Libuše Jarcovjáková

Výstava děl Libuše Jarcovjákové, která se v posledních letech dostává do povědomí nejen českého diváka, je svým rozsahem největší výstavou, jaké se osobité fotografce zatím dostalo. Kurátorka Lucie Černá v prostoru mezaninu Veletržního paláce připravila návštěvníkům reprezentativní představení téměř půlstoletí tvorby. Pro takto rozsáhlé a vrstevnaté dílo muselo být náročné najít název. Proto je zvolené jméno výstavy chytrou volbou – v duchu fotografčiny tvorby je osobním a z podstaty dokumentárním.
Fotografie jsou samozřejmým středem výstavy. Co však podtrhuje jejich výpověď je způsob, jakým kurátorka pracuje s prostorem. Už vstup dává tušit, že se divák přiblíží k životu a světu Jarcovjákové, jak jen je možné – prostorem se, jako koberec, vine široký pás s detaily očí z jejích autoportrétů. Jako kdyby návštěvníka měla nejen provázet výstavou, ale zároveň ho také sledovat. Zmínit je také potřeba kurátorčino rozhodnutí výstavu postavit proti směru hodinových ručiček. I když je výstava v podstatě chronologická, tak je ale mnohem výrazněji rozdělena do určitých kapitol. Jarcovjáková fotí v cyklech. Některé započala již během dospívání a jejich dotváření stále běží. Příkladem mohou být její autoportréty představené jednou z kapitol. Další je japonská etapa, respektive dvě. Zásadní moment v kariéře a jedna z řady náročných životních etap. Jarcovjákové jde při fotografování o zachycení jisté atmosféry. Tato atmosféričnost je propsána i do výstavní architektury. Růžově nasvícený vstup, bílé světlo reflektorů módních mol japonské kapitoly nebo lahvově zelená v kapitole unikátních snímků z prostředí normalizačního T-clubu, oblíbeného mezi LGBT+ lidmi.
Z celkové koncepce výstavy nepřirozeně vyčnívá několik kurátorských zásahů. Černá se například rozhodla nelogicky obarvit původně černobílou fotografii nebo pracovat s výřezy z fotografie. Během komentované prohlídky je to sice zmíněno, ale bez dalšího vysvětlení. O to samoúčelněji tyto zásahy nakonec vyznívají.
Život Libuše Jarcovjákové je plný silných momentů, které s neochvějnou vůlí a trpělivostí zaznamenávala. Její fotografie jsou osobité, surové a zachycují jistou nahotu života. Současná retrospektivní výstava je přesně taková. Představuje osobitý, surový a obnažující pohled na svět kolem nás.