Může se domov stát individuálním konceptem, nepodřízeným současným nor-mativním společenským vzorcům? Ačkoliv se představa o ideálním domově kulturně a historicky liší, stále převažuje důraz na podobu fyzickou, na prostor domu a ne domova. Naše mysl má tendenci nezpochybňovat tyto představy a podléhat stereotypním normám, které jsou formovány mocenskými strukturami, institucemi, médii a sociálními sítěmi.
Německý filozof Otto Friedrich Bollnow tvrdí, že vybudované zdi jsou hranicí jak fyzickou, tak psychickou a stojí na pomezí vnějšího a vnitřního světa. Pod-stata fyzického obydlí spočívá ve splnění hlavní funkce – být ochranou. I když jeho podoba může pocit bezpečí vytvářet nebo posilovat, ani pevné hradby jej nezaručují. Jakákoliv fyzická podoba domu proto může být pouhou iluzí, která přináší pocity nedomáckosti, odcizení a nebezpečí.
Kromě všech hmotně idealizovaných představ o domově by toto místo mělo být ideálně svobodným prostorem k utváření vlastní identity a genderu. Jak ve svém článku Domov jako konceptuální rámec, téma i výzkumný terén: vývoj i současná podoba studií domova zmiňuje Petr Gibas (2017, s. 257), hraje v je-jich budování významnou roli. O budování identity jako jednoho z hlavních aspektů domova píše Kimberly Dovey a připodobňuje domov ke kotvě, která upoutává naše vzpomínky a zkušenosti, je interakcí mezi minulostí a přítomností, zkušeností a pamětí (1985, s. 48). Umožňuje nám jak re-prezentaci identity, tak její růst a je místem osobního manifestu a nezávislosti. Peter Somerville srovnává mezioborové studie o domově vydané v druhé polovině 20. století a uvádí, že všechny víceméně shodně popisují domov jako centrum rodinného života; místo úkrytu, bezpečí, vlastní nezávislosti, svobody a sebevyjádření; místo kontinuity a stálosti. Ale kromě toho, že podporuje osobní a kolektivní identitu, by měl být i normativní hodnotou. Sophie Lewis ve své knize Zrušte rodinu píše, že přístup k takovému štěstí by měl mít každý (2023, s. 6).
Zásadním problémem je, že se při uvažování o domově ptáme „kde existuje?“ a ne „jak existuje?“. Za jakých podmínek může vzniknout a být udržován? Jak je možné, že byla v první řadě zkoumána podstata a podoba domova a ne jeho dostupnost a bezpečnost? Výše zmíněné představy o domově jako centru bezpečí a růstu, zakořenění a splynutí s místem je víceméně představa utopická, zamýšlená pro většinovou bílou, západní, heterosexuální, střední a vyšší společenskou třídu. Sophie Lewis upozorňuje na nerealistickou utopii konstruktu domova a rodiny, který je bezpečným místem jen pro ty šťastnější z nás, je „centrem šovinismu a soutěživosti […] a produkuje ,jednotlivceʻ s kultur-ní, etnickou a binárně genderovou identitou.“ (Lewis, 2023, s. 9) Tento model rodiny a potažmo domova, který popisuje jako „disciplinární mechanismus na výrobu traumatu poháněný nedostatkem“, se odráží právě z představ celo-společenského ideálu a propisuje se do „lidské přirozenosti“ (ibid., s. 10).
Až během 20. století jsme začali ve vlnách zpochybňovat heteronormativní a hierarchické rozdělení společnosti a domácnosti, které po staletí formovalo křesťanství, pečlivě budované na patriarchálním modelu.
