech a najdete je zejména v katalogu, dále fotografie Alexandry Vajd a příběhy, které se do projektu nedostaly a čekají na zpracování. Dělají nám radost i rezidence pro umělectvo, které probíhají a budou prezentovány příští rok v NGP.
TJ: Evo, ty do své umělecké praxe dlouhodobě zapojuješ další aktérstvo a činíš z něj spoluautorky*ry. Jak probíhala v případě Srdce žirafy spolupráce s duem Hylozoic/Desires, kolektivem Gesturing Towards Decolonial Futures (GTDF) a zároveň dětmi a seniory?
EK: Himali Singh Soin a David Soin Tappesar vytvořili působivou básnickou a hudební skladbu s názvem The World of the Free, která pracuje s fragmenty dobových záznamů o cestě žirafy a je proložena hymnami států, které Lenka navštívila na cestě do pražské zoo, a zvuky spících žiraf. Edukační část projektu byla inspirovaná metodologií kolektivu GTDF, který se snaží převracet zaběhlé hierarchie, jež ovlivňují to, jak se vztahujeme k druhým, ke zvířatům a přírodnímu světu obecně. Směřuje k učení se od přírodního světa a s ním, hledání společného jazyka a zcitlivování, které vyžaduje, abychom vedle dominantního racionálního způsobu vzdělávání zaktivovali i dlouho upozaďované smysly. Dětské a seniorské skupiny zase přispívají svými příběhy k příběhu žirafy Lenky – ptají se, v čem je to i jejich příběh, a jak se z něj společně i každý zvlášť můžeme učit.
HJ: Co mne na projektu zaujalo, bylo i jakým způsobem můžeme přemýšlet o otázce, co v dnešní době znamená národní reprezentace a vůbec jak uvažovat o možnostech uměleckého díla v tomto kontextu a nabízet odlišné formy spolupráce. Co se týče Himali, Davida i nakonec GDTF, je jejich zájem o odlišné formy náležení perspektivou, která zdůrazňuje sdílené otázky klimatu, přírodních katastrof, sucha atd., a to vše v době hromadné migrace jak lidí tak i zvířat a klimatické krize obecně. A na tyto fenomény myšlenka tradičního národního státu prostě nestačí.
Součástí projektu je také performativní složka odehrávající se však pouze ve vymezených termínech – jak má návštěvnictvo vnímat vztah samotné instalace a této (do určité míry exkluzivní, protože nepravidelné) vrstvy?
EK: V Benátkách tahle vrstva funguje jako rozšíření možností, jak vstupovat do příběhu. Projekt na ní nestojí, a současně pokud bych tuhle vrstvu mohla vnést častěji, například každý víkend, přišlo by mi to smysluplné, protože přímo konfrontuje diváctvo, kriticky se ptá, provádí několika imaginacemi, nabízí smyslové stimuly a na obecnější úrovni přináší některé ještě víc poetické roviny příběhu. Je to ale současně vrstva, která vyžaduje nejvíce péče, protože ji realizují živí lidé, kteří musí být za svou práci zaplaceni a kteří musí mít celkově dobré podmínky a péči. Na častější performativně-edukační program jsme bohužel už neměly finance a už takto nám na jeho realizaci museli přispět soukromí donoři.
TJ: Česká expozice na 60. BB se měla původně uskutečnit v prostorách v Arsenale, v průběhu příprav bylo však její konání přesunuto zpět do čs. pavilonu v Giardini. Jak se vám na takovou změnu reagovalo? Čs. pavilon je architektonicky velmi vydařený, dlouhodobě je ale ve špatném stavu. Jak vnímáte jeho aktuální prozatímní úpravu?
EK: Měnit podobu projektu nebylo snadné, bylo nám ale hned jasné, že přestože obsahově projekt zůstává stejný, v novém prostoru už najednou formálně nefunguje. Nová verze musela vzniknout poměrně rychle, alespoň na můj způsob práce. Většinou se potřebuji delší dobu v tématu cíleně „topit“, a tady to bylo opravdu vhození do vody a tlak na velmi rychlé nalezení nového řešení. Prostor Čs. pavilonu má nicméně krásné měřítko a stav, ve kterém byl před rekonstrukcí, byl pro nás vlastně přesný – ukazoval trhliny a samotnou budovu jako nějaký typ zraněného těla. Podobně jako u žirafy Lenky umožňoval pracovat s dírou v podlaze a odhalenou kanalizační sítí.
