Péče, chápaná v nejširším slova smyslu, se v posledních letech stala ústředním tématem umělecké a kurátorské činnosti v oblasti současného umění. Tyto postupy se často přizpůsobují sociálně udržitelnějším způsobům práce nebo reagují na krize vyvolané neoliberalismem, jako je například krize péče. Zároveň kladou důraz na spolupráci a sociální spravedlnost jako alternativy k éře poly-krize a hrozící ekologické katastrofy. Péče přesahuje rámec lidského života a zahrnuje i ostatní druhy a okolní ekosystémy.
Vapaa Collective je helsinský architektonický kolektiv založený v roce 2019 architektkami Iines Karkulahti, Charlotte Nyholm a Meri Wiikinkoski. Spojuje v sobě teoretickou a projekční práci s uměleckou praxí a buduje představy o nových formách regenerativního prostředí. Po celý rok 2024 zkoumal tento kolektiv téma související s péčí nazvané Architectural Acts of Care (Architektonické projevy péče) a přistupoval k němu z různých perspektiv prostřednictvím série architektonických performancí uskutečněných ve třech městech – Helsinkách, Londýně a New Yorku. Jaké podoby péče ale může architektura poskytovat?
Joonas Pulkkinen: Pojďme se nejprve zmínit o úloze architektury v současnosti. Proč je architektura důležitá?
Meri Wiikinkoski: Architekti vytvářejí největší a nejtrvalejší díla ze všech uměleckých forem. Jejich práce formuje naše každodenní prostředí, což znamená, že architektura není pouze záležitostí architektů – může a měla by být kritizována, stejně jako všechny běžné věci. Vapaa Collective pracuje na rozhraní umění a architektury prostřednictvím různých uměleckých postupů. Máme vše potřebné k tomu, abychom vnesly hlubší záběr do diskuse týkající se našeho vlastního oboru.
JP: Vapaa Collective se zrodil ze společných diskusí u kávy. Co ale bylo výchozím bodem? Jste spolužačky?
MW: Studovala jsem s Iines, přičemž Iines a Charlotte byly v té době kolegyně ve stejné kanceláři. Charlottu jsem neznala.
Probíhaly nejrůznější diskuse u kávy a každá z nás se zaobírala velkými otázkami z oblasti udržitelnosti architektury. Na této profesi je úžasné, že cítíte, jak je důležité ovlivňovat věci vlastní prací. Diskuse skončily a pak se vždy začalo od začátku, proto kolektiv vytvořil platformu, která diskusi posunula ještě dál.
Iines Karkulahti: Všechny jsme cítily, že se k těmto otázkám člověk nedostane při své každodenní práci. V environmentální krizi je vše propojeno se vším, a to je obtížné pochopit i řešit.
Charlotte Nyholm: Z mého osobního pohledu kolektiv uvolnil prostor i pro zbytek života. Když mluvíme o klimatické úzkosti, je akce tím nejlepším způsobem, jak se k této úzkosti postavit. Nepotřebuji si při každém setkání s Iines vykládat o ekologické krizi.
MW: Všechny máme i jinou práci. Často uvažujeme o tom, jakým směrem činnost kolektivu vést, ale nechceme být například závislé na zadání, které nám diktuje podmínky toho, co máme dělat. To, co děláme a rozvíjíme ve Vapaa, se samozřejmě projevuje i v naší každodenní práci v podobě věcí, do kterých se ponoříme.
JP: Mluvíme-li o modernizaci v kontextu urbanizace, která ve Finsku probíhala především v desetiletích po druhé světové válce, nemělo by nás překvapovat, že takto vybudovaný městský fond nemá moc udržitelný charakter a dlouhou životnost?
CN: S plánováním měst byly vždycky problémy. Modernismus se zrodil z toho, že staré uzavřené městské bloky byly špinavé, špatně větrané a tmavé. Vznikla myšlenka nového světa, kde funguje kanalizace a kde je světlo i čerstvý vzduch.
Nemyslím si, že když ve Finsku probíhaly rychlé rekonstrukce, bylo možné předvídat trvanlivost ze stavebně-technického hlediska. Tempo bylo velmi rychlé a bylo třeba si částečně vystačit s tím, co bylo k dispozici, aby se uspokojila obrovská poptávka po bydlení.
