Jak plavat stejným směrem?
O svobodné vůli se dá uvažovat tehdy, pokud jsou lidé osvobozeni od předurčenosti a mohou zpochybňovat filozofické pozadí rétoriky o svobodě, již tak důkladně využívají ekonomičtí libertariáni, kteří už desítky let decimují společenský život. Je to přesně takové, jak to na první pohled vypadá. Hannah Black, která zpochybňuje politické metodologie, aniž by nutně odmítala tu, která je obvykle uctívána, hraje roli kulturní agitátorky a jde za hranice kataklyzmatické neurvalosti rabování a rozbíjení výloh. Jejím konceptem je rozlišení dvou metodologií. Za prvé: kousání a vrčení v honbě za ontologickou svobodou. A za druhé: měkký, pragmatický přístup podobný přesvědčování. Což je, kupodivu, jen jiný způsob usilování o ontologickou svobodu. Tím nechci říct, že by Hannah Black nepoužívala první uvedený způsob: pravděpodobně také rozbila pár výloh, sebrala pulovr od Lacoste a házela lahve Pepsi při nepokojích v New Yorku, Manchesteru nebo v přístavním Marseille, kde nyní žije. Je to prostě nové zařazení obrazu jako lákavé, silné a proměnlivé společenské síly. Její videa, otevřené dopisy, knihy a performance mají jedinečnou schopnost oslovit své publikum prostřednictvím nákazy politickou možností, která se divákovi jen tiše odhaluje. Prostřednictvím podněcování kolektivní představivosti nás Hannah Black ve svých přesvědčivých videích a slovech, která nám všem říkají, že existují způsoby, jak formovat veřejné názory a postoje stranou bezohledné didaktičnosti, vyzývá k akci. Levicoví organizátoři nejsou tím, kdo má soudit metodologie etiky.
Estelle Hoy: Hannah, moc ti děkuji, že sis na mě udělala čas. Zdá se, že do tvých nových filmů Politics (Politika 2022) a Broken Windows (Rozbitá okna, 2022), které byly nedávno v rámci filmové série „Condition“ kurátorované Hugo Bauschem Belbachirem vystaveny v pařížské galerii Fitzpatrick, se vkrádá tichý hněv a přesvědčivá metoda. V narůstající komplexnosti puritánské kultury krajní levice se začínáš odpoutávat od posilujících emocionálních jizev protestů v první linii, abys ve filmu přehrávala poselství „z druhé ruky“. V neochotě popírat drtivou tíhu vražd černochů bělošskou policií zachycuješ jasný diskurz dvou newyorských abolicionistek Aainy Lakha a Kay Gabriel, které klidně artikulují svůj odpor ke zkreslené rasové kartografii v protestech/rabování. Nasazení policejní síly k potlačení zmatku způsobeného vyvlastňováním je naprosto zbytečné, tvrdí Aaina Lakha. V průběhu angažovaného a otevřeného dialogu vedeného ve filmu jeho aktérky nikdy nekřičí, nikoho neodsuzují a nemluví jedna přes druhou. Tiše afektované hlasy napjatých svědků hovoří upřímně a chytře o vypjatých frakcích, aniž by konfrontovaly obrazy emotivních „demonstrací“ (tento termín se používá, pokud jde o bělochy) nebo „nepokojů“ (pokud jde černochy). Iniciátorka Aaina Lakha má na sobě ve videu Politics černý obojek se srdcem, který zdánlivě dokonale symbolizuje daný argument. Různými způsoby škrtíš systémovou nespravedlnost, přerušuješ jí přívod vzduchu a dusíš každou zatracenou rasovou překážku, a ve výsledku neděláš ani tak rozhovory s aktéry, jako spíš dokumentuješ jejich reakci bez zásahů. To je důležité. Mít odvahu věřit, že naší „povinností“ jako umělců není problémy samostatně potvrzovat, nebo je dokonce zvrátit. Jde o to ukázat, že se setrvale vyhýbáme didaktičnosti. Hannah, jak můžeme různými způsoby bojovat proti porušování práva?
