Ruta Putramentaite je umělkyně, sochařka, tichá aktivistka, která pochází z Litvy, ale dlouhodobě žije v České republice. Je absolventkou ateliéru sochařství Dominika Langa na UMPRUM. Ve své práci demonstruje mimolidské perspektivy, ekologickou udržitelnost a citlivost ve voleném materiálu.
TZ: Jak se jako občan vztahuješ k odpadu obecně?
RP: Myslím si, že kategorie odpadu je vymyšlený kulturní konstrukt, jehož existenci bych ráda zpochybnila svou sochařskou prací. Všechny materiály, které se totiž používají k výrobě zboží, mají přírodní původ, takže jsou přírodou. A v přírodě žádná kategorie odpadu neexistuje. Všechno vždy putuje dál, znovu se používá, recykluje: když se kusy plastu ponechají ve stejném typu krajiny, z níž pochází jeho suroviny, může to trvat až 1000 let, než se úplně rozloží, a mezitím se jeho mikro části plastu rozpadají a recyklují v rámci ekosystémů dál. Mikroplasty se dostávají do vodních nádrží, z nichž pak pijeme, a tráví je vodní živočichové, které pak jíme. I my konzumujeme tento odpad, jenž obsahuje nejen mikroplasty, ale i jiné toxiny a který naše těla přemění v další významy, recykluje se přímo v našem těle a už se nedá nazvat odpadem. Toto uvědomění by mělo ovlivnit náš vztah k životnímu prostředí.
TZ: Zaujalo mě, jak přemýšlíš o tom, že v přírodě žádný odpad neexistuje, máš na to přímý odkaz od nějakého filozofa či teoretika, nebo sis na to přišla sama svým sochařským bádáním a mohla bys jít trochu hlouběji?
RP: V neproblematickém smyslu jsou odpadky zbytky. Je to hmota, která zůstane, když bylo vzato to dobré, plodné, hodnotné, výživné a užitečné. V širším pohledu z hlediska ekosystémů odpad ale představuje koncepční kategorii vyloženě lidskou – odříznutí, odpojování a odstraňování částí materiální reality jinak v přírodě neexistuje. Tento vyloženě lidský sklon k oddělování (vybírání si a akceptování něčeho a zároveň odmítnutí a vymezení se vůči něčemu jinému) se přemisťuje do ontologické sféry, kde slouží ke utvrzování dualisticky konstruovaných kategorií: člověk – příroda, kultura – příroda. „Tyto aktivity se stávají hlavním prostředkem k označení hodnotného a vhodného a v tomto smyslu je diferenciace tím, co zakládá kulturu. Cenné získáváme nebo chápeme pouze jako výsledek cválajícího ústupu od nediferencovaného množství věcí (které lze také nazývat ‚přírodou‘), které by nás jinak mohly zaplavit.“ 1Člověk je ten, který uspořádáním homogenní přírody vytváří kulturu, kterou vymezuje právě diferenciací od přírody.
TZ: Vyrostla jsi v Litvě, studovala jsi v Anglii, poté ses usídlila v Čechách. Vnímáš nějaké rozdíly v rámci udržitelnosti?
RP: Politika udržitelnosti mě nejvíce zajímá v místě mého bydliště, v České republice, proto se nejlépe orientuji v tomto kontextu.
TZ: Ano, dává to smysl, a co tě na něm tedy v bydlišti fascinuje, nebo naopak rozčiluje? Jak k tomu sama přispíváš?
RP: Fascinují mě iniciativy a projekty, které tu v poslední pětiletce vznikly, jako jsou Ekologické dny v Olomouci, Resisterra, Limity jsme my, Pastvina, Záchranná stanice hl. m. Prahy pro volně žijící živočichy, školy Nerůstová, Farmářská a škola Imaginace, Les-Woods, Kafkárna – centrum pro umění a ekologii v Praze a mnoho dalších.
Spíš mě hodně rozčiluje, že jsem součástí ekonomické mašinérie zakládané na hierarchických kategoriích, které pak umožňují exploatací druhého. Rozčiluje mě, že ten systém nemůžu sama vyřešit ani se z něho v podstatně vymanit.
