Recyklace, upcyklace, využití odpadních materiálů, udržitelnost, to jsou témata, která pomalu přestávají být něčím neobvyklým a přirozeně se zařazují do přemýšlení a tvorby každého designéra*ky, které zajímá, jakým způsobem další produkce ovlivní naši planetu a množství odpadu, jenž stále roste, a zdali nový produkt opravdu dokáže zlepšit kvalitu života. Volba materiálu bývá klíčovou odpovědí na tyto otázky a designéři*ky se víc než kdy dřív rozhlížejí i po spolupracích mimo svůj obor a pouští se do vědeckých zkoumání, odkud se materiál bere či jakou bude mít životnost.
V tomto naprosto samozřejmém cyklu přemýšlení o udržitelnosti však spousta tvůrců*kyň bojuje s estetickými výzvami a snahou vytvořit produkt, který by zároveň dosahoval takových kvalit, aby byl prodejný a vhodný i do náročnějších interiérů. Velmi častou reakcí zavedenějších jmen české i zahraniční designové scény na tyto nároky je pak tvorba limitovaných kolekcí či kusů na zakázku z těch nejkvalitnějších materiálů, které zajistí především dlouhou životnost. Průměrný život interiéru, jak už ve svých detailních studiích zkoumal i architekt Karel Prager, ovšem trvá kolem deseti let, ať už z důvodu opotřebování, touhy obměnit si vybavení domova či jednoduše změny bydliště, protože člověk vstupuje do další životní etapy. Nabízí se tedy otázka, zda sázka pouze na dlouhověkost designu není u některých produktů spíše krátkozraká a zda není nutné více sledovat současnou dynamiku společnosti. Druhým nejčastějším přístupem k udržitelnosti je právě zpracování odpadního materiálu, který vzniká při extrakci jiných materiálů nebo je přehlíženou surovinou nikoliv z důvodu své závadnosti či menší kvality, ale proto, že se zkrátka zatím nikdo nepustil do studia jeho možností například v jiném odvětví.
Pečlivé studium materiálového potenciálu, jenž stojí v opozici k masové produkci a těžbě, je středobodem projektu young earth designérské dvojice Janský a Dunděra a kolektivu ko-lemhlíny, který se zaměřuje na využití hliněných materiálů v architektuře a dalších oborech. Hlína, často spojovaná s využitím v chudých rozvojových zemích, má potenciál v budoucím sta-vebnictví, ale také dlouhou historii v architektuře výrazných ikon, jakými byli Le Corbusier či Frank Lloyd Wright. Je to materiál, který po druhé světové válce odpověděl na nedostatek či ne-dostupnost jiného stavebního materiálu, ovšem velmi málo současných projektů překročilo výzkumnou fázi do té realizační. Kolemhlíny je kolektiv složený z architektky Svetlany Devyatki-ny, designéra Matěje Janského a inženýra Lukáše Bejčka, jejichž multidisciplinarita je základem pro kvalitní výsledky ve všech fázích projektů – od konzultací po realizaci – a vyznačuje se také respektem k materiálu.
„V České republice se v důsledku stavebních činností každoročně vykope stovky milionů tun hlíny. Většinou se jedná o přírodní zeminu a kamenivo, které navzdory své nezávadnosti končí jako odpad, což tvoří třetinu z celkového objemu. Převoz a zpracování čisté zeminy zvyšují eko-nomické a energetické náklady. V kontextu, kdy stavební průmysl je jedním z největších znečišťovatelů a je zodpovědný za více než třetinu světových emisí CO2, je třeba se soustředit na efektivní nakládání s přírodními zdroji.“ Pod touto premisou vytvořili kolemhlíny společně s designéry Janským a Dunděrou na letošním Designbloku kolekci stolů v čele s velkorysým ku-sem s názvem around vyrobeným ze směsi hlíny, jílu, vody a zbytků z kamenické výroby. Jeho deska je v podstatě vzorkem broušené hliněné podlahy a je vyrobena z hlíny vytěžené při hloubení metra D. Noha stolu je naopak vzorkem dusané stěny. Hlína pochází z výkopových prací zhruba do jedenácti kilometrů od centra metropole a většina další příměsi pak z deponie, úložiště odpadního materiálu vybraného při výkopech a určeného pro další využití. Vedle hlíny použili designéři i kamenivo jako rozdrcený odpadní materiál z odřezků sli-veneckého mramoru, typického pro mozaiku pražské dlažby, nebo lipovského mramoru, použitého na Plečnikově Býčím schodišti na Pražském hradě. I přesto, že jsou povrchy stolů opracovány voskem a olejem, vše zůstává přírodní a materiál je pak znovu použitelný. Matěj Janský a Cyril Dunděra vytvářejí již od svých studentských let pod značkou MCDJ nadčasový designový nábytek, interiéry i výstavní instalace a jejich tvorbu nabízejí zahraniční značky Cappellini či Kler, na domácí scéně pak Master & Master nebo SegraSegra. Jejich bohaté zkuše-nosti zajistily citlivé zpracování estetické složky a dodaly stolům punc jednoduchosti, nadčaso-vosti i svébytného rukopisu.