Hannah Black: Tato videa byla natočena v roce 2021 pro výstavu v Torontu konanou na začátku roku 2022, jejíž kurátorkou byla Jenifer Papararo. Pocházejí tedy z doby kolem povstání v roce 2020. Když jsme vedly rozhovor pro video Politics, byly Aaina i Kay aktivní v rámci politické organizace Demokratičtí socialisté Ameriky, jejíž členská základna se v době povstání v roce 2020 výrazně rozrostla. Důvodem bylo možná očekávání, že DSA bude schopna využít energii nepokojů a přetavit ji v politickou změnu. Je však velmi těžké proměnit nepokoje v politiku. A přesně o tom obě podle všeho mluví. Mají odlišné postoje a některé mé otázky byly matoucí nebo provokativní, takže ačkoli se v něm nekřičí, obsahuje rozhovor ve skutečnosti spoustu potenciálních konfliktů, což je jeden z důvodů, proč obě po celou dobu intenzivně kouří. Dílo Politics je vystaveno spolu s dalším videem Broken Windows, v němž jsem zpovídala tři svědky/účastníky některých případů rabování v SoHo během povstání. Všech pět zpovídaných v obou videích jsou krásné ženy (dokonce i ty, kterým není vidět do tváře). To byl záměr. Přemýšlela jsem o tom, že je výtržnictví obvykle portrétováno jako jakýsi frivolní, excesivní, histriónský nebo čistě akviziční akt, jako by to byla vysoce femininní činnost. Videa společně představují dva extrémy: čitelnou veřejnou činnost veřejné politiky a volených zástupců, což je sféra, v níž se pohybují organizátorky, a nečitelnou politiku rabování, která má mnoho chaotických významů a jejíž hodnota je sporná i v levicovém kontextu. Je to také nelegální, takže nemohu jmenovat nebo dokonce ukazovat tváře dotazovaných a video jsem musela po poradě s právníky sestříhat. Díky tomu je ale vlastně lepší. Je to náhodná spolupráce se zákonem. Dotazované ve filmu Broken Windows popisují skutečná rozbitá okna, ale „rozbitá okna“ je zároveň označení notoricky známé rasistické formy policejní práce s nulovou tolerancí, kterou zpopularizoval Rudy Giuliani, starosta New Yorku v letech 1994–2001. Takovéto policejní strategie dávají jasně najevo, že majetek vládne všemu kolem nás. Běžně se říká, že policejní vraždy chudých černochů ve skutečnosti nejsou žádným porušením zákona, ale jen nejokázalejšími projevy systému, který funguje přesně tak, jak má. Poslední část tvé otázky tedy chápu následovně: Jak jsme dospěli k tomu, že každodenní fungování kapitalismu vnímáme jako potlačování jiných možností? Nemám univerzální popis ani recept, ale zajímá mě, jak k tomu u lidí dochází, byť jen na okamžik.
EH: Tvůj zájem o to, jak se to děje ostatním, působí promyšleně a inkluzivně. Video Politics mě téměř svedlo k dokonalejšímu pochopení rasových přestupků, přestože, upřímně řečeno, účastnicím rozhovoru po intelektuální stránce plně nerozumím. Byl to dialog, v němž jsem se občas ocitla mimo, ale jen mě to přimělo, abych se dále vzdělávala. Google Dictionary se přitom skoro zavařil. Je to podle tebe dílo přístupné širokému okruhu návštěvníků galerie i bez určité úrovně vysokoškolského vzdělání?
HB: Myslím, že rozdíl v jazyce obou videí částečně odráží hlavní odlišnosti, které díla ilustrují: video o rabování je anekdotické a konkrétní; video o politice je abstraktní a teoretické. Líbí se mi způsob, jakým mluví, protože je výrazný a libidinózní.
EH: Dílo říká pravdu. Ne celou pravdu, protože není možné říct všechno, to je doslova nemožné. Jazyk tedy selhává, a právě díky této nemožnosti se pravda drží skutečnosti – jak by řekl Jacques Lacan: v hojném potu a libidinální energii. Připomíná mi to něco docela výrazného, co také řekl Lacan: „K poezii si nechodíme pro moudrost, ale pro demontáž moudrosti.“ Nebo tak nějak. Mohla bys nám říci něco o tom, jak tato kategorická výstava vznikla?