TZ: Ve své práci sleduješ dlouhodobé přemýšlení o recyklaci materiálního odpadu, kam všechny ty věci půjdou a jestli se budou moci znovu použít. Mohla bys svoji tvorbu lépe specifikovat?
RP: Moje sochařská práce je formálně založena na chemických vlastnostech materiálů, které kombinuji, abych zdůraznila jejich propojenost a vzájemnou souvislost. Materiálově používám dva typy estetických prvků.
Jednu část tvoří průmyslově vyráběné masové komodity, které byly zlikvidovány a byly mnou recyklovány. Kusy odpadků, jako je židle, reproduktor, staré kolo, mě zajímají. I když materiály použité k jejich výrobě původně pocházejí z přírodní krajiny, poté, co je vyrobíme, se tyto předměty do téže krajiny jen tak lehce neintegrují ani nevracejí. Některým, jak jsem již zmínila, to bude trvat až tisíc let. Když přemýšlím o tomto časovém rámci, představuji si svět daleké budoucnosti, který ani my, ani mnoho generací po nás neuvidí, ale právě tyto objekty by mohly být jeho svědky.
Druhý typ prvků v mé tvorbě tvoří materiály, které jsem vyrobila a které se snadno rozkládají, jako je papírmaš, hlína, kombuchová kůže, bioplasty. Tyto materiály pěstuju na objektech způsobem, který mi připomíná nevídané druhy flóry – jde tedy o takový parazitující princip. Tato flóra využívá odpadky jako architekturu pro budování vlastního životního prostoru. V těchto kdysi lidmi vytvořených strukturách se jí daří.
Dohromady tyto dva typy prvků tvoří propletený živý organismus, který je nám přinesen k vidění z
mého představovaného budoucího světa. Aspekty, které jsou pro mě v mé práci důležité, jsou:
různá časová měřítka – lidský život ve srovnání s geologickým časem, přírodní/kulturní krajina, oba druhy se vzájemně prolínají a odsoustředění lidské perspektivy a zapojení ne-lidských perspektiv do imaginace.
TZ: Začala jsi také dělat mnohem více aktivit než samotnou uměleckou tvorbu. Jak vnímáš úlohu dnešního umělce?
RP: Líbí se mi myšlenka umělectva, které se snaží (klidně i potichu) protestovat/podvracet stávající ekonomický a kulturní status quo, jeho normy a kategorie.
TZ: Můžeme tě také potkat jako organizátorku, kurátorku, jak se v těchhle rolích cítíš? Myslíš si, že by se ony role měly překrývat? Umělec může být kurátorem, ale může to být i naopak?
RP: Můžeme tvořit mezi sebou (mezi lidmi i jinými formy života) v jakékoli konstelaci, uspořádání a
choreografii. Role, které pro sebe dostáváme v naší vícedruhové společnosti, jsou v tomto ohledu
až sekundární a vytváříme si je uměle. Samozřejmě je důležité si uvědomit hierarchický vztah, který se vytváří vůči druhým tím, že přijmeme určitou roli, a za svá privilegia poté převzít odpovědnost.
TZ: Jaký záměr má váš projekt Divoké Šárky?
Již pátý ročník projektu Divoká Šárka pořádáme spolu s Davidem Přilučíkem a Sárou Märc v rámci stejnojmenné přírodní rezervace, která se nachází na okraji Prahy. Prostřednictvím uměleckých intervencí a živého programu pro veřejnost projekt hledá způsoby aktivního vztahování se k ne-lidské přírodní entitě, v kontextu kultury, která uznává autonomii a subjektivitu jiných-než-lidských forem života.
TZ: Jako jedna z mála mladých současných autorů a autorek ses dostala na prestižní přehlídku 15. ročníku Manifesty do Barcelony. Jaká byla spolupráce s hlavní kurátorkou Filipou? Měla jsi možnost se vyjádřit k tomu, kde budeš umístěna, a znala jsi od začátku koncept výstavy?
