„Stát se primárně nebo i sekundárně pečující osobou přináší do života významnou změnu, která se propisuje do všech jeho oblastí. Péče proměňuje naše nejbližší vztahy i širší sociální vazby, zásadně ovlivňuje naše profesní životy, má vliv na naše duševní zdraví, volný čas i finanční zajištění. I přes takto určující charakter probíhá péče v soukromí, stranou všeho, co nazýváme společenský nebo profesní život. Její vytlačení z veřejného života vede k izolaci pečujících osob, která s sebou nese mnoho negativních aspektů, od profesní stagnace přes finanční tíseň až po velmi intimní dopady na duševní zdraví a vztahy.“[1] (Dorota Ambrožová, spisovatelka, dokumentaristka, publicistka, matka)
Předtím, než jsem se stala matkou, jsem jako divadelní režisérka měla bohatý kulturní a společenský život. To se výrazně změnilo, když se před šesti lety narodila moje dcera Emilka. Došlo mi, že spousta kulturního programu, stejně jako i práce v živém umění pro dospělé, je pro mě najednou nedostupná, pokud nechci během návštěvy kulturní instituce nechávat dítě večer doma s pláčem. Bylo mi jasné, že mateřství změní můj život, ale nepřestávám se ptát: Co když naše společnost a kulturní instituce mohou fungovat i tak, aby rodiče a jejich děti z publika nevyčleňovaly? Co můžeme společně udělat, abychom takové proměny v zajetém systému docílili? Co když zájmy rodičů nemusí být v kulturním programu redukovány pouze na dětská představení?
Rozhodla jsem se bořit bariéry pro komunitu rodičů, kteří chtějí být součástí kulturního života a spolutvořit různorodé publikum. Od roku 2023 jsem s kurátorem Petrem Dlouhým iniciovala fungování komunitní platformy Parent-Friendly Culture pod záštitou pražského Studia ALTA. V rámci projektu On Mobilisation jsme započali umělecký výzkum o přístupnosti živé kultury pro rodiče a děti a jejich postavení ve společnosti a kultuře. Já jako umělkyně, matka a aktivistka, Petr z pozice instituce a člověka bez dětí. „Jedna z místních kulturních válek se vede o to, kam patří nebo nepatří malé děti. A málo se mluví o tom, že rodiče, kteří zůstávají během rodičovské dovolené nebo pak po práci několik let večer doma a pečují o ty nejmenší, se cítí často osaměle, unaveně a stýská se jim po dřívějším kulturním životě a společnosti. Jsou takovou ,non seenʻ a ,non grataʻ skupinou,“[2] říká v rámci svého podcastu Suflér publicistka Jana Návratová.
Možností, jak sladit péči o dítě s návštěvou kulturní instituce, může být mnoho, ale…
Problém českého kulturního systému spočívá v tom, že preferuje jen jednu z nich: návštěvu programu, který je určený dětem nebo rodinám. Na situaci tříleté izolace primárně pečující osoby spojenou s nastavením sociálního systému mateřské a rodičovské dovolené nehledí. Taky nehledí na několikaleté období, které následuje pro oba rodiče, když produktivní práci (výdělečnou) střídá ta druhá, sociálně reproduktivní (pečující). Ta často nekončí ani večerním uspáváním dětí v posteli. Jednoduše řečeno když se staneme primárně pečujícím rodičem v České republice (z 98 % se jím dle dat Úřadu práce stávají v ČR ženy), rychle se vám může stát, že máte možnost se v kulturních institucích potkávat už jenom s dalšími rodiči s dětmi. Zůstanete odkázáni na programy pro děti v časech, kdy je většina společnosti v produktivní práci nebo ve škole. Počet takto strávených let závisí od počtu dětí, o které pečujete, a taky od jejich povahových rysů. Mnohé děti například nezvládají večerní odloučení od primárně pečující osoby, a není tedy možné od nich večer odejít po dobu několik let.
