Před několika lety jsem absolvovala jednu z řady letních škol v rámci Uměleckého centra pro sou-časné umění v Rize (Latvian Centre for Contemporary Art), která potvrdila moji zálibu v tématu odpadu a silný zájem o něj. Během týdne jsme dostali „nalejvárnu“ od řady významných teoretiků, teoretiček, umělců a umělkyň a kurátorů či kurátorek a dalších interdisciplinárních odborníků. Mezi nimi byla např. vědkyně Egle Rindzevičiute, která nám poskytla článek již pro číslo věnova-né toxicitě, nebo profesorka Linda Kaljundi z Estonské akademie umění.
Mluvit o vlivu odpadu na naše životní prostředí je v současné globální diskuzi velmi potřebné, avšak toto téma je u nás zatím plenkách. Možná by se každá vláda a každý občan měli vydat na skládku. Právě s letní školou jsme podnikli výlet do ZAAO Ltd. (Ziemeļvidzemes Atkritumu Apsa-imniekošanas Organizācija), což je společnost pro nakládání s odpady v regionu Severní Vidzeme v Lotyšsku. Byla založena v roce 1998 s cílem efektivně zpracovávat komunální odpady a přispí-vat k udržitelnému životnímu prostředí.
ZAAO nabízí širokou škálu služeb v oblasti nakládání s odpady, včetně sběru, třídění, recyklace a ekologické likvidace odpadu. Tato společnost se také snaží o environmentální vzdělávání od ško-lek po univerzity a stále hledá nové programy zaměřené na snížení množství odpadu a podporu recyklace. ZAAO klade důraz na spolupráci s místními obcemi, průmyslem a obyvateli s cílem zvyšovat povědomí o ekologických problémech a zlepšovat kvalitu životního prostředí v celém regionu. I my měli skvělého průvodce: na otázku, jak lze nánosy odpadu snížit, upřímně odpověděl – nic nekupovat. Máme totiž silnou nadprodukci všeho. Žádná vládní regulace již nestačí. To je jediný způsob boje proti odpadu. V tichosti jsme pak zamyšleni odjížděli nazpět s otázkou: je naše budoucnost odsouzena k temnotě a zániku?
Právě zde jsem také poznala polskou umělkyni Dianu Lelonek1 , která společně s námi „obdivova-la“ danou skládku. Lelonek je známá především svým projektem Znovuzrozené objekty (2016), ve kterém se věnuje tématu odpadu a jeho vzájemnému působení s přírodou. Sbírá odpadky (přede-vším zboží hromadné spotřeby) a nechává je záměrně zarůst mechy, lišejníky a dalšími rostlinami, čímž demonstruje, jak si příroda postupně bere zpět své území a materiály, které tu byly lidmi za-nechány. Tento projekt je jakousi kritikou nadměrné výroby a spotřeby a ukazuje, že příroda má neuvěřitelnou schopnost obnovy, jen k tomu potřebuje čas. Dílem, které možná někdo z českého diváctva bude znát, je trojkanálová2 videoprojekce z roku 2022 Čáp, posvátný pták jako součást širšího projektu zaměřeného na environmentální problematiku a vztah mezi člověkem a přírodou. Toto dílo dokumentuje situaci, kdy čápi bílí, kteří jsou tradičně symbolem čistoty, nového života a spojení s přírodou, začali hnízdit na skládkách odpadu. Místo aby migrovali do teplejších krajin pro potravu, lenost a pohodlnost převážila a čápi našli zálibu ve skládkách, kde se přizpůsobili současným podmínkám a v odpadcích získali novou formu obživy, přičemž skládky poskytují ne-jenom zdroj potravy, ale také teplo. Tato nepřirozená adaptace ukazuje, jak příroda reaguje na lid-ské zásahy do životního prostředí a jak se přirozené procesy mění v silný konflikt kvůli devastaci a znečištění prostředí. Téma skládky zde funguje jednak jako symbol ekologického problému, kdy lidstvo nadprodukuje ohromné množství odpadu a nestačí se s ním vypořádávat, a jednak morální krize, kterou dává do souvislosti s ekologickým kolapsem a narušením vztahu k přírodě.