Komunikace a produkce s Filipou Oliveirou a jejím týmem byla respektující a dobře organizovaná.
Byla jsem dotázána, zda mi nevadí, že moje socha bude vystavena v rámci vily Casa Gomis.
TZ: Viděla jsi ji tedy předtím? Věděla jsi, do čeho jdeš?
RP: Komunikovaly jsme se přes e-maily. Bohužel jsem ji na živo neviděla, ale našla jsem její projekty na internetu a taky jsem mela důvěru v reputaci Manifesty.
TZ: To je zajímavá odpověď ohledně té reputace Manifesty. Některé přehlídky totiž koneckonců mohou být daleko více problematičtější než třeba nějaká malá výstava v regionu. Ale pojďme spíše k tvému dílu. Jsi spokojená s instalací v téměř intimním prostoru před chodbou do ložnice? Vnímala jsi, že tam to dílo patří? O čem tvé dílo bylo a co má divákům na Manifestě říct?
RP: Ano, jsem spokojená. Vždy je zajímavé hledat nové významy, které nové kontexty přidávají k již existujícímu dílu a myšlenkám, které za ním stojí. Pro mě je Home no.1 domovem, který si pták
staví v jiném, větším domově postaveném pro lidi.
V této vile si mezitím neznámý pták postavil hnízdo z nasbíraných odpadků neznámých objektů – z vlasů, papírmaše a dalších. Je to jeden z mnoha příkladů kulturního ptačího dědictví, kterému se spolu s ostatními nedostává uznání. I když je tento domov vytvořen mnou, a ne dotyčným ptákem, pro mě je to způsob, jak se vztahovat k jinému-než-lidskému subjektu, jeho zájmům, schopnostem a autonomie.
TZ: K tomu mě jen napadá, četla jsi Poetiku prostoru od Gastona Bachelarda, který právě referuje o ptačím versus lidském bydlení ? Je tam krásně vidět onen konflikt jiných perspektiv již z našich těl a motivací.
RP: Ne nečetla, ale ráda se na to kouknu, moc díky za tip.
TZ: Jak se vlastně stavíš k udržitelnosti těchto velkých světových přehlídek? Mnohdy reagují na environmentální zatížení, ale sami jsou toho součástí. Vnímáš tento konflikt?
RP: Je to rozhodně rozpor, se kterým se nedokážu smířit.
TZ: Není tedy lepší způsob nedělat nic – „doing nothing“?
RP: Myslím, že je důležité odhadnout, kdy je lepší nedělat nic, protože některé věci se nedají změnit, nebo udělat něco, o čem si myslíte, že bude mít nějaký dopad pro vaše ideály. Ale je to složitá otázka, na kterou nemám jednoduchou odpověď.
TZ: Souhlasím, je to složitá otázka, která ve mně poslední dobou rezonuje. Ale pojďme dál. Myslíš, že lze být udržitelný v produkci děl a nevytvářet stále nové formy, ale více recyklovat své starší záležitosti?
RP: Myslím, že je velmi obtížné žít udržitelně v ekonomice, která je neudržitelná ze své podstaty, ať už je vaše činnost jakákoli.
TZ: Jaký máš způsob práce ty? Recykluješ, nebo kontextuálně vytváříš nové věci pro danou akci?
RP: Sbírám, recykluji a přepracovávám již existující situace, myšlenky, vyprávění, předměty a
materiály. Je to pracovní princip a formální omezení, které mě umělecky zajímá.
TZ: Můžeš ho tedy ještě rozvést?
RP: Realita a prostředí kolem mě mi nabízí spoustu předmětů, které mohu dále zpracovávat, a není tedy třeba vytvářet něco úplně od nuly. Myslím, že to ani není možné. Myslím a odkážu se na autora Rolanda Barthese a jeho téma smrti autora, které má v sobě aspekt enviromentální a mentální udržitelnosti.
TZ: Ano, Ruto, to si myslím stejně. Nula v šíři člověka, který nějak funguje, neexistuje. Díky moc za rozhovor.
1)SCANLAN John, On Garbage, London: Reaktion Books, 2005, s.13.