HB: Hugo Bausch Belbachir z Fitzpatrick Gallery poprvé navrhl vystavit tam videa v době nepokojů protestujících proti vraždě Nahela Merzouka, sedmnáctiletého mladíka zavražděného policií v Paříži. Ačkoli videa vznikla v návaznosti na nepokoje po vraždě George Floyda v Minneapolisu, mým cílem je udělat z Broken Windows malou oslavu všech těchto okamžiků syrové odvahy a potvrzení práva na život. Ten Lacanův citát se mi moc líbí. Ztotožňuji se s tím, že poezie je demontáží moudrosti, něco podobného dělá i vzpoura. A samozřejmě, demontáž něčeho je způsob, jak to objasnit.
EH: Díky svému malému dítěti se asi pravidelně setkáváš s energickou demontáží, ne? Jak tvoje zkušenost s desetiměsíčním dítětem vyjasnila tvoje chápání umění a politiky.
HB: Moje dítě je úžasný človíček, plný energie a lásky, jako všechna miminka. Díky tomu, že v poslední době tolik přemýšlím o dokonalosti miminek, jsem někdy hrozně sentimentální a mám pocit, že se ve mně prohlubuje vnímání marnotratnosti, násilnosti a zvrácenosti světa – všichni byli jednou miminkem, a proto jsou dokonalí. Je to šílené! Někdy to pociťuji jako apolitický nebo parapolitický smutek a někdy jako obnovenou touhu po revoluci. Ale teď se pomalu stává batoletem, individualizuje se a používá preverbální verzi „ne“ a já jí musím říkat své vlastní „ne“. Postupně se vzdalujeme od bezbřehé dyády matka–dítě a přecházíme ke vztahu, který je více o společenských hodnotách, jako je vyjednávání, humor, konflikty a vzájemná velkorysost. Konečně mohu začít akceptovat, že děti se rodí do kultury, ne do přírody. Hodně času trávím v dětských skupinách, které navštěvují převážně francouzští rodiče z dělnické třídy. I tady vidím komplikace politiky sociální reprodukce: jsem hluboce vděčná, že stát tyto prostory mně a mému dítěti poskytuje, ale jsou zde vidět záblesky toho, jak vzdělávací systém funguje jako nástroj pro nastolení disciplíny, který od útlého věku vychovává lidi v koloniální francouzské ideologii.
EH: Ano, ne/výhodná spolupráce se státním právem; musíme se nad tím určitě ještě jednou potkat! [smích] Aspekt „apolitického smutku“ v těchto filmech působí, jako by byl přepracován pro účely revoluce, aby jakousi oklikou vedl ke stejnému požadovanému výsledku. Tedy nalezení různých uměleckých metod, které potvrzují právo na život. Je to silné uznání a post-jazyková argumentace, za kterou se s plnou hrdostí mohu postavit. Myslíš si, že do své umělecké praxe vnášíš společenské hodnoty, které jsi před chvílí zmínila – vyjednávání, humor, konflikt a vzájemnou velkorysost?