Právě na tomto modelu církev často zakládala své interpretace biblických pasáží a ženu podřídila muži. V období osvícenecké sekularizace 17.–18. století náboženská doktrína sice zeslábla, ale křesťanská patriarchální norma ve struktuře společnosti zůstala pevně zakořeněná. K posílení rozdělené domácnosti přispěla následná průmyslová revoluce, která muže povolala do továren, výroby, politického a veřejného života, zatímco ženy zůstaly v soukromé sféře neplacené práce v domácnosti a výchovy dětí. Opětovného zařazení do placených zaměstnání se dočkaly v období válek, kdy byla mužská pracovní síla oslabena odchodem na frontu a neměl ji tak kdo jiný zastoupit. Po skončení 2. světové války se, především v USA, již emancipo-vané ženy opět dočkaly svého (znovu)odsunu do prostředí domácnosti a muži připoutání ke své roli živitelů. Tak koncept domova postupně formuje nejen ideologie náboženská, ale i ta sociální a politická. Slogan The personal is politi-cal (Osobní je politické), pocházející ze stejnojmenného textu americké ak-tivistky a spisovatelky Carol Hanisch (1970) a spojený s druhou vlnou femi-nismu, tyto zdánlivě oddělené sféry stírá. Stejně jako většina aspektů našeho života, včetně naší svobody, je i náš prostor domu a domova ovlivněn ekonomickými a sociálně-politickými faktory a nelze jej od těchto vlivů oddělit. „Stát zasahoval do mnoha vztahů a záležitostí dříve považovaných za soukro-mé a konceptualizoval je jako věci veřejného zájmu“ (Havelková, 2015, s. 52). A i přesto, že si ženy vybojovaly své místo v dříve striktně mužských profesích a ve svých zaměstnáních tráví stejně mnoho času, kromě nižšího platu na ně také připadla tzv. třetí směna, která představuje vyčerpávající trojúhelník: placená práce — neplacená práce v domácnosti a péče o děti — emocionální práce.
Vnímání prostoru domova se přirozeně měnilo a reflektovalo i v umění. V průběhu 80. let se zobrazování vnější podoby domovů u mnohých umělkyň a umělců přesouvá do soukromých a intimních sfér, do samotného jádra domácností, rodinných vztahů a situací. Tento obrat mimořádně výstižně shrnula fotografická výstava kurátora Petera Galassiho Pleasures and Terrors of Domestic Comfort (1991, MoMA, New York), která představila 150 fotografií a snapshotů z každodenních životů a osobní přítomnosti v domácím prostoru, vznikajících od roku 1980. Výstava tak transkulturně odkryla, co se děje za zdmi obydlí, a nastavila kritické zrcadlo časopisům zobrazujícím ideální do-movy a ideální rodiny. Tina Barney, Mary E. Frey a Philip-Lorca diCorcia zachycují rodinné sešlosti, probíhající mezilidskou komunikaci, tradice a rituály. Snapshoty Williama Egglestona a Mary Kocol odrážejí neinscenovanou at-mosféru domovů, zatímco Nan Goldin skrze intimní záběry mapuje vlastní život a komunitu. Inscenované fotografie představené například Cindy Sherman ne-bo Laurie Simmons reflektují život ve stereotypním prostředí a ambivalentní zkušenosti žen v domácnosti.
V kontrastu s východoevropským ideálem domova 50.–80. let, kdy socialistická propaganda vyzdvihovala výhody komunitních panelových domů v nově vy-budovaných sídlištích, probíhala ve Spojených státech intenzivní suburban-izace, zapříčiněná především klesající úrovní vnitřních částí měst, ve kterých zůstávaly domácnosti s nižšími příjmy. V domácnostech, které si mohly fi-nančně dovolit předměstský „americký sen“, se začaly ženy setkávat s novým druhem údělu, který kombinoval plný úvazek v domácnosti a odstěhování se na předměstí za soukromím – s psychickou i sociální izolací. Nevysvětlitelně se tak zvýšil počet psychicky léčených žen, které zažívaly pocity frustrace a prázdnoty.
Takzvaný „problém, který nemá jméno“ popsala Betty Friedan ve své knize Feminine Mystique (1963). Navázala na kritiku tradičních genderových rolí průkopnického díla feministické literatury, knihy Druhé pohlaví Simone de Beauvoir (1949). Analyzovala a kritizovala stereotypy spojené s rolí žen ve společnosti 50. a 60. let a popsala dlouho veřejně tabuizovaný a marginal-izovaný problém spočívající v tom, že jim nebylo umožněno plně rozvinout svůj potenciál. Uvěznil je v domácnostech, kterým obětovaly celý svůj život. Věno-vala se krizi identity, která stojí mezi fází dospívání a ženou v domácnosti.