Když ve veřejném prostoru, i v kulturních institucích, společnost začne oddělovat nerodiče (lidi, kteří nemají děti) od pečujících osob s dětmi, dostane se do bodu, kdy jí začne chybět mezigenerační dialog. Mladým lidem se pak může stát, podobně jako mně, že se do blízkého kontaktu s nemluvnětem poprvé dostanou až v období, kdy se stanou sami rodiči. Neví si s takovou situací rady a pak si vyčítají, že jsou špatní rodiče nebo že udělali během péče o první dítě spoustu chyb. Přitom jim jejich společenské prostředí nebo nastavení naší současné západní kultury nevytvořilo podmínky k tomu, aby se péči a komunikaci mohli naučit alespoň pozorováním pečujících ve veřejném prostoru. Mnozí rodiče mi během výzkumu řekli, že dokud neměli děti sami, neuměli si ani představit, co vše obnáší rodičovství a neměli empatii pro lidi s malými dětmi ve veřejných místech. Příkladem může být situace, kdy se potýkali s nějakým emočním projevem dítěte: pláčem v hromadné dopravě nebo u vedlejšího stolu v kavárně, kde se snažili pracovat.
S přicházejícím rodičovstvím se zásadně přetvoří i společenské vazby. Po porodu se mně, ale i jiným rodičům a jejich nejbližším bezdětným přátelům, stalo, že jsme se pár let nepotkali s našimi dříve nejbližšími přáteli. Byli v práci, když jsem měla čas já s dětmi, a chodili ven, když jsem děti potřebovala uspat. Pár z nich jsem přemluvila, aby přišli strávit čas se mnou a dětmi na dětské hřiště. Párkrát jsem se pokusila prolomit bariéry sama a vzala své děti večer s sebou na kulturu v dobré víře, že budu mít to štěstí: to mladší dítě bude bez rušivého pláče spokojeně spát v nosítku a tomu staršímu se návštěvou večerního programu nenaruší spánkový režim před nástupem do školky. Po celou dobu jsem ale v sobě nosila tíživý pocit, že by bylo pro všechny lepší, kdybychom zůstali doma. Pro mě, děti i pro ostatní dospělé kolem.
Při těch návštěvách jsem silně pociťovala absenci prostorů, které by přivítaly během dne a v brzký večer jak rodiče, tak nerodiče i děti. Mám za to, že v Česku je stále jednodušší jít s dítětem na pivo do hospody nebo do nákupního centra než na kulturu, kde jsou rodiče vystavováni neustálému tlaku a veřejným projevům, že zde nejsou vítáni a že ruší ostatní. Hlavními kulturními prostory, kde se s nimi počítá, jsou divadla, galerie a muzea pro děti a pak specifické programy pro rodiny v rámci kulturních institucí pro dospělé. Když ale chybí jiný druh programu než ten pro děti a rodiny, kde by rodiče a děti byli vítáni, jsou rodiče takovým nastavením redukováni na jejich pečující roli. Z pohledu kultury zažívám neustále, že jsem viděna pouze jako člověk, co doprovází dítě na program, a mé potřeby jsou pro kulturní sektor neviditelné a nedůležité. A pakliže kulturní sektor tvrdí opak, chybí mu ochota hledat prostředky na tvorbu podpůrných nástrojů, které by pomohly rodičům k účasti na kulturním životě, aby jejich návštěva byla slučitelná s reproduktivní prací.
Uvedu jednu analogii pro ilustraci nešťastné objektivizace rodičů jako cílové skupiny. Kdyby se někdy stalo, že bych se ocitla na invalidním vozíku, nechtěla bych se na kultuře potkávat jen s lidmi na vozíku na programech dramaturgicky rámovaných tématem handicapu, protože máme tento jeden společný znak, který nás v kulturním sektoru háže do stejné cílové skupiny. Dnes by už zřejmě všem kurátorům a dramaturgům kulturních institucí přišlo divné, kdyby se přístupnost kultury pro lidí na invalidním vozíku řešila výhradně tak, že by v instituci vyčlenili speciální program jenom pro vozíčkáře místo toho, aby jim umožnily být součástí běžného publika. Naopak je stále běžnější praxí, že se nabídka kultury rozšiřuje ruku v ruce se zavedením nástrojů přístupnosti: bezbariérovým přístupem a toaletami, možností dřívějšího vstupu do sálu. Rodiče mají jiné potřeby: přebalovací pulty, nájezdy na kočárky, místa, kde děti mohou trávit čas, zajištěné hlídání, dřívější čas programu, atd. Podobně jako lidi na vozíku mají i rodiče ale primárně zájem o různorodou programovou nabídku, která reflektuje jejich zájmy a potřeby a umožňuje jim být součástí různorodého publika.
