Po letitých a složitých vyjednáváních ohledně získání finančních zdrojů začala Moravská galerie v Brně s rekonstrukcí Místodržitelského paláce. V první etapě rekonstrukce přišlo na řadu nádvoří, návštěvnické zázemí a výstavní sály v přízemí budovy. Součástí rekonstrukce, spolufinancované z Evropského fondu pro regionální rozvoj, bylo i vytvoření stálé expozice starého a užitého umění, pojmenované Umění do kapsy. Proč zrovna tento název, inspirovaný malou kapesní encyklopedii Rozum do kapsy? A v čem je tato expozice ojedinělá?
Možná nejen dříve narozeným se vybaví typický obdélníkový formát drobné knížečky s černým pruhem na boku obsahujícím charakteristické logo edice OKO, vycházející z podoby písmenka O a skutečného oka, která začala vycházet před více jak padesáti lety v nakladatelství Albatros. Též expozice Umění do kapsy má být encyklopedií, v tomto případě však překlopenou z knižní podoby do výstavních sálů a pracující s originály uměleckých děl. Na sbírkách Moravské galerie, většinou regionálního charakteru, má ukázat, že i na příkladu takto omezené kolekce lze prezentovat základy dějin středoevropského umění.
Jako její kurátor je uveden Ondřej Chrobák, autorstvo výstavy však tvoří členové lektorského oddělení Moravské galerie Michaela Gerichová a Robert Spurný. Podle jejich vlastních slov bylo cílem „vytvořit expozici, která by byla podnětná pro pravidelné návštěvníky galerie a zároveň přístupná pro ty, kdo se s uměním setkávají poprvé“. K dosažení tohoto cíle použili autoři encyklopedický systém. Každá z kapitol výstavy je proto uvozena nejen klasickým vysvětlujícím textem, ale též barevnými kartami s vysvětlivkami pojmů souvisejících s výtvarným uměním: žluté kartičky jsou věnovány teorii, modré technice a růžové pojmům z historie umění. Navíc je, podobně jako u starých ilustrovaných encyklopedií, doprovází ilustrace od Alexeye Klyuykova, které byly též hravě použity na šatních skříňkách. Moravská galerie tak navazuje na předešlý počin, rekonstrukci Uměleckoprůmyslového muzea s expozicí designu, kde podobným způsobem spolupracovala s Jiřím Frantou. Kromě těchto dvou zmíněných umělců jsou dlouhodobými externisty Moravské galerie Lukáš Kijonka a Tomáš Svoboda, kteří stojí též za grafickým a architektonickým zpracováním Umění do kapsy.
Již dříve nepříliš rozsáhlý výstavní prostor v Místodržitelském paláci byl kvůli proražení nového průchodu do Běhounské ulice zmenšen o jeden sál, expozice tak zabírá chodbu a pět drobnějších místností, které určily prostorové rozdělení výstavy do šesti kapitol. I v tomto ohledu můžeme hledat paralelu s drobnou encyklopedií Rozum do kapsy, též zde však platí, že i přes stísněný prostor je expozice poměrně nabitá informacemi. Navíc se do ní podařilo zařadit i řadu jak významných, tak méně známých děl ze sbírek instituce vybraných napříč historickými kapitolami i ukázkami ze současného umění (nejmladší dílo je datováno do roku 2024), pojednaných nejrůznějšími médii od malby a fotografie přes sochy, prostorové instalace či reprodukované plakáty ze sbírky grafického designu.
Středobodem nové expozice se stal člověk, který se objevuje též v názvech všech kapitol: Člověk a čas, Člověk a krajina, Člověk a technologie, Člověk a člověk, Člověk a ošklivost a Člověk a svátky. Prostor vstupní chodby otevírá kapitola Člověk a čas, jež prostřednictvím vystavených děl ukazuje lidský život od narození až do smrti. Expozice tak začíná fotografiemi Aleny Vykulilové ze souboru Porodnice z roku 1978 a textovou instalací Jiřího Valocha: i zde, jako v jiných momentech (viz například zmíněná práce s ilustracemi), se projevuje dlouhodobé směřování galerie, pro niž je Jiří Valoch, umělec, teoretik a sběratel, jednou z klíčových osobností, na jejíž sbírce je založena expozice Art is here: současné umění v Pražákově paláci. Kapitola pokračuje portréty dětí z 19. století, výjevy zachycujícími práci, odpočinek či sportovní vyžití až po velmi silný závěr pracující s tématem smrti. V této části nalezneme například papírový objekt Adrieny Šimotové Johnové z 80. let minulého století, zobrazující masku spodní části obličeje, vystavený v kontextu ohořelého torza Krista od neznámého středověkého řezbáře, tvořícího kolem roku 1500. Tato socha, nezáměrně dotvořená plameny, prezentuje nejenom náboženský symbol spojený se smrtí, ale také lidské tělo, na jehož pomíjivost poukazují zčernalé poškozené části řezby. Je poměrně pravděpodobné, že v klasicky pojednané expozici, prezentující kanonická díla ze sbírek, by se takovéto dílo nikdy neobjevilo. Odvaha pouštět se v bílých stěnách výstavy do drobných experimentů, které doceníte při důslednějším čtení expozice, je ostatně charakteristická pro celý výstavní počin.
