Občas skočím i přes plot. Andreas Fogarasi v rozhovoru s Janou Písaříkovou. by

by 12. 1. 2025

Andreas Fogarasi (1977, Vídeň) žije a pracuje ve Vídni. Jeho samostatné výstavy se uskutečnily v Kunsthaus Muerz (2023, s Markétou Othovou), Georg Kargl Fine Arts ve Vídni Vídeň (2022, s Marianou Castillo Deball), vídeňské Kunsthalle (2020), Vintage Galéria v Budapešti (2020) a v Proyectos Monclova v Mexico City (2016). V roce 2007 získal cenu Zlatý lev za nejlepší národní účast na Biennale di Venezia.

JP: Mohl bys přiblížit koncept tvé právě probíhající výstavy „Citites“ v bratislavské Gandy Gallery?

AF: První kresbu ze série „Cities“ jsem vytvořil pro výstavu „Egon Schiele a současné umění“ (2006). Kurátorka doufala, že vytvořím výzkumnou práci o vídeňské moderně, ale já jsem místo toho myslel na současnou turistickou komodifikaci umění a umělců a udělal jsem jednoduchou kresbu tužkou s nápisem „Schielestadt“ (Schieleho město). Nakonec jsem kresbu nevystavil (a ani ji neukázal kurátorce). O dva roky později jsem v tvorbě pokračoval.

JP: Jaká další „města“ jsou v sérii těchto kreseb zahrnutá?
AF: Jedná se o několik sérií a každá má svůj specifický rytmus a humor. Týkají se například pojmu času, kde se začíná „Historickým městem“, pokračuje „Věčným městem“, „Hlavním městem 19. století“, „Městem 20. století“, „Moderním městem“… Všechno jsou to velkolepé pojmy významných míst (některé konkrétní a rozpoznatelné, jiné obecnější) a končí „Světovým hlavním městem designu“, což je označení vymyšlené současným městským marketingem. Zahrnuji sem klasické přezdívky, které vznikaly po staletí, jako „Město piva“, i směšné marketingové „značky“ jako „Město vzdělání a příležitostí“.

JP: Tvoje rodina pochází z Maďarska, ale tvým městem je Vídeň. S čím ji máš spojenou?
AF: Od mládí mě přitahovalo současné umění. Jako teenager jsem navštěvoval spoustu výstav, chodil jsem do Secese, do Kunsthalle a vůbec snad do všech galerií. Vídeň je dobrým místem nejen pro objevování umění, ale také děl architektů, jako byli Adolf Loos, Joze Plečnik, Hans Hollein nebo Hermann Czech. Je charakteristická smyslem pro detail spojený s pečlivým pozorováním, řemeslnou zručností a schopností kritické reflexe. Nacházím zde mnoho analogií mezi výtvarným uměním a architekturou.

JP: Ty jsi chtěl být původně architektem?
AF: Nejprve jsem začal studovat architekturu na „Angewandte“, Vysoké škole užitého umění. Brzy jsem si však uvědomil, že v rámci oboru architektury není příliš místa pro kritickou praxi, pro pochybnosti, skepsi a rozpory, a tak jsem přešel ke studiu umění na Akademii výtvarných umění. Moje práce je ale samozřejmě silně ovlivněna architektonickými tématy a strategiemi. Je to taková nefunkční antiarchitektura.

JP: Mohl bys přiblížit, o čem je tvůj dlouhodobý projekt „Nine Buildings, Stripped“?
AF: Dlouho jsem pracoval v kontextu videa. Pohyblivý obraz jsem používal proto, abych vyprávěl o prostoru. Například pro Bienále v Benátkách v roce 2007 jsem natáčel socialistický kulturní dům v Budapešti. Avšak v průběhu let se moje práce stala více fyzickou a sochařskou. Projekt „Nine Buildings, Stripped“ začal výstavou pro vídeňskou Kunsthalle v roce 2019. Sbírám v něm materiály a architektonické fragmenty z budov, které se bourají nebo přeměňují.