Tlak na manželství přicházel právě ve chvíli, kdy se dospívající dívky rozhodo-valy, kam jejich život bude směřovat dál. Jak uvádí, všem odborníkům uniklo, že krizí identity procházejí ženy stejně tak jako muži. A tak se většina z nich pod tlakem společenských očekávání rozhodla k opuštění vzdělávacích in-stitucí, vzdala se svých budoucích kariér a odešla do manželství a domácností, kde je očekávala přesně definovaná práce v podobě úklidu a péče.
Konstruktu žen v domácnosti se jako svému stěžejnímu tématu věnovalo a věnuje mnoho umělkyň. Jednou z nich je americká umělkyně a feministická ak-tivistka Bobby Baker, která přímočarou satirou ve videích, instalacích a perfor-mancích ukazuje absurdnost těchto normativních předpokladů. Příkladem může být dílo An Edible Family in a Mobile Home (1976), instalace a perfor-mance v prostředí mobilního domu, ve kterém Baker žila. Z různě jedlých surovin vytvořila pět soch, které prezentovaly členy jedné domácnosti, a rozmístila je po místnostech. Všechny, až na jednu, byly ve statických polohách. Otec se díval z křesla na televizi a „[m]atka byla jediným mobilním členem rodiny, který se pohyboval po celém domě, ale nejčastěji v kuchyni, kde si mohli návštěvníci vychutnat šálek čaje z její hlavy […] a mít čerstvé jídlo z otvoru v jejím břiše.“ (Baker, 1976) V rámci probíhající performance byla Baker převlečena za hostitelku, nabízela divákům občerstvení a především na-bádala ke snězení jednotlivých soch, které by vedlo k rozkladu rodiny.1 Toto nastavení přetrvává v nejedné rodině dodnes, ale současný svět řeší Feminine Mystique komplexněji a v širších politických a sociálních souvislostech.
Kromě tlaku na ideální podobu je koncept domova podmíněn společenskými normami, etnickým původem, sexuální a genderovou normativitou a třídním postavením. Sophie Lewis ho přirovnává ke snu o útočišti, které není místem přivlastnění a „svěrací kazajkou“. Cituje z textu All Happy Families, že za rodinným štěstím stojí „[…] celá podstruktura obětí, potlačování, vytěsňování, strpěných a odepřených rozhodnutí, využitých a ztracených příležitostí, [a je] vyvažování[m] většího a menšího zla.“ (Le Guin, 2004, s. 33–45) O queer domácnostech a domovech psal Ladislav Jackson příspěvek Jsme všude! Queer prostory jako kulturní perspektiva ve flashartovém čísle 67.
Minnie Bruce Pratt, americká spisovatelka, básnířka a feministická aktivistka, ve svém textu Identity: Skin, Blood, Heart (1984) zdůrazňuje, že za svou ochranu platila jako heterosexuální bílá žena, matka, křesťanka a manželka, ale jakmile se zamilovala do ženy, byla z tohoto kruhu bezpečí vyloučena. Ve svých esejích a básních dlouhodobě reflektovala osobní zkušenosti se společenskou nerovností a utlačováním. Aktivně se zasazovala o práva menšin a v roce 2006 stála u zrodu LGBT Studies na Syracuse University, kde zároveň působila jako profesorka tvůrčího psaní a ženských a genderových studií. Další významnou postavou v oblasti feministického, genderového, třídního a raso-vého aktivismu a literatury byla bell hooks, americká spisovatelka a teoretička. S více než třiceti publikovanými tituly, které reflektují témata, jako je láska, rasa, gender a umění, se nenávratně zapsala do feministické historie. Její revoluční přínos spočíval především v propojení feminismu s rasovými otázka-mi, což představovalo odchylku od tradičních představ o feminismu spojeném s bílou střední vrstvou a útlakem žen v západní společnosti. Posunula povědomí o tom, jak spolu různé formy útlaku vzájemně souvisí.2
Z pozice afroamerické ženy píše hooks o domově jako o místě odporu vůči dominujícím a vykořisťujícím sociálním strukturám. Zároveň potvrzuje před-stavu domova, která je postavena na bezpečí a ochraně a je normativní hod-notou. „Gender, rasa a třídní uvědomění jsou úspěchy, ke kterým nás přinutily strašlivé historické zkušenosti s nepřátelskými společenskými skutečnostmi patriarchátu, kolonialismu a kapitalismu. […] Lidé si ovšem začali stále více všímat možnosti reakce skrze spojenectví – blízkost, ne skrze identitu.“ (Hara-way, 1991, s. 618) Lewis mluví o rodině a domovu jako o štítu, který slouží k přežití války. Upozorňuje na rozdíl mezi oslavováním rodiny jako relativního bezpečí a jejím skutečným (ne)bezpečím, které je podmíněno modelem nukleární rodiny propsané patriarchálními, buržoazními, kolonizátorskými a heterosexuálními vzorci. (2023, s. 36)
„Navzdory útlakům a privilegiím, které tento koncept historicky nese, přináší myšlenka domova zásadně osvobozující potenciál, protože vyjadřuje unikátní lidské hodnoty.“ (Young, 2001, s. 253) Pocit domova, ohraničený stěnami obydlí, představoval únik před segregací a byl prostorem odporu proti útlaku a rasové nadvládě. Byl také místem lásky a respektu k sobě, což „tam venku“ možné nebylo. Ve svých vzpomínkách na domov staví na první místo ženy, které domy nevlastnily jako majetek, ale byly jejich územím, „[…] kde se odehrávalo všechno, co ve skutečném životě doopravdy mělo význam – teplo a pohodlné útočiště, krmení našich těl, pěstování našich duší. Tam jsme se naučily důstojnosti, celistvosti bytí; tam jsme se naučily mít víru.“ (ibid.) Tvořily prostor, kde se člověk stával subjektem, a ne objektem ostatních. Domov pro ně znamenal místo k životu, mimo něj byly služebnictvem bílých. Na rozdíl od mužů byly ženy služebnictvem i v domovech vlastních, jak tomu byl jejich „ženský osud“ k sebeobětování předurčen. Často ale na domov vlastní nezbýval ani čas ani energie, veškerou péči vyčerpaly v otroctví jiných domácností.
Otázkou černošské identity se ve své tvorbě zabývá například umělkyně Simo-ne Leigh. Svou sochu Brick House vystavila v roce 2022 na Benátském bienále a stala se tak první černošskou umělkyní, která reprezentovala pavilon Spo-jených států. Brick House je 4,9 metrů vysoká bronzová busta černé ženy s trupem spojujícím formy sukně a hliněného domu. Tvar busty je inspirován his-toricky tradičním zobrazením zotročené africké ženy, tzv. Mammy, která se stala vzorem i pro podobu restaurace Mammy’s Cupboard v Mississippi. Hlava sochy je zdobena afrem doplněným o copánky s ozdobnými ulitami, použí-vanými v afrických kulturách jako platidlo. Absence očí dodává nejednoz-načnou identitu. Architektonicky vychází ze stylů západoafrické kultury a podobně jako název Brick House odkazuje k pevnosti a odolnosti černých žen, reprezentuje jejich sílu a integritu. Dalším současným dílem, které zpracovává téma domova v černošském prostředí, je monumentální krychlová instalace Home (2023) amerického post-black art umělce Rashida Johnsona. Byla před-stavena v rámci výstavy Seven Rooms and a Garden: Rashid Johnson and The Moderna Museet Collection (2023). Johnson odkazuje k LeWittově krychli, kterou ve výstavní místnosti umisťuje také. Na rozdíl od Sol LeWittova minimal-ismu do své krychle umisťuje regály s objekty, které odkazují k vlastním životním zkušenostem, vzpomínkám na domov, a ke kultuře západní Afriky. „[N]achází formu pro černošské intelektuální a kulturní dějiny v sochách z bambuckého másla, knihách a růstu rostlin […]“ (Moderna Museet, 2023), vystavuje knihy jako vzpomínku na svou matku a vyrůstání mezi přeplněnými knihovnami. Tituly zahrnují autory, jako jsou James Baldwin, Amiri Baraka nebo Kevin Everod Quashie, jejichž tématy jsou afroamerická kultura, rasová identita a občanská práva.