Podobně promyšlený přístup a poctivá výzkumná práce se projevily v dalším projektu, který na Designbloku strhnul pozornost širší veřejnosti i odborné poroty a vysloužil si cenu za nejlepší designérskou prezentaci. LED svítidla vrhají ostré světlo na několik podstavců s jednoduchými formami jako na laboratorním stole, kde se zkoumá na první pohled těžký studený kámen. Ve skutečnosti se jedná o odřezky dřeva v projektu AddWood, ve kterém se propojili výherci De-signblok Diploma Selection z roku 2023. Tento rok se Esmée Willemsen, Janek Beau, Friedrich Gerlach a Julia Huhnholz rozhodli spolupracovat v unikátním formátu, kde každý po svém pra-coval s metodou aditivní výroby dřeva. V dřevařském průmyslu je množství odpadového mate-riálu také stále víc znepokojující, ale díky vývoji digitálních technologií mohou tvůrci i výrobci plynule přecházet na regenerativní přístup, který přehodnocuje způsob získávání, zpracování a využívání dřeva. Bio-digitální materiálový systém econitWood využívá zbytky dřeva z těžby a pil, a prodlužuje tak životní cyklus tohoto naprosto zásadního materiálu v architektuře a interiéro-vém designu. Systém prostřednictvím 3D tisku efektivně transformuje každou částečku jemně rozdrcených dřevěných odřezků v kombinaci s pojivou přísadou do rozličných návrhů.
Pohovka, stolek, stohovatelné boxy nebo rakev jsou čtyři návrhy, které ve své estetické podobě a designovém řešení vykazují naprosto odlišné přístupy, ale zkušenosti se zpracováním materiálu designéři*ky během procesu výroby sdíleli a pomáhali si. „Je skvělé, že můžeme spolupracovat a zároveň si každý tvořit podle vlastních představ a požadavků. Tento kolektivní přístup založený na sdílení nám vyhovuje a rádi bychom viděli více designérů, kteří takto pracují,“ říká Esmée Eil-lemsen, která spoustu kolektivních poznatků využila při navrhování customizované rakve. Ta svým zaobleným minimalistickým designem zjednodušuje výrobu a snižuje dopad pohřbívání na životní prostředí. Jelikož jsou materiál i pojivo ekologicky odbouratelné, je vhodný pro lepší ro-zklad a filtraci v různých půdních podmínkách. Jakou životnost ovšem v odlišné půdě bude rakev mít, musí ještě zhodnotit čas. Technologie a dřevěné odřezky však umožňují, že si zákazníci mohou rakev vyzdobit či popsat dle vlastních požadavků.
Výhody materiálu, který se vyrábí výhradně na zakázku, aby se minimalizovala ekologická stopa z hlediska skladování a logistiky, využil i Friedrich Gerlach ve své pohovce Lumo. EconitWood jako zvukově i tepelně izolační, ohnivzdorný a stabilní zpracoval do pohodlného ergonomicky upraveného sezení. Doplnil jej o čalounění ze stoprocentní vlny, které je možné dle potřeby odnímat a měnit. Vizuálně připomíná pohovka spíše strukturu písku a využití 3D tisku se ve skládaných liniích odhalí až při dotyku jejich mírně drsného povrchu. Podobné objekty byly k vidění také na letošním milánském týdnu designu Salone del Mobile, kde v rámci platformy Alcova představil designér Harry Thaler štíhlé lampy a monolitické stoly, objemná křesla a stoličky, které působily jako vyrobené z jedné jediné formy. Jeho výstava „Printed Nature“ ve vile Vagatti byla jedním z výrazných momentů tohoto nejdůležitějšího svátku designu v roce, kde se povedlo propojit využití odpadních materiálů a digitálních technologií s nadstandardní estetickou kvalitou.
V opozici k takto detailně rozpracovaným projektům leží výzkumné práce, prozatím v rovině spekulativní, která ovšem dodává důležitý kontext pro naše budoucí uvažování o přírodě a spotřebě. Paradox of Isoëtes je projekt designéra Adama Kvačka, který v rámci své magisterské práce v ateliéru produktového designu Froňka a Němečka zkoumal odcizení člověka a přírody prostřednictvím narativu propojeného s prehistorickou vodní rostlinou šídlatkou, latinsky Isoëtes. Ta je historicky ohroženým druhem, který je zasažen ničením biotopů, kde se nachází, a to především kvůli těžbě a vyhazování odpadu. Otázkou v tomto případě není, jak odpad zpra-covávat, ale jakým způsobem ho svědomitě ukládat, a zachránit tak mimo jiné rostlinné druhy, v nichž nemusí člověk nutně vidět přínos pro své vlastní žití. Kvaček se v práci zaměřuje na tři body interakce člověka s přírodou: ochranu ohrožených druhů, komodifikaci rostlin pro potřebu člověka skrze lesní monokultury a vytváření umělého prostředí pomocí skleníkových komplexů. Hlavní teze jeho práce spočívá v myšlence, že nejjednodušší způsob záchrany ohrožených druhů je učinit je pro člověka užitečnými, tedy komodifikovatelnými. Předkládá nám produkt – symbol konzumní společnosti, příbor na jedno použití, vyrobený však nikoli z plastu, ale právě ze zmíněné šídlatky. Tvarově i velikostí kopíruje vidlička a nůž přesně ty, které známe z fastfoodových řetězců, jejich barva a lehké opotřebení ale napovídá, že se díváme na produkt jako z jiného století. Možná tisíciletí. Kvaček spekuluje o vzdálené budoucnosti a nechává příbor zfosilnit. „Příbor jako fosílie představuje symbol současné civilizace i stopu, kterou za sebou zan-echává, podobně jako se prehistorické rostliny otiskují v přírodních zkamenělinách,“ dodává. Odpad a recyklace mohou nabývat mnoha podob a designéři si dnes stále více uvědomují, že možná ten nejlepší otisk naší civilizace by měl být naprosto minimální, ať už ten ze šídlatky, dřeva, nebo hlíny.