JP: A tyto objekty fragmentů mají odkazovat ke svému původnímu kontextu, nebo zakládají „novou realitu“?
AF: Pevně svázané ocelovými pásky a zavěšené na stěně tvoří druh abstraktních portrétů míst, z nichž jsou sesbírány. Avšak pokud je to možné, nesbírám jen staré materiály, ale také vzorky nových budov, které se staví místo těch „starých“. V podstatě tak vytvářím „balík“ starých a nových materiálů, něco, co by v podstatě nemohlo „koexistovat“ a jinak by nevzniklo.

JP: Co tě na materialitě těchto objektů zajímá především?
Staré materiály jsou většinou vyřazeny a mizí z dohledu, zatímco nové materiály jsou zde, před našima očima, ale často je nevidíme.

Andreas Fogarasi; Dvě města, kresba na papíře, 2010,
foto: Adam Šakový.

JP: O čem byla tvoje účast na SEFO trienále současného umění v Olomouci?
AF: V poslední době jsem měl poměrně hodně výstav v České republice i na Slovensku. Připravil jsem výstavu pro pražskou Viper galerii a v Bratislavě jsem se podílel na jakési společné retrospektivě Petra Bartoše společně s Mirou Keratovou. V galerii města Blanska jsem vytvořil efemérní situaci – dočasnou knihovnu dveří zapůjčených od místních občanů. Bylo pozoruhodné, jak malý architektonický detail, jako jsou dveře, izolované od zbytku domu, může nést tolik z konkrétní doby a její atmosféry…

Pro SEFO Triennale jsme se s kurátorkou Martinou Mertovou zaměřili na dvě stavby v Olomouci. Administrativní budova „Jednota“ je v procesu částečné demolice, pochází ze 70. let a má v sobě typické materiály pro tuto dobu: mozaiku, malované sklo, hliníkové profily. Druhou stavbou je univerzitní budova Hejčín z 80. let s prvky postmoderního cítění. Moje práce pro SEFO MUO čerpá z materiálů z těchto budov.

JP: Které to jsou konkrétně?
AF: Gumové podlahy a dlaždice v různých barvách a zelené obklady dveří z umělé kůže, opět spoutané do geometrických abstraktních tabulek, které dokumentují materialitu těchto mizejících budov. Tyto nové realizace jsou ještě doplněné pracemi z mé výstavy v galerii Viper (2021). Tam jsem pro změnu použil materiály hotelu InterContinental Praha. Keramickou fasádu tohoto hotelu navrhl výtvarník Zbyněk Sekal, v rámci rekonstrukce byla zcela zničena a následně zrekonstruována. Pro svou práci jsem použil jak staré, původní prvky, tak i některé nové, spojené s onou rekonstrukcí. Výsledkem je kompaktní, těžký obal Sekalových sochařských prvků z fasády hotelu.

JP: Takže často pracuješ v podstatě s odpadními stavebními materiály a architektonickými prvky, jejichž hodnota ještě nebyla úplně rozpoznána?
AF: Mým hlavním záměrem je vyprávět nejen o kulturních hodnotách daných míst a době jejich vzniku. Jsou spojené i s tematikou hodnoty materiálních zdrojů. Často jsem zván architektonickými institucemi, abych o tomto projektu hovořil v souvislosti s Re-Use, což je velmi aktuální debata ve světě architektury.

JP: Architekti se snaží snížit škodlivý dopad, který má výstavba na životní prostředí?
AF: Výstavba budov je zodpovědná za přibližně 11 % celosvětových emisí uhlíku, takže roste pochopení pro nutnost opětovného využití nebo jednoduše zachování částí budov na místě. Navíc mé osobní trvání na používání stávajících materiálů má kořeny i v mém vlastním životě. Jako syn přistěhovaleckých rodičů (kteří se narodili na konci 30. let a v roce 1956 uprchli z Maďarska) vidím hodnotu ve všem. Jsem si jistý, že tuto zkušenost sdílí mnoho dalších příslušníků mé generace. Můj otec si schovával spoustu věcí, například šroubky nebo kusy dřeva, o kterých říkal, že by se jednou mohly hodit. Takže i neviditelné části děl, jako jsou závěsné konzoly nebo výztuhy, jsou často vyrobeny z nalezených materiálů.