Pokud budeme mezigenerační, diverzně bohatou společnost v kulturních institucích vnímat jenom skrze jednotlivé od sebe oddělené cílové skupiny, bude kulturní sektor přispívat místo inkluze k segregaci. A to i navzdory tomu, že s nálepkou inkluzivní instituce vytváří širokou nabídku programu pro různorodé specifické skupiny lidí – lidi bez domova, teenagery, matky s dětmi, imigranty, seniory atd. Úlohou otevřené kulturní instituce přece není jen možnost zpřístupnit umění vyspecifikovaným skupinám v od sebe oddělených časech, ale i vytvořit prostor pro setkání lidí s různou životní zkušeností a různými potřebami. Pokud do takových prostor zahrneme i děti, umožníme jim učit se, jak se v kulturních institucích chovat a pohybovat, jak komunikovat s uměním společně s dospělými. Zároveň se společnost může učit, jak se k sobě chovat navzájem, jak se slyšet, respektovat a uvědomovat si přínosy z mezigeneračního setkávání.
Pátá teze manifestu Feminismus pro 99 % z roku 2019 od profesorek Cinzie Arruzzy, Tithi Bhattacharyi a Nancy Fraser zní: „Základem genderového útlaku v kapitalistických společnostech je podřízení sociální reprodukce produkci orientované na zisk. Chceme, aby to bylo naopak.“[3] Kniha ukazuje, kdo má v kapitalistické společnosti právo na volný čas, a tím pádem právo i na kulturu. Jedním z jasně viditelných ukazatelů je čas začátku událostí. Podle něj jasně vidíme, komu se kulturní nabídka téměř zcela přizpůsobuje, a naopak kdo je z ní vytlačen. Autorky popisují krizi sociální reprodukce v kontextu kapitalismu, protože „na jednu stranu nemůže kapitalismus bez sociální reprodukce fungovat, na druhou stranu se ale distancuje od nákladů, které jsou s ní spojené, a přisuzuje jí oproti produktivní práci nízkou (či dokonce nulovou) ekonomickou hodnotu. To znamená, že kapacity dostupné k sociálně reproduktivní práci jsou považovány za samozřejmost, jako by šlo o bezplatné a neomezené dostupné ,daryʻ, které nevyžadují žádnou péči, pozornost či obnovu.“[4]
Autorky knihy tvrdí, že „ve skutečnosti však kapacity pro sociální reprodukci nejsou nekonečné a mohou se ocitnout na pokraji zhroucení. Když společnost současně odebere veřejnou podporu pro sociální reprodukci, nutí její hlavní poskytovatelky k dlouhým a vyčerpávajícím hodinám špatně placené práce, spotřebovává právě ty sociální kapacity, na nichž sama závisí.“[5] Podobně jako sociálně-reproduktivní práce je i práce v kultuře společensky nedoceněná, podfinancovaná, často označovaná spíše jako hobby než práce, i když mnohdy probíhá v neudržitelných podmínkách. Právě proto je potřeba navazovat spojenectví mezi kulturním sektorem a rodičovstvím a nepředstírat, že tu pro sebe vůbec nejsou. Uznat navzájem svou časově náročnou práci (sociálně-reproduktivní i kulturní) za hodnotnou a dávat si náležitou péči, pozornost a prostor pro obnovu.