Touch Sanitation. Dostupné na Open
in Media Viewer.
Jak to všechno začalo
Ale vraťme se k historii politiky odpadu. Sahá hluboko do minulosti, i když její moderní podoba se začala formovat především v průběhu 19. století a poté ve 20. století v souvislosti s rostoucí in-dustrializací, urbanizací a vědecko-technickým pokrokem.
Základy politiky odpadu lze vysledovat již ve starověkých civilizacích, jako byly starověký Egypt, Mezopotámie, starověká Kréta nebo Řím, kde byly vyvinuty první systémy pro odstraňování od-padu. Římské akvadukty a kanalizace jsou pro nás dodnes poměrně fascinující nejen stavebně, ale i svojí funkcí, kterou zastávaly ve veřejném životě, a tedy v oblasti hygieny společnosti.
Ve středověku a raném novověku byla odpovědnost za likvidaci odpadu většinou na jednotlivcích či komunitách. Jak víme, vše se „házelo“ do městských ulic, lidé se brodili vším možným, což při-spívalo k morovým ranám a šíření nemocí.
Historii odpadu, který postupně zahlcuje a ničí naši planetu, lze však vysledovat až v 19. století. Je fascinující, že za tak „krátkou“ dobu, co samotná planeta Země existuje, jsme ji dokázali přivést až téměř na samotný pokraj zničení. Počátek moderní politiky odpadu tedy najdeme v 19. století s rostoucí industrializací a urbanizací v Evropě a potažmo Severní Americe. Městská centra se zača-la potýkat s velkým množstvím odpadu, který ohrožoval veřejné zdraví a vedl k propuknutí epi-demií, jako je např. cholera, což vedlo k většímu tlaku na zlepšení hygienických podmínek. Tehdy byla zahájena první opatření v oblasti veřejné správy a infrastruktury zaměřená na sběr a likvidaci odpadu, např. roku 1874 se v britském Notthinghamu otevřela první spalovna odpadu, což předsta-vovalo počátek technologického přístupu k hromadícímu se odpadu. Vypouštění CO2 do vzduchu tehdejší političtí magnáti neřešili, spalovny totiž stíhaly a ještě nebylo tolik odpadu, jako je v 21. století.
Během 20. století, a to zejména po druhé světové válce, se politika odpadu stala zásadní součástí městského plánování. Spotřební společnost ho generovala stále více, což vedlo k zavedení rozsáh-lých sběrných systémů, jako byly popelnice, skládkování a „recyklace“. Reakce na spotřebu a její kritiku v uměleckém odvětví odstartoval již v 60. letech pop art. Koncept recyklace pak začal být populární zejména v 70. letech, kdy se environmentální otázky dostaly do popředí nejen v umělec-ké disciplíně (známý land art a jeho mluvčí Robert Smithson či projekty manželů Harrisonových aj.). V této době vznikala první environmentální hnutí, která upozorňovala na problémy spojené s odpadem a jeho dlouhodobým dopadem na životní prostředí. Taková dvě ikonická a nejznámější díla, kterými lze toto období demonstrovat, jsou od americké konceptuální a participativní uměl-kyně Mierle Laderman Ukeles. Často v jejím díle rezonuje i tematika péče a veřejného prostoru. V díle Manifesto for Maintenance Art rozšiřuje diskusi o odpadovém hospodářství. Zaměřuje se na procesy údržby, které mohou odhalit a přetvořit způsob, jakým vnímáme a nakládáme s odpady. Tímto způsobem manifest odhaluje, že otázky odpadu nejsou jen technickými nebo ekologickými problémy, ale také záležitostí společenské spravedlnosti a hodnot. Když se pak zamyslíme nad tím, co považujeme za odpad, můžeme se dostat k širším otázkám o hodnotě zdrojů, o ekologic-kých dopadech a rolích jednotlivců a institucí v jejich správě. Druhé dílo Touch Sanitation pak prostřednictvím performativního aktu demonstrovalo skutečnost, že odpad je často přehlíženou komoditou městské infrastruktury, která má zásadní dopady na životní prostředí, veřejné zdraví a sociální struktury. Ukeles tímto dílem přináší do popředí neviditelnou práci těch, kteří se zabývají správou odpadu. Ukazuje, jak je tato práce klíčová pro samotné fungování města, přičemž vytváří sociální a environmentální napětí, kdy je odpad marginalizován a zapomenut. Tento aspekt díla je jádrem tématu politiky odpadu – nejedná se pouze o péči o lidské bytosti, ale o zacházení s hmotou, která je nechtěná, toxická nebo nebezpečná. Autorčina performance spočívala v potřesení rukou 8 500 pracovníkům a pracovnicím newyorské společnosti odpadového managementu, aby jim poděkovala za neviditelnou práci na očistě města. Umělkyně ukazuje, že odpad není pouze vedlejším produktem moderní společnosti, ale jeho správa je proces nabitý politickými konotacemi, který se dotýká základních otázek moci, práce a odpovědnosti.