Ke stavbám z 60. a 70. let přistupujeme stejně jako k secesním budovám v době jejich vzniku. A nyní po secesních stavbách opět toužíme. Jako kolektiv jsme se zamýšlely nad tím, jak je důležité naučit se tolerovat a přijímat různorodé prvky našich měst – jak z funkčního, tak z estetického hlediska. Ať už jde o jídlo, módu, nebo architekturu, všude existuje tendence zcela zavrhnout staré, když přijde nový trend. Tento přístup možná může fungovat v jiných oblastech, ale v městském prostředí je neudržitelný. Obrovské množství materiálu zabudovaného do budov nelze jednoduše vyhodit – není to ani praktické, ani ekologické. Výzvou je naučit se žít s estetickou rozmanitostí, kterou naše města nabízejí. Další otázkou je, zda dokážeme vybrat materiály, které dobře stárnou – které časem krásným a smysluplným způsobem získají patinu nebo měděnku.
V současném globálním kontextu je zásadní najít cesty, jak koexistovat se zděděnou realitou našeho zastavěného prostředí, a to zejména s ohledem na ekologickou krizi, které čelíme. Situace, v níž se nacházíme, má daleko k ideálu, ale přesto vyžaduje, abychom přemýšleli jinak o tom, jak obýváme své okolí a jak se mu přizpůsobujeme.
MW: Stínem, který po sobě zanechal modernismus, je obdiv a oceňování čistých, nových, bílých a neporušených věcí. Musíme si také uvědomit, že životnost novějších staveb nebyla zase o tolik delší.
IK: Finský modernismus se dobře rozjel v 60. letech. Byl to celonárodně významný moment, který odstartoval urbanizaci. Většinu našeho stavebního fondu tvoří tyto moderní stavby, nikoli nutně „modernistické“. Pokud by se celý tento fond měl vyhodnotit jako nepoužitelný, pak bychom hovořili o obrovském plýtvání materiálem a zdroji.
Je třeba definovat, podle čeho posuzujeme kvalitu. Mnoho bytů ze 60. let má pěkné víceúčelové místnosti a velká okna. V mnoha lesních předměstích je skutečnou výzvou to, jak v nich fungují auta.
JP: Dostáváme se tím k jádru toho, jak jste zaměřily svou pozornost na péči a vnesly do své praxe také performativní aspekt?
CN: Zastavěné prostředí produkuje 40 % emisí skleníkových plynů, 30 % veškerého odpadu a spotřebovává polovinu materiálů. Také 30 % ztrát na přírodě je způsobeno zastavěným prostředím.
IK: Když jsme v roce 2019 začínaly, představily jsme své programové prohlášení formou závěrečné poznámky na semináři o klimatu a udržitelnosti pro nový finský program architektonické politiky 2020. Toto prohlášení se později vyvinulo v náš manifest. V této souvislosti jsme se zamýšlely nad přetrvávajícím fenoménem v architektuře a stavebnictví. Na jedné straně si jasně a bolestně uvědomujeme rozsah a rozmanitost problémů, které způsobujeme, ale je také možné, že o budoucnosti přemýšlíme prostřednictvím nesprávných vizí. Ale jak o ní přemýšlet od základu znovu? Jak pojímat a plánovat budoucnost, která působí strašně dystopicky?
Člověk by se měl naučit přijmout zděděný současný stav, naučit se s ním žít a teprve z těchto východisek budovat budoucnost. Z architektonického hlediska to vyžaduje posun směrem k udržitelným praktikám – nikoli jako projevu stagnace, ale jako k aktivnímu, vyvíjejícímu se procesu. Tyto myšlenky byly také východiskem pro sérii Architectural Acts of Care. Zapojení do hmatatelných akcí a ponoření do prostředí pro nás bylo způsobem, jak stát na okraji atmosféry a pozorovat jevy, které z ní vznikají.
MW: Performativnost, jako součást letošního hlavního tématu Architectural Acts of Care, nás prostřednictvím smysluplných setkání přiblížila lidem. Této úrovně spojení nelze dosáhnout pouhým navrhováním pavilonů, i když i to je platná forma architektonického uměleckého vyjádření, kterou jsme se také zabývaly.
Před akcí Acts of Care jsme se zaměřovaly na soužití a biodiverzitu. Příkladem je modulární hmyzí hotel 39 186 Vacant Rooms (39 186 volných pokojů), který jsme vytvořily pro Mezinárodní festival architektury a designu Concéntrico ve španělském Logroñu. Klíčovým východiskem projektu bylo zajistit, aby neprodukoval žádný odpad, což nás vedlo k tomu, že jsme jej navrhly jako modulární. Po skončení festivalu jsme místním lidem nabídly, aby si kusy konstrukce odvezli na své zahrady. Obzvláště významné bylo, jak lidé sdíleli své zkušenosti s projektem na Instagramu, čímž se vytvořilo dlouhodobé spojení s dílem. Tento pocit sdílené angažovanosti a interakce se podobá zkušenostem, které podporuje projekt Acts of Care.