JP: Souvisí téma tvých prací s nostalgií ?
AF: Projekt „Nine Buildings, Stripped“ má jednoduchou strategii a lze jej vztáhnout k mnoha tématům, například gentrifikace, památkové péče nebo velmi přesně řečeno k dekádě post-socialismu. S tím posledním z jmenovaných souvisí například moje dílo o nejvýraznějším příkladu symbolicky a ideologicky motivované demolice v Evropě, o „Palast der Republik“ v Berlíně. Budova, která v sobě nesla velmi důležité vzpomínky, byla v roce 2006 zbourána a nahradila ji rekonstrukce berlínského městského paláce, který dnes známe jako Humboldt-Forum. Původní palác byl během 2. světové války poškozen a následně v roce 1950 východoněmeckými úřady zbourán. V 70. letech 20. století byl na jeho místě postaven Palác republiky, rozsáhlý modernistický komplex, v němž sídlil parlament NDR, ale také mnoho veřejných prostor, jako jsou posluchárny, divadlo, umělecká galerie, kino, kavárny a restaurace. Hned po pádu berlínské zdi v roce 1989 začaly iniciativy za jeho zbourání a opětovné vybudování bývalého královského paláce.
Motivem této iniciativy, silně podporované konzervativními a pravicovými dárci, bylo vymazat z veřejného prostoru vzpomínku na socialismus a modernismus, vymazat složitosti a rozpory 20. století a předstírat historickou kontinuitu.

JP: Sleduješ podobné tendence k vymazání „architektonické a urbanistické paměti socialismu“ i v současnosti?
AF: Podobný trend lze dnes pozorovat v Maďarsku, kde Orbánova vláda bourá modernistické budovy a nahrazuje je rekonstrukcemi historických budov, někdy i takových, které nikdy neexistovaly. Právě nyní probíhá pomalé vyklízení Budínského paláce, v němž sídlí mimo jiné Národní galerie, aby se do tohoto symbolického místa mohla nastěhovat vláda. Interiéry, přestavěné v 70. letech 20. století v moderním stylu, budou zničeny a fasáda a kopule budou obnoveny do stavu před 2. světovou válkou. S budapešťskou galerií a kurátorkou Nikolett Erössovou připravujeme sérii prací dokumentujících tento vývoj v Budapešti a po dobu několika let sbíráme materiály z různých demolovaných budov. Na druhou stranu mnoho materiálů ze 60. a 70. let změnilo svůj status z odpadu na předměty sběratelského zájmu.
Materiály, se kterými pracuji, nejsou sběratelské předměty ani suvenýry. Nezajímají mě cedule, lampy, kliky nebo sochy, a také ne cihly nebo jiné konstrukční prvky, které mají nějaký objektový charakter, ale výhradně povrchy. Podle mých zkušeností si tyto části nikdo nenechává. Ani majitelé, ani architekti, ani lovci suvenýrů. Je to tak trochu slepá skvrna vizuální reprezentace.

JP: Co tím přesně myslíš?
AF: Dnes existují fotografické snímky téměř každé postavené stavby na planetě. Ale při pohledu na tyto snímky, v archivech nebo v Google Street View, jen velmi zřídka získáte dobrý pocit z materiálnosti budovy. Není zdokumentována. K pochopení vlastností materiálu, jeho povrchové úpravy, hladkosti nebo hrubosti, teploty nebo akustiky – potřebujete mít v ruce skutečný vzorek. Vybízím lidi, aby se mých děl dotýkali, klepali na ně, přejížděli rukama po jejich povrchu.

JP: Navštěvuješ ve volném čase například budovy určené k demolici, skládky nebo bleší trhy?
AF: Někdy vím o plánované demolici s dostatečným předstihem a mohu se spojit s architekty, majiteli, stavebními firmami. Někdy prostě jdu kolem staveniště a spontánně si něco vezmu s sebou. Také mi často volají přátelé, když vidí, že se nějaká budova bourá. Lidé, které oslovím ohledně získání dílů, jsou většinou vstřícní a podporují mě, od developera až po dělníky na stavbě. Všichni vidí v záchraně dílů hodnotu a někdy je poměrně snadné se k nim dostat. Měl jsem případy, kdy jsem měl klíče od budovy a mohl jsem pracovat delší dobu, abych získal materiál, v jiných případech musím přeskočit plot v noci nebo o víkendu.

More stories by

Jana Písaříková