Výstava Olbrama Pavlíčka v galerii Kostka nám umožňuje nahlédnout do procesů technologické a tělesné výměny. Vstupem do výstavy rigged CRASHTEST se ocitáme v prostředí obývaném spekulativní entitou, zhmotněným systémem, ve kterém Pavlíček odkazuje na tvarosloví designových produktů. Odkrývá dopad na naše uvažování a zviditelňuje naši tělesnou odezvu, přes mocenské impulsy nástrojů až jejich uživatele. Místo pouhé kritiky autor vybízí k úvaze o pozitivní provázanosti subjektů a technologií, které se od momentu rozdělání prvního ohně vzájemně ovlivňují. Napětí mezi kritikou a fascinací, které se odehrává na pozadí vzájemné neurčitosti, může být tím, co udává významovou křehkost.
Do našeho oběhu se dostává vůně termoplastu, ze kterého je vyroben závěs rozdělující prostor galerie do části určené k operaci s neznámým záměrem. Dva objekty ve středu místnosti představují místo k telechirurgické úpravě těla, které po sobě zanechalo stopy jako důkazy podmanění. Z polstrování a ergonomických prvků objektů varovně vystupují ostny a hroty. Podněty k zákrokům přicházejí z míst, odkud je nečekáme, manipulují s námi na dálku a my je skrze jednotlivé odkazy a hesla ve výstavě můžeme rozeznávat.
Pavlíček se svou tvorbou podílí na současném redefinování vztahu uživatele a nástroje. I přes jistou vizuální předvídatelnost, která vychází z ustanovených estetických postupů v rámci současného umění, je zřejmý autorův autentický a soustavný záměr. Zasazuje technologie do role autonomního aktéra, který není v pasivní pozici, a narušuje naše chápání funkce jako jednostranného vztahu. Nástroje neslouží pouze našim potřebám, ale spolupodílí se na své podobě a komplexně určují naše sociální systémové funkce, ve kterých se pohybují i další zvířecí druhy.
Tkáně, do kterých nám ve výstavě autor dává nahlédnout, jsou uměle vedeny, spojovány karabinami a kovovými prvky. Stávají se infrastrukturami podobnými těm, které jsou aparáty biomoci. Vše je technologicky upraveno a připraveno k nekonečnému vylepšování. Systém oprese je zviditelněn, těla se prolínají s protézami, které se stávají autonomními subjekty. Tento mechanismus zde není pouhým pozadím, které by určovalo vztahovost, ale stává se entitou produkovanou automatizací..Výstava je proto jedním z podnětů pro transhumanistickou diskurzi, která jakoby v českém prostředí stále postrádala dostatečnou pozornost. Může tak přispívat názorem, že technooptimismus se neobejde bez hluboce kritického předpokladu a že je důležité nepřestávat spekulovat o možných scénářích blízké budoucnosti, které se podílí na jejím formování.