HJ: My jsme s prostorem v Giardini plánovaly pracovat i v rámci open callu, měla tam být venku část zvukové instalace, která by provazovala tento „zraněný“ pavilon s instalací v Arsenale. Myslím, že současná situace dobře reflektuje temporalitu a nejistotu, která budovu provází i v návaznosti na možnosti kompletní opravy či se situací na Slovensku.
TJ: Jak probíhala spolupráce s Národní galerií Praha?
HJ: NGP je dlouhodobě podfinancovaná a také závislá na grantové struktuře ministerstva kultury. Přitom náročné mezinárodní projekty typu bienále vyžadují hodně času a flexibility, i financí a komunikace. Mnohé by bylo jednodušší, pokud by zde bylo o mnoho více času na realizaci díla. Myslím, že by ale také pomohlo zavést systém společné reflexe a zpětné vazby, nějaký více formalizovaný systém zpětné vazby, který je standardní součástí institučních procesů v západních institucích.
EK: Do velké míry myslím chybí v českém prostoru konstruktivní kritika institucí. Národní galerie je dlouhodobě v komplikované situaci a jako přední česká státní instituce je přirozeně pod drobnohledem a velikým tlakem. Řada lidí v ní dělá obdivuhodnou práci ve složitých podmínkách. Pokud bych měla ale sebe a Hanu vnímat čistě technicky jako dodavatele díla, je nutné říct, že v procesu spolupráce bylo příliš mnoho změn v krátké době (a to i na tak velký projekt), které od zúčastněných na obou stranách vyžadovaly 200% nasazení a přinášely hodně stresu a tlaku. To je model práce, který se nemůže dít dlouhodobě.
TJ: Projekt se také zabývá dekolonizačními perspektivami, jak na něj reagovaly české instituce jako Zoo Praha a Národní muzeum? Proč je podle vás v některých českých veřejných institucích pojem „dekolonizace“ vnímán jako irelevantní nebo dokonce nebezpečný?
HJ: Projekt svým obsahem, který se týkal skutečných historické událostí, tedy nejen Lenky, ale i jiných zvířat a jejich dovozu ze zemí tzv. „Globálního jihu“, narazil na vlnu nepochopení, a vyústil ve velmi komplikované situace, které jsme musely opakovaně intenzivně řešit se zástupci institucí. Do jisté míry zde docházelo k nepochopení ze strany institucí, že umělecké dílo není historický dokument, i když se k historii vztahuje, ale imaginativní interpretace. Nějakým způsobem to rozjitřilo celé přemýšlení o tom, kdo a jak se může vztahovat k české národní historii a jak by měla být prezentována, zvláště pokud mluvíme o národní reprezentaci. Vím, že to zní paradoxně, protože ty situace byly opravdu velmi těžké, ale právě v tom si myslíme, že spočívá i hodnota a možnost současného umění – otevírat i velmi složité otázky. Projekt má také určité rámce instituční kritiky, i když se domnívám, že velmi jemně artikulované ve výsledném katalogu i díle. Rovina institucionální kritiky byla jasně formulována už ve znění projektu podaném v rámci open callu, přesto se tento aspekt stal postupně problematickým.
Je také nutné zdůraznit, že termín dekolonizace v našem projektu používáme v jeho rozšířeném významu, tedy jako způsob přemýšlení, který se staví proti vytěžování, a toto vytěžování může představovat způsoby, jak tvoříme sbírky přírodního světa, jak se učíme, jak přemýšlíme, i to, jak se díváme na umění.
EK: Projekt není explicitní v tom, že by volal po zavření přírodovědných muzeí nebo zoologických zahrad, přestože já osobně vidím řadu jiných způsobů, jak se přibližovat k přírodnímu světu. Spíš se ptá, co se můžeme z příběhu žirafy učit, v čem se náš vztah k přírodnímu světu proměnil a v čem zůstává podobně extraktivistický. Pro instituce to nabízí možnost kriticky se podívat na historii i současnost vlastního fungování. Dosavadní jednání nám pomohla udělat si představu o tom, jak jsou tu velkými institucemi vnímány dekoloniálně zaměřené projekty a s jakým nepochopením se takový termín setkává u širší veřejnosti. V tomhle ohledu si myslíme, že je naše práce pokusit se to víc zpřístupnit a přiblížit v rámci reprízy výstavy v roce 2025 v NGP, a to především skrze živý program.