V zemích střední Evropy a řadě dalších má většina lidí pracujících v produktivní práci volný čas hlavně večer. A v každé zemi potřebují být malé děti před spaním opečovány a mít osobu, která s nimi bude i během spánku. Když jsou děti již schopné se oddělit od obou rodičů, tak se obyčejně rodiče začnou při dětech po večerech střídat, aby si po letech už i ten primárně pečující rodič mohl saturovat potřeby ve volném večerním čase. Pokud chtějí jít rodiče na kulturu společně, musí mít to štěstí, že mají ve svém bezprostředním okolí příbuzné, nebo že mají dostatečný kapitál na to, aby si zajistili při ceně vstupenek na večerní kulturu i placené hlídání k dětem domů. Večerní kultura se tak stává dostupnou pouze těm rodičům, kteří tento sociální nebo ekonomický kapitál mají. Zbytek partnerských vztahů si projde velkou zkouškou, když nemají i několik let možnost trávit volný čas spolu bez dětí. Podoba parent-friendly přístupu, kdy představení začíná v dřívějším čase a je spojené s možností hlídání dětí přímo v kulturní instituci, dokáže umožnit oběma rodičům společný zážitek. Dostupná kultura tak může mít pozitivní dopad i na kvalitu partnerských vztahů.
Pro mobilizaci ke společensko-strukturální změně, kterou jsem se skrze výzkum Parent-Friendly Culture zabývala, byly zásadní čtyři věci. Sdružovat se (fyzicky i online) se všemi, kteří mají o změnu a zavedení parent-friendly přístupu zájem (budovat „komunitu“ a důvěru), mít podložená data k problematice vývoje publika, nastavit prostor pro experiment, zkoušení a mít následně v praxi s publikem ověřené návrhy pro zavádění inkluzivních opatření v kulturních institucích (zkoušet a analyzovat podpůrné nástroje, jako je třeba zavedení různých forem hlídání, dřívějších začátků programů pro dospělé publikum, tvorba mezigeneračních uměleckých děl nebo komunikace smyslu těchto změn směrem k širokému publiku, rodičům i nerodičům). Možností, jak sladit péči o dítě s návštěvou kulturní instituce, je mnoho. Jen je třeba chtít vyjít rodičům a jejich dětem vstříc, odstraňovat zábrany, které jim brání v přístupu ke kultuře a nahrazovat je inkluzivními nástroji. Odborová právnička Šárka Homfray a fotografka Michaela Karásek Čejková ve své knize Proč jsme tak naštvané? píší: „Když se dostaneme k tématu rovných příležitostí, platí jedna věc. Tam, kde jsou nerovnosti a vnitřní bariéry, netratí na tom jen ty osoby, které musejí bariéry překonávat, tratí celá společnost.“[6] Každá prolomená bariéra pak přináší benefit. Pro mě ten nejvýznamnější benefit Parent-Friendly Culture plyne z propojování světa izolovaných rodičů se světem nerodičů, a taky světa dospělých se světem dětí, které se nám v západních kulturách podařilo během minulých desetiletí výrazně oddělit.
Vidět neviditelné aneb vidět dospělé a děti ve společnosti spolu…
Součástí výzkumu Parent-Friendly Culture a jeho závěrečného Symposia přístupnosti v říjnu 2024 byla tvorba a uvedení mezigenerační participativní performance s názvem Vidět neviditelné, kterou jsem vytvořila společně s umělci Lenkou Jabůrkovou a Matějem Nytrou. Klade si za cíl být trenažerem jak mezigeneračního dialogu prostřednictvím jazyka nonverbální hry, tak kolektivní péče dle afrického přísloví „K výchově dítěte je třeba celá vesnice“. Vidět neviditelné nabízí prostor k setkání lidí různého věku a životní zkušenosti. Pro mnohé návštěvníky, kteří nejsou rodiči nebo nepřichází s dětmi, je performance příležitostí dostat se do kontaktu s dítětem a rodičem a trénovat vzájemnou interakci, empatii a možnosti zapojení se do péče o cizí dítě skrze jazyk hry. Ve stejné míře se otevírá často nová zkušenost pro děti, pro které je čím dál méně zvykem, že se dostávají do nehierarchické interakce s cizími dospělými mimo rodinné kruhy. Naší snahou je v rámci performance zajistit, aby všichni diváci mohli zažít pocit plného přijetí.