JP: Architektura je ze své podstaty technický obor. V souvislosti s péčí o ni vyvstává tudíž i otázka její možné genderové předpojatosti. Máte pocit, že tento obor nějak zahrnuje mužský, „technicky racionální“ způsob pohledu na svět?
CN: Ano, rozhodně. I když musím přiznat, že je spíš nezvyklé, aby se tématu péče věnovali tři architekti-muži. V širším měřítku si myslím, že ve Finsku i celosvětově přetrvává dojem, že naše environmentální problémy vyřeší technologie. To je zásadní problém. I když jsou opatření na zvýšení energetické účinnosti krokem správným směrem, existuje jen málo důkazů toho, že technologie sama o sobě poskytuje trvalá řešení. Naopak, nové technologie často přinášejí i nové výzvy – například dopad bateriového průmyslu na životní prostředí atp.
Péče nabízí zcela jiný způsob chápání toho, co je cenné a smysluplné. Umění se tématem péče zabývá již dlouho a má jedinečnou schopnost představit si radikální verze budoucnosti. Na rozdíl od průmyslových odvětví svázaných tržními silami je umění vůdčí silou při vymýšlení alternativních možností. Prostřednictvím umělecké praxe můžeme představit odvážné, transformativní myšlenky, které zpochybňují konvenční přístupy. Umění je jako téma zkoumáno již dlouho. Na rozdíl od oborů zakotvených v tržním průmyslu je při koncipování představ o budoucnosti umění vždy vůdčí silou. Prostřednictvím umění jsme schopni přinášet i poměrně radikální akty otevření.
JP: Z čeho se akce Acts of Care skládá?
CN: První část se konala na jaře v Helsinkách, druhá v létě v Londýně a třetí v říjnu v New Yorku. Každá část sloužila jako pojednání, které se zabývalo různými měřítky propojení mezi klimatickou krizí, výstavbou a rolí péče v ní.
Začneme-li tou největší akcí, tak v New Yorku jsme zkoumaly posun pobřeží způsobený stoupající hladinou moře, zatímco výstavba pokračovala dosavadním tempem. Mořskou vodou jsme vyznačily novou linii pobřeží a zviditelnily ji symbolickým aktem vytírání mopem. Mop, často spojovaný s péčí a údržbou, představoval kritický nástroj, jak zabránit eskalaci této krize. Zdůrazňoval, že bez zásahů zaměřených na péči riskujeme, že se dostaneme do bodu, z něhož už není návratu.
V londýnském Barbicanu jsme pracovaly na okraji moderního architektonického dědictví. Ptaly jsme se na posun od lineárního přístupu k údržbě a regeneraci. Pečovatel v tomto prostředí opakovaně prováděl úkon mytí kruhových vzorů, což symbolizovalo nepřetržitou a cyklickou povahu údržby. Toto gesto zdůraznilo, že údržba není jen procesem se začátkem a koncem, ale průběžnou interakcí vyžadující neustálou pozornost a péči.
V Helsinkách – tedy přesněji v Tapiole v Espoo – jsme pracovaly v osobnějším měřítku v nákupním centru Heikintori. Toto někdejší obchodní centrum zahradního města postupně upadlo do zapomnění. V rámci zásahů v guerillovém stylu jsme se pustily do péče a obnovy. Vlastníkem objektu je nyní vzdálený realitní holding, který je odtržen od bezprostředního kontextu budovy a komunity. Zamýšlely jsme se nad tím, zda bližší, osobnější interakce s budovou podporuje hlubší porozumění a vztah k ní. Věřím, že tento psychologický experiment byl účinný. Tento přístup zpochybňuje tradiční pojetí architektury jako pouhého výsledku tvorby. Místo toho přichází s myšlenkou, že architektura vzniká prostřednictvím vztahů, které se vytvářejí při interakci lidí s budovami, jejich údržbě a renovaci. Tyto akty tvorby a péče se podobají silným vazbám, které má mnoho Finů ke svým letním chalupám.