Jak již název napovídá, druhá kapitola Člověk a krajina se soustředí na klasické zástupce krajinomalby, ale i v tomto případě se autorstvo nebálo si s návštěvníky pohrát: mezi obrazy Piepenhagena či Zrzavého je mimo jiné zahrnut i objekt představující přírodní pigmenty v Petriho miskách od Miloše Šejna (objekt nese název COLORVM NATVRAE VARIETAS a je datován roky 1954–2024). Třetí kapitola Člověk a technologie zobrazuje díla, pro jejichž fungování bylo nezbytné využití nejrůznějších přístrojů a technologických postupů.
Z kontextů, které tyto první kapitoly předeslaly, vystupují jejich dvě následovnice. Čtvrtá kapitola Člověk a člověk představuje kolekci uměleckých děl Moravské galerie pro nevidomé a slabozraké návštěvníky, kterou galerie disponuje již přes dvacet let (poprvé byla prezentována na výstavě Možná sdělení, 2001). Jedná se o 36 prací od současných autorů, část z nich je možné vnímat dotekem: tzn. nasadit si masku a rukavice a díla si „osahat“, zbytek je vystaven v klasické prosklené muzeální vitríně a je s ním pracováno při doprovodných programech. Nejen s ohledem na současné tendence zprostředkování umění handicapovaným návštěvníkům a na bezbariérovost a přístupnost institucí chápu a oceňuji naplnění potřeby tento ojedinělý soubor prezentovat. Bohužel však práce s ním vystupuje z jednotící linky expozice, název Člověk a člověk je trochu zavádějící a jeho zvolení může působit mírně na sílu. Otázku, jak se souborem pracovat, považuji proto za otevřenou, ale nedořešenou.
Mírným ukročením stranou je též kapitola pátá Člověk a ošklivost. Ústředním dílem tohoto oddílu je Rubensova Hlava Medusy, vystavená, jako již dříve v minulosti, za oponou, kterou může návštěvník odhrnout. Tomáš Svoboda zvolil lehce průsvitnou bílou látku, se kterou pracuje též v celé místnosti. Stejnými plátny jsou tak od sebe oddělené i obrazovky, na kterých je možné prohlédnout si vybrané reprodukce ze sbírek galerie i s krátkými anotacemi. Pokud si však chcete jednotlivá díla rozkliknout, objeví se varování se symboly, které odkazují na témata, jež v případě filmového průmyslu vedou k posunu doporučené věkové hranice. Konkrétně se jedná o nahotu a sexuální aktivitu, nenávistné projevy a symboly, násilí a nebezpečné organizace, či šikanu a obtěžování. Teprve poté, co si přečtete, která z těchto témat se v daném díle objevují a v jaké míře, a souhlasíte se zobrazením díla prostřednictvím odkazu „přesto zobrazit“, se vám ukáže celá reprodukce. Mezi desítkami takto prezentovaných děl najdeme Umučení svatého Ondřeje od Antonia Carnea, Jidáše Bohuslava Reynka, Umírající matku (Těžkou hodinku) od Karla Theodora von Piloty, Hořící město Jana van Akena či Ležící ženský akt Egona Schieleho. Na rozdíl od předchozí kapitoly však tato funguje poměrně dobře a osobně ji považuji za jeden nejsilnějších momentů celé expozice. Cením si odvahy vystoupit z běžného systému prezentování děl v galerii, dovolit si vyjádřit se hravou formou, a zároveň přitom využít odkazy na současnou popkulturu.
Poslední kapitola – Člověk a svátky – pravděpodobně vychází z dlouholeté dobré zkušenosti Moravské galerie s programy pro školy zaměřenými na zástupce starého umění zobrazující události z Kristova života, které si připomínáme v období Velikonoc či Vánoc. Výběr děl s náboženskou tematikou zde však byl rozšířen i o kopii plakátu propagujícího 1. máj – svátek nás všech, či reprodukci snímku zachycujícího lid s československými vlajkami před sochou svatého Václava v Praze.
Rozsahově drobná expozice prezentující nejrůznější zástupce lokální sbírky ,tak v sobě skrývá řadu informací i drobných momentů, které ji řadí mezi experimentální počiny na poli současné výstavní strategie. Přesto ji chápu hlavně jako pokus, který by měl ukázat, co funguje a co ne a otevřít cesty, jak se sbírkami a jejich vystavováním pracovat do budoucna.