Další stěžejní autorkou je maďarsko-americká konceptuální umělkyně Agnes Denes se svým klí-čovým dílem Wheatfield — A Confrontation z roku 1982. Na prázdném nezastavěném místě, kte-ré sloužilo prakticky jako sládka všeho možného, Denes vysela pšeničné pole. Upozornila tak na paradox lidí trpících hladomorem v kontrastu k americkému konzumerismu a ekologické lhostej-nosti. Že je toto dílo stále nebývale aktuální, dokazuje i to, že se rehabilitovalo na mezinárodním veletrhu Art Basel před budovou Messeplatz. Švýcarská iterace díla s názvem Honouring Wheat-field – A Confrontation (2024), při níž byla opět zasazena pšenice a poté sklizena, znovu naráží na současný světový obchod, klimatické změny a špatné zacházení s půdou a krajinou.
Jak to pokračuje ve jménu globalizace
Od konce 20. století se politika odpadu začala zaměřovat také na nové formy odpadu, jako je elek-tronický odpad (e-waste) a radioaktivní odpad, které vyžadují specializované metody likvidace, což vedlo ke vzniku mezinárodních environmentálních dohod, jako je Basilejská úmluva (1989), která měla za cíl omezit pohyb nebezpečného odpadu přes hranice. Na přelomu 20. a 21. století se do popředí dostala problematika globalizace odpadu obecně – bohatší země začaly exportovat od-pad do chudších zemí.
Dnes již důvěrně známe jednotlivé kategorie odpadu, např. elektronický odpad a jeho dopady ne-jen na společnost, jeho vznik – čerpáním drahých kovů a materiálů ze země – a stejně tak složitost likvidace našich digitálních zařízení často právě v zemích třetího světa. Množství plastového od-padu je snad nejznámější světově viditelný environmentální problém. Nejen že jeho spalováním vznikají emise přispívající ke klimatickým změnám, ale zároveň jeho nadprodukce zamořuje kra-jinu a vede ke vzniku celých plastových ostrovů plujících v moři. Známý africký umělec El Anat-sui používá recyklované materiály, především kovová víčka lahví a hliníkové obaly, a vytváří z nich monumentální sochy a závěsné objekty, často připomínající obrovské tapisérie, které se za-bývají globálním spotřebním chováním a problematikou skládek jako symbolu konzumu a nadpro-dukce. Jeho práce odrážejí koloniální historii, obchod a odpadní kulturu a zároveň zpochybňují hranice mezi tradičními a moderními materiály. Radioaktivní odpad se po nukleárních katastro-fách stal sám o sobě tématem, které by si zasloužilo samostatný článek – a v podstatě jej pokrývá číslo magazínu Flash Art z roku 2023 věnované toxicitě. Radiace představuje neviditelné nebez-pečí, které může poškozovat ekosystémy po celá další desetiletí. Oblasti jako Černobyl nebo Fuku-šima jsou extrémními příklady ekologických katastrof, jejichž následky přetrvávají. Radioaktivní odpad z jaderných elektráren, vojenských operací, válek a průmyslu je uložen v podzemních skla-dištích nebo jiných kontrolovaných prostředích, což ovšem neznamená, že jsou bezpečné trvale. Správa tohoto odpadu je komplikovaná o to víc, že zahrnuje neuvěřitelně dlouhé časové rámce (desetitisíce let), které přesahují lidské generace. Ovlivňujeme tedy budoucnost generací, které kvůli nám nebudou mít na výběr, tak jako dnes máme my.