MW: V Helsinkách se publikum skládalo hlavně z kolemjdoucích, kteří se do díla zapojili náhodou. Pro londýnské představení jsme záměrně vybraly místo, které podporovalo otevřenost a interakci mezi lidmi. Tato volba se ukázala jako úspěšná, protože vyvolala mnoho smysluplných diskusí. V New Yorku jsme jako součást realizace zařadily živé monitorování, které umožnilo vzdáleným účastníkům sledovat proces v reálném čase. Každá část série byla samostatným průzkumem, který jedinečně rezonoval se svým specifickým prostředím. Nyní jsme shromáždily výsledky a pracujeme na formátu výstavy, která by měla materiál prezentovat a měla by se konat příští rok.
JP: Do jaké míry musí architekt zanechat svůj vlastní otisk v městském prostoru? Jak „estetika nového“ determinuje práci projektanta?
MW: Pokud architekt navrhne budovu, je zajímavé se ptát, zda bude zbourána dříve, než architekt zemře. V poměrně mnoha případech tomu tak není.
CN: Představíme-li si architekta, jako první nás napadne guru designu. Mnoho plánovačů je však zároveň architekty, ale nikoli všichni. Řada lidí, kteří se zabývají rekonstrukcemi, pracuje se stávající strukturou města. Teprve v několika posledních letech se začaly udělovat prestižní architektonické ceny také za renovace, což jasně vypovídá o tom, že dříve nebyly považovány za dostatečně významné.
MW: I když jsou svým charakterem mnohem náročnější.
IK: Všechny tvůrčí profese souvisejí s tím, že musíte prokázat svou kreativitu tím, že něco vytvoříte. Abyste mohli být skutečným architektem, musíte vytvářet plány a nejlépe také stavby. Hodně jsme diskutovaly o tom, že je třeba nově definovat hodnotu designu a to, k čemu by mohl sloužit. Částečně jde o krizi identity, o to, co je vlastní hodnotou člověka, i právu na kreativitu. Do roku 2018 jsem vyučovala urbanismus na Aalto University. V současné době si sice stále více studentů uvědomuje, proč tam přišli, ale stále se najdou i takoví, kteří nastupují do oboru a říkají: „Řekli mi, že bych mohl/a být umělcem/kyní!“ Mnozí mají pocit, že to vůbec není to, co očekávali. Mnozí, kteří jsou v oboru déle, mohou mít stejný pocit, ale vyjadřují ho jinou formou.
MW: Ve Finsku existuje mnoho dobrých příkladů úřadů, které pochopily, že je třeba změnit směr, a podle toho začaly i jednat. Je zajímavé být architektem, protože nyní určujeme směr, kterým se profese ubírá. Nyní je šance ovlivnit situaci způsobem, který má význam.
IK: Je opravdu dobrá doba na to být mladým architektem, protože staré autority vycházejí v mnoha věcech ze stejného bodu jako mladí lidé! Rozhodla jsem se, že to není doba tísnivá, nýbrž fascinující, protože se také posouvá dopředu.
JP: Jaký další druh péče je zapotřebí, na který architektura nemůže reagovat? A jak může architektura určit rámec pro péči a zájem?
IK: V letošní sérii Acts of Care jsme se zabývaly např. následujícími tématy: „Jedna z věcí, které bych na tomto místě ráda zdůraznila, je to, jak neviditelný je pečující člověk. Vzít na sebe tuto kombinézu bylo jako obléct si neviditelný plášť: bez povolení jsme přetíraly podlahu, ale nikdo si nás nevšímal. Neviditelnost pečovatelské práce lze samozřejmě vztáhnout na mnohem širší část společnosti: ať už mluvíme o práci v domácnosti, péči o děti a seniory, nebo o práci ve zdravotnictví. Nejčastěji tato práce připadá na ženy a různé menšinové skupiny. To, že je péče často neviditelná a nedoceněná, bylo jedním z bodů, na které jsme chtěly instalací upozornit, ale přesto nás trochu překvapilo, jak doslova se to na místě projevilo.“
Architektura by se měla odklonit od nových věcí a lépe rozpoznat svůj potenciál jako procesu udržujícího svět v chodu. Velkou otázkou ovšem je, zda architektura jako samostatný obor může přejít k pečujícím postupům a vytvořit dostatečné ocenění, a tím i „dostatečnou cenu“ za péči o budovy, pokud se širší společnost zároveň nenaučí vnímat péči o budovy (stejně jako péči o lidi) jako produktivní činnost, a ne pouze jako nákladovou položku.