„Selekce obyvatel podle věku na ty, kteří patří domů k mámě, poté do školky a postupně do jednotlivých tříd ve škole, komplikuje mezigenerační dialog. Zabraňuje vzájemnému učení a poznávání, které vede k porozumění,“ píše Dorota Ambrožová potom, co navštívila s dcerou jedno z uvedení performance, a dále reflektuje, že „postupná proměna kulturních organizací a institucí může probíhat i bez legislativních změn a závisí především na uvědomělosti lidí, kteří v nich působí. Prvním krokem by totiž mělo být uvědomění, že se kultura podílí na nerovnostech v oblasti péče a že první kroky k větší inkluzivitě nemusí být zase tak náročné.“ [7]
Snaha vyvíjet kulturní instituce a umělecká díla i jako prostory, ve kterých si prakticky zkoušíme návrhy toho, jakou skutečnost chceme žít, může být cenným nástrojem pro dosahování pozitivních společenských změn.
Parent-Friendly Culture leads to parent-friendly society…
„Kulturní sektor staví bariéry mezi rodiči a nerodiči, pečujícími a nepečujícími osobami. Často zde chybí empatie a ochota hledat inkluzivní přístup pro všechny, ať už ze strany návštěvníků, nebo umělců, kteří kulturu vytvářejí,“[8] reflektuje Dorota Ambrožová výpovědi panelistek-umělkyň z brněnské konference Women in Art vol. 2., které jsem se zúčastnila dva týdny po porodu své druhé dcery. „Pocit, že by všem bylo lépe, kdybych zůstala (s dítětem) doma, znám,“[9] přiznává panelistka stejné konference hudebnice Marie Kieslowski a dává za pravdu svým kolegyním, že první krok je naprosto beznákladový, a totiž zájem a ochota vyjít vstříc.
Tato perspektiva se dá dosadit nejen do pocitu matek-umělkyň snažících se pokračovat za přítomnosti kojence ve své profesi, ale i do pocitu mnohých rodičů v České republice. Spojuje je zkušenost, která je čekala, když s malým dítětem vyšly ven z domu a vstoupily do mnohých veřejných prostorů primárně určených pro dospělou část společnosti nebo se přišly s dítětem podívat na kulturní program pro dospělé. Ve většině veřejných míst si pečující osoba s dítětem nepřijde vítaná. Důležitým zrcadlem jsou negativní reakce lidí venku nebo v médiích a na sociálních sítích, absence přebalovacích pultů a dětských židlí ve většině státních a kulturních institucí a hlavně chybějící komunikace směrem ke společnosti. Je potřeba, aby bylo veřejnosti i rodičům jasné, že na tomto místě jsou s dětmi vítáni. Mnozí lidé jsou totiž dnes přesvědčeni, že s dětmi se má chodit jenom do prostorů určených speciálně pro ně – hřiště, kavárny s hernami, dětské kulturní a státní instituce atd. Když už někdy rodiče dostanou prostor a veřejně promluví o tom, jak se ve společnosti nebo v kulturní instituci cítí, najdou se i lidé, kteří se jim tento pocit snaží vyvrátit. Mluví například o tom, že se vyloučení v kulturním sektoru neděje, že jsou vítáni, i když je přímo nepozvali a nepřizpůsobili čas kulturního programu jejich možnostem. Mluví o tom místo toho, aby ty, které tato tvrzení a pocity vynášejí na povrch, pozorně poslouchali a věřili jim. Není samozřejmé, že jsou rodiče a děti vítáni a že se s jejich přítomností počítá. A když to není samozřejmé, je potřeba to říkat. Až do té doby, než to samozřejmé bude.