Obecně skládky často vznikají v oblastech obývaných marginalizovanými komunitami. Zatímco bohatší oblasti si mohou dovolit investice do efektivnějších systémů nakládání s odpady, chudší regiony jsou nuceny přijímat odpad bez možnosti regulace, což vede k environmentální nesprave-dlnosti. Tyto regiony trpí znečištěním půdy, vody a vzduchu, což má vážné důsledky pro zdraví jejich obyvatel. Politikou odpadu a nadprodukcí se také zabývá světoznámá dánská skupina SU-PERFLEX, s níž jste si mohli již přečíst rozhovor v jednom z čísel Flash Artu. Jejich projekty čas-to zahrnují recyklaci a udržitelnost, jako např. Supergas (1996), který nabízel alternativní paliva pro rozvojové země.
Z řady českých umělců a umělkyň vtipně, s humorem a prostřednictvím estetizace odpadu tvořila např. Věra Janoušková. Upcyklací se také zabývá umělec a architekt Jan Fabián nebo litevská umělkyně Ruta Putramentaite, žijící v Praze. Dále bychom mohli jmenovat Barboru Mrázkovou či Dominika Styku. Záměrně je však blíže nepředstavuji, protože někteří budou součástí tematického čísla věnovaného politice odpadu.
Skládky a radioaktivní odpad mají mnoho společného – jsou trvalé, neustále se hromadí a mají tendenci zůstat „neviditelné“ pro většinu společnosti. To, co je běžně mimo dohled, má hluboké politické a ekologické důsledky. Politika odpadu tak zahrnuje mnohem více než jen otázku správ-ného nakládání s ním – jde o komplexní soubor sociálních, ekonomických, ekologických a politic-kých rozhodnutí, která formují, jak se s odpadem zachází, jak se produkuje a jaký dopad má na společnost i životní prostředí. Témata skládek a radiace mají hluboké politické důsledky, které se dotýkají spravedlnosti, moci a udržitelnosti a zůstávají tichou hrozbou pro nás pro všechny v sou-časnosti, ale i pro budoucí generace.
Možná je načase, aby se náš blahobyt začal striktně omezovat a vrátil se ke střídmosti, skromnosti a pokoře vědomí toho, že nám bylo dovoleno existovat v tomto světě a žít svobodně svůj život. A tak si říkám, že výlet na skládku, která mi realisticky ukázala, čeho jsme schopni, by měl být pro všechny do jednoho povinným výjezdem podobně jako návštěva Národního muzea.
1)Lelonek je interdisciplinární umělkyně a aktivistka, jejíž tvorba se zaměřuje na průsečíky mezi ekologií, vědou a uměním. Ve svých projektech často zkoumá problematiku odpadu, vztahu člověka k životnímu prostředí a neudržitelného konzumu. Její práce reflektují nejen ekologickou krizi, ale ta-ké způsoby, jakým současná společnost nakládá s přírodou a odpady.
2)Dílo bylo prezentováno na výstavě Seno, sláma, skládka v galerii Václava Špály v roce 2023, or-ganizované Společností Ceny Jindřicha Chalupeckého. Druhou mutaci jsme letos mohli vidět také na výstavě Cvrlikat – umění z ptačí perspektivy v Domě umění v Ústí nad Labem, kurátorované Pavlínou Morganovou a Petrou Stegmann.