Mnohé černé domácnosti odrážely normu domácnosti bílé buržoazie, politicky neutrálního prostoru, a do domova jako místa společného odporu a osvobození začal prosakovat současný patriarchát a sexistické normy. „Mnoho černých žen, bez ohledu na třídní status, reagovalo na tuto krizi napodobováním sex-istických představ o ženské roli a soustředilo svůj život na bezvýznamně nut-kavý konzumerismus.“ (hooks, 2014, s. 47) Pokud se podaří vymanit se z těch-to norem a navrátit mu ztracenou perspektivu, může být domov opět místem, „[…] kam se vracíme k obnově a seberegeneraci, kde můžeme léčit své rány a stát se celistvými.“ (ibid., s. 49)
BAKER, Bobby. An Edible Family in a Mobile Home, 1976. In: Bobby Baker [online]. [cit. 2024-04-14]. Dostupné z: https://www.bobbyartistbaker.co.uk/
BOLLNOW, O. F. Lived-Space. Philosophy Today. 1961, 5(1), 31.
DOVEY, Kimberly. Home and Homelessness. ALTMAN, Irwin a Carol M. WERNER. Home Environ-ments. Human Behavior and Environment [online]. 8. Springer, Boston, MA, 1985, 8, 33–64. ISBN 978-1-4899-2266-3. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/978-1-4899-2266-3_2 [cit. 2023-11-06]
FRIEDAN, Betty. Feminine mystique. Rozš. vyd., s novou Předmluvou a Epilogem autorky. Přeložila Jaroslava NOVOTNÁ KOČOVÁ. Praha: Pragma, 2002. ISBN 80-7205-893-2.
GIBAS, Petr, 2017. Domov jako konceptuální rámec, téma i výzkumný terén: vývoj i současná podo-ba studií domova. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, roč. 53, č. 2, s. 241–268. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/44823796
HANISCH, Carol. Personal Is Political. CreateSpace Independent Publishing Platform, 2014. ISBN 978-15-05280-05-0.
HARAWAY, Donna. A Cyborg Manifesto: Simians, Cyborgs and Woman: The Reinvention of Nature. New York: Routledge, 1991. ISBN 0-415-90387-4.
HAVELKOVÁ, Hana; OATES-INDRUCHOVÁ, Libora; HANÁKOVÁ, Petra; HAVELKOVÁ, Barbara; KOLÁŘOVÁ, Kateřina et al. Vyvlastněný hlas: proměny genderové kultury české společnosti 1948–1989. Praha: Sociologické nakladatelství, 2015. ISBN 978-80-7419-096-4.
HOOKS, bell. Yearning: Race, Gender, and Cultural Politics. New York: Routledge, 2014. ISBN 978-1138821750. LE GUIN, Ursula K. All Happy Families. In: The Wave in the Mind: Talks and Essays on the Writer, the Reader, and the Imagination. Shambhala, Boulder, 2004, 33–45.
LEIGH, Simone. Brick House, 2019. In: PICCI, Barbara. Barbara Picci ARTIST & ART BLOGGER [online]. [cit. 2023-12-29]. Dostupné z: https://barbarapicci.com/2022/06/23/speciale-biennale-arte-2022-brick-house-by-simone-leigh/
LEWIS, Sophie. Zrušte rodinu: manifest za péči a osvobození. Vydání první. Přeložila Olga PEK. Navigace. Praha: Tranzit.cz, 2023. ISBN 978-80-87259-55-9.
Pleasures and Terrors of Domestic Comfort [online]. Dostupné z: https://www.moma.org/calendar/exhibitions/347
PRATT, Minnie Bruce. Identity: Skin, Blood, Heart. In: BULKIN, Ellen, Minnie Bruce PRATT a Barba-ra SMITH. Yours in Struggle: ThreeFeminist Perspectives on Anti-Semitism and Racism. 1984, s. 27–77. ISBN 978-0932379535.
SEVEN ROOMS AND A GARDEN: RASHID JOHNSON AND THE MODERNA MUSEET COLLEC-TION. Moderna Museet [online]. 2023 [cit. 2023-12-17]. Dostupné z: https://www.modernamuseet.se/stockholm/en/exhibitions/rashid-johnson-seven-rooms-and-a-garden/
SOMERVILLE, Peter. THE SOCIAL CONSTRUCTION OF HOME. Journal of Architectural and Plan-ning Research [online]. 1997, 14(3), 226–45 [cit. 2023-10-03]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/43030210
YOUNG, Iris Marion. House and Home: Feminist variations on a theme. In: HOLLAND, Nancy J. a Huntington PATRICIA. Feminist Interpretations of Martin Heidegger. Penn State University Press, 2001, s. 252–288. ISBN 978-02-7102-155-3.