Pocit, který popisuje Marie Kieslowski, se ještě v letech 2018–2021 dal dosadit i do mojí vlastní perspektivy divadelní režisérky, matky-umělkyně, ale i matky-divačky. V těch letech jsem usilovala komunikovat problém přístupnosti kultury pro rodiče, tedy lidi v sociálně-reproduktivní práci, u různých kolegů, uměleckých šéfů, promotérů, ale častokrát se potkala s nepochopením nebo neochotou kulturu víc zpřístupnit. Podle disertační práce Evy Zavřelové[10] o výzkumu divadelního publika v kontextu vzorců trávení volného času je přitom jen v České republice na necelých 11 milionů obyvatel přibližně 1,6 milionů dětí do věku 15 let. Pokud vezmeme v potaz jejich rodiče, máme tu obrovskou skupinu potenciálního diváctva, pro jejíž značnou část není kultura dostupná.
Během mé tříleté mateřské izolace bylo lehčí se dostat k umění a do kulturních institucí skrz skloubení umělecké práce s péčí o dítě během dne než se zúčastnit akcí večer jako divák-rodič s dítětem. Uvědomila jsem si, že zásadní otázkou není jen to, jak nevyloučit z kulturního sektoru mnohé umělce-rodiče, ale i jak nevyloučit diváky-rodiče. Jak aktivní diváky neztratit potom, co se právě stali rodiči. Ze stejného výzkumu Evy Zavřelové totiž vyplývá, že mnoho z těchto mladých rodičů, kteří během několika let přestali být součásti publika, si zvyklo žít a trávit svůj volný čas bez návštěvy kulturních institucí. Rozpadnou se jim jejich sociální-divácké vazby a návštěvnické vzorce, a i poté co jejich děti povyrostou, se do kulturních institucí vracejí mnohem obtížněji či vůbec.
Až na základě vlastních prožitých zkušeností jsem si uvědomila, že péče a s ní spojené rodičovství nemá v kapitalisticky organizovaných společnostech stejnou hodnotu a status jako produktivní práce. A že dokonce i sociálně citlivější kulturní sektor k těmto nerovným přístupům a k segregaci na lidi pečující a nepečující slepě přispívá. Ve finále tak pomáhá zneviditelňovat pečující osoby a děti a znemožňuje jim interagovat s prostředím celé společnosti. Za dobu mé mateřské se ke mně jako osobě, která má širší přehled o kulturním děti v České republice, dostaly jen dvě pozvánky na kulturní událost, kde bylo zmíněno, že je vítán i rodič s dítětem, a kde organizátor zajišťuje hlídání. Bylo to jako pohlazení na duši, že někoho napadlo zorganizovat událost v přístupném čase, pozvat nás a zajistit hlídání, abychom mohli být součástí diskuze a tvorby veřejného mínění při rozboru celospolečenských témat ve veřejné instituci. Kladla jsem si hned otázku, co je potřeba udělat proto, aby tato možnost byla v kultuře víc samozřejmostí než svátkem.
„Je vlastně těžké najít někoho, kdo by mohl a měl za zájmy rodičů kopat. Dokud rodiči nejste, problematice nerozumíte a necítíte se oprávnění za danou skupinu mluvit. A ve chvíli, kdy se rodičem stanete, pohltí většinu vaší energie péče, takže práce na nějaké změně zpravidla nejste schopni,“[11] říká Alexandra Bolfová z brněnského kulturního centra Co.labs. Přelomové až osudové bylo pro mě v roce 2021 setkání s kurátorskou dvojicí Petrem Dlouhým a Annou Chrtkovou. Setkala jsem se s jejich ochotou naslouchat potřebě zavedení parent-friendly přístupu a zviditelňovat rodiče a děti v kulturním sektoru. Dokázali se jako umělci-nerodiče o toto téma zajímat, dát mu ve své práci prostor a Petr ho následně znovu podpořil ve Studiu ALTA zastřešením mého výzkumu v projektu On Mobilisation.
Studio ALTA v rámci platformy Parent-Friendly Culