Bukolika je multižánrový a multimediální festival, který se letos koná už osmým rokem na louce u Přelouče. Festival má kořeny ve free techno kultuře a s ní spojené DIY estetice a komunitní organizaci. Od začátků, kdy byl zaměřen především na elektronickou taneční hudbu, prodělal vývoj, který stále udržuje základní principy, ale rozšiřuje umělecký záběr. Hudebně se Bukolika posouvá více do vod experimentální elektroniky, ambientu, stále se zaměřuje hlavně na lokální scénu, ale přináší už i zahraniční jména. Především ale dělá zásadní krok k vizuálnímu umění. Bukolika se tak stává zároveň sympoziem site-specific instalace, land artu a enviromentálních intervencí, které každoročně obohacují přilehlé louky a lesy kolem hudebních stagí. Festival se proměňuje v tvůrčí environment, kde se mísí a prolínají lidé, hudba, umění, světelný design i rozšířená vědomí.
Jde tak ve stopách utopických projektů, kde se umělecké a životní formy spojují v kolektivní tělo, i když jen na dva dny a dvě noci. Bukolika je důležitým ukazatelem toho, jak může být umělecké vyjádření v současnosti silné ve spojení žánrů a forem, ve spolupráci a v aktivitách, které vyrůstají zezdola a mimo velké instituce a komerční zájmy. Letošní výstava byla kurátorovaná Julií Nešlehovou a zahrnovala díla Šenay Kobak, Mariky Krčmářové, Ivy Davidové, Kateřiny Houbové & Dity Lešovské a mnoha dalších. Všechna umělecká díla citlivě reagují na přírodní prostor, ve kterém se nacházejí. To otevírá i další důležitá témata festivalu, a to udržitelnost a šetrnost k přírodě.
Stejně jako je na podobných festivalech nejcennější dialog a vzájemné naslouchání, důležitým aspektem je také citlivé zasazení celého environmentu do krásného přírodního prostoru u Labe, a to s ohledem na respekt k prostředí. Socha Ivy Davidové je zasazena do vodní plochy rybníčku a odráží se v jeho hladině, zdá se, jako by tam florální struktura a podivné zvířecí tělo byly odjakživa. Objekt Terezy Švolíkové visící před stagí působí jako chrámový objekt na raveové mši. Jan Kulka pomohl nad ránem otevřít unavené oči stroboskopickou analogovou projekcí abstraktních filmů, které živě mixoval ze své „pramítačky“. Z domu na stromě pučí sochy, textilní struktury slouží jako kolektivní deštník. Účastnictvo prochází vyšlapanými cestičkami louky, na cestu jim svítí měsíc ne-bo pomalu se probouzející slunce.
Bukolika vytváří kapsli radostí utkaných z hudby, umění, sdílených emocí a společných konverzací. Každý takový sociálně-umělecký environment je vždy komplexnější, než se daří vyjádřit. Jeho vnitřní obsahy jsou uzavřené ve vědomích jednotlivců či sdílené v kolektivu. Žijí dál, než se naplní znovu v dalším roce.