TJ: Ve světle současných politicko-kulturních událostí na Slovensku na jedné straně a „kauzy“ se zavádějícím označením čs. pavilonu jako českého jde o citlivou otázku – jak ale z hlediska národních reprezentací ČR a SR vnímáte situaci paralelního sdílení pavilonu oběma zeměmi? A jak vnímáte koexistenci projektu Srdce žirafy… uvnitř s realizací Oty Hudce v exteriéru pavilonu?
HJ: Toto je otázka, která by měla být spíše nasměrovaná na NGP a SNG. Velice si vážíme Otovy práce celkově a toho, co dokázal ve velice krátké době realizovat. Paralelní prezentace může fungovat, ale aby se předešlo nedorozuměním, musí být velmi dobře vykomunikovaná i s veřejností, což vyžaduje spoustu času a plánování i jasného kurátorského záměru hned od open callu. Pro nás bylo nešťastné, že slovenský návrh realizace přišel až v momentě, kdy se už bohužel nedalo jednat o společné prezentaci či spolupráci, jelikož jsme už byli ve finalizační fázi českého projektu. Také by ale bylo dobré vyjasnit, že se česká i slovenská strana letos zaregistrovaly na Bienále zvlášť jako dva nezávislé státy, a z této oficiální registrace národních pavilónů, tak jak jsou na webu či na mapě výstav, čerpají jak organizátoři tak mezinárodní média.
EK: Dodala bych, že právě transparentnější komunikace s veřejností o zásadních fázích procesu by u tak velkého projektu s tolika aktéry byla namístě a ušetřila řadu nedorozuměění. Co se týče sousedství našich projektů s Otou Hudcem, mám k jeho práci veliký respekt a přála bych si potkat se v budoucnu v klidnějších podmínkách. Pamatuji si ještě živě, jak nám v jednu chvíli začalo do pavilonu pršet na žirafí krk a Otovi se zase vznítila zvuková technika. A zároveň i na silný moment, kdy během zahájení české i slovenské účastnictvo dalo jednotně najevo svůj nesouhlas s kulturní politikou na Slovensku.
TJ:Realizaci projektu pro národní pavilon na BB vnímá umělecký svět jako jeden z výrazných bodů kariéry – jak pro vystavující, tak pro kurátorky a kurátory. Jde ale v případě české reprezentace o realizaci, která by byla také adekvátně ohodnocena?
HJ: Kulturní politika jednotlivých států silně ovlivňuje i ohodnocení práce. Když porovnáme rozpočty zemí střední a východní Evropy s tím, jak je ohodnocená reprezentace zemí západní Evropy či USA, tak je evidentní obrovský nepoměr jak v celkovém rozpočtu, i co se týče honoráře. Je ale také nutné si pamatovat, že finanční struktura podpory bienále je v těchto zemích často rozložena mezi mnoho subjektů, jak státních institucí, tak soukromých a mezinárodních nadací.
TJ:Realizace podobně ambiciózních projektů je vždy náročná a často se neobejde bez určitých osobních obětí realizačního týmu. Ty jsi, Evo, během instalace dokonce vážně onemocněla se zápalem plic, což se až mysteriózně prolíná s příběhem žirafy Lenky… Co ti tenhle projekt dal a v čem tě jako umělkyni posunul?
EK: Mám to štěstí, že jsem „jenom“ matka, že těch pro systém pracovních „nevýhod“ nemám víc, protože jinak by to nebylo realizovatelné. Jako umělkyni mě projekt určitě přiblížil víc mechanismům fungování institucí, ukázal jejich často neviditelné, ale důležité vrstvy, o které je důležité pečovat, protože jinak to velké tělo začne kolabovat. V průběhu jsme si s Hanou psaly poznámky, ten proces měl chvílemi podobu surreálné divadelní hry a možná se v ni i časem překlopí. Stěžejní je ale pro mě znovupotvrzení si toho, jak moc je umění kolektivní záležitost a jak vděčná jsem za spolupráce a přátelství, které z projektu vzešly.
