Překvapivě teprve druhý ročník Trienále SEFO probíhal v druhé polovině loňského roku na mnoha místech nejenom v Olomouci. Instalace ve veřejném prostoru Ilony Neméth či Vladimíra Havlíka byly jednoduše přístupné jak pro občany města, tak pro frekventanty. Muzeum umění Olomouc při vytváření přehlídky spolupracovalo i s institucemi, které se nacházejí v Brně či v Praze, což by mohli ocenit zejména ti, kteří to do Olomouce nestihli.
Hlavní část se však nacházela přímo v Muzeu moderního umění. Zde bylo mimo hlavní výstavu Momenty i několik doprovodných výstav a instalací, a to včetně sympaticky umístěných intervencí do stálé sbírky. Nevybočovaly, a jestliže návštěvník chtěl, měl značně jednoduchou možnost, jak si o daném díle zjistit více a propojit si ho tak s celým trienálem. Kurátorům Martině Mertové, Martinu Fišrovi a Jakubovi Frankovi se v členitém prostoru podařilo vytvořit příjemně vyváženou výstavu. I když se do výstavního sálu muselo vejít sedmnáct autorů z různých zemí a některá díla byla opravdu monumentálních rozměrů (např. Kiosk 67 – Robert Kuśmirowski, Fuscum Subnigrum – Marek Kvetan), navzájem si nekonkurovali. Svými jedinečnými momenty se navzájem podporovali, a to i přes to, že například Dokumentární sondy Michaely Černické byly oproti výše zmíněným opravdu subtilní.
Momenty měly za úkol odkazovat na předem vytyčené okamžiky minulosti (1776 – počátek těžby černého uhlí na Karvinsku: Nela Vicanová; 1898 – otevření tržnice Senimo v Olomouci: Petr Bureš a Alžběta Žabová atd.), ale i současnosti a budoucnosti. Myslím si, že se stanovené cíle podařilo naplnit. Odkazů a přesahů z výstavního sálu bylo k vidění nespočet, a to v rozličných formách, technikách i vyobrazeních.
Loňské SEFO stálo rozhodně za návštěvu. Bylo ovšem nezbytné vyhradit si dostatek času, aby návštěvník „navnímal“ alespoň část, která mu byla předložena. Závěrem bych ještě ráda vyzdvihla autorské texty, které jsou srozumitelné, čtivé a stojí za přečtení, i pokud jste žádnou z výstav neviděli.