HB: Myslím, že humoru a konfliktů je tam určitě hodně. Snažím se být velkorysá, tvůrčím, intelektuálním, duchovním i finančním způsobem, ale ne vždy se mi to daří. Možná je v tom také neustálé vyjednávání sama se sebou a s kontextem světa umění. Pokud jde o první část otázky, myslím, že vše, co se skutečně děje, se odehrává někde mezi těmito dvěma póly apolitického smutku a touhy po revoluci. Nejen politické události, ale i umělecká díla a ty „společenské hodnoty“, o kterých mluvíme. Chci také k této a předchozí otázce ještě něco dodat: v posledních dnech trávím většinu času sledováním izraelských zvěrstev v Gaze a více než kdy jindy přemýšlím o vroucí, téměř bezobsažné intenzitě lásky k dětem, o tom, jak žije v podivném substrátu či mimo politiku. Nemohu přestat myslet na rodiče v Gaze, a to nejen na ty, kteří truchlí za své zabité děti (z čehož jsem hrozně smutná), ale i na ty, kteří se snaží pro své vyděšené děti udržet nebe na svém místě. Mezitím Izraelci sdílejí snímky unesených dětí a někteří lidé nad nimi pláčou; jsou stejně zničení a zdrcení jako já zprávami o týraných a zabíjených dětech v Gaze. Ale abychom na to mohli adekvátně reagovat, musí se stát něco, co není jen afekt; není to jen láska nebo hrůza. A to je prostor politiky, prostor obrovských kompromisů a obrovských komplikací. (A také svobodná Palestina.) Moc ti děkuji, Estelle.
EH: Svobodná Palestina.
***
Podmíněné spojení Hannah Black s politikou a poezií vychází ze soukromé i veřejné sféry, je postaveno na disonanci, vášni, metonymii, apatii, empatii a všech troskách světa. Nikdo si nezaslouží nic a každý si zaslouží něco. Jak proměnit nepokoje v politiku, vyplnit syrové politické a kognitivní trhliny nespravedlnosti, přizpůsobit se prostředí a vytrvat v bezpodmínečném úsilí o to, abychom si byli rovni? Jak máme plavat stejným směrem? Hannah Black hledá, jak vytvořit a odhmotnit politický refrén ve všech jeho chaotických znacích, jak realizovat nové disciplíny a systémy tolikrát, kolikrát to půjde, než se necháme chytit, dokud konečně – a právem – nenalezneme ten pravý sever.
Hannah Black (1981, Manchester) žije a pracuje v Londýně a New Yorku. Její práce konceptuálně zpracovává vazby mezi myšlením a cítěním, přičemž využívá rozhovory a spolupráci, v nichž se objevují texty, hlas, tisky, videa, sochařské intervence a performance. Její práce byly k vidění na samostatných výstavách ve Fitzpatrick Gallery, Paříž; The Art Gallery of York University, Toronto; Luma Westbau, Curych; Arcadia Missa, Londýn; Kunstverein Braunschweig; Performance Space, New York; Galerie Isabella Bortolozzi, Berlín; CAC – Centre dʼArt Contemporain, Ženeva; Chisenhale Gallery, Londýn; Bodega, New York; New Museum Theater, New York; a Transmission, Glasgow. Zúčastnila se mimo jiné následujících skupinových výstav: Den Frie Centre of Contemporary Art, Kodaň; ICA Miami; Kunstverein Freiburg; Busan Biennale; Manifesta 13, Marseille; Swiss Institute, New York; Sharjah Biennial; Tate St Ives; Arsenal Contemporary Art, New York; Kunsthalle Wien, Vídeň; The High Line, New York; Julia Stoschek Collection, Berlín; The Kitchen, New York; a Château Shatto, Los Angeles. Její kritická tvorba zahrnuje různé příspěvky do časopisů The New Inquiry, Artforum a Bookforum. Je autorkou či spoluautorkou knih Tuesday or September or The End (2021), Dark Pool Party (2016) a Life (2017, s Julianou Huxtable).
Estelle Hoy je spisovatelka a kritička umění žijící v Berlíně. Její kritikou oceňovaná kniha Pisti, 80 rue de Belleville vyšla v roce 2020 (After 8 Books) s úvodem Chrise Krause. V současné době pracuje na knize esejů, která vyjde v pařížském nakladatelství After 8 Books. Pravidelně publikuje v mezinárodním uměleckém tisku. Je redaktorkou časopisu Flash Art.
Umělkyně: Hannah Black
Fotografie: Lee Wei Swee
Šéfredaktorka: Gea Politi
Art director: Alessio Avventuroso
Asistentka fotografky: Daria Sobolevska
Produkce: Flash Art Studios
Asistentka produkce: Vittoria Martinotti
Lokace: OCT0, Marseille
Oblečení a doplňky: Ferragam
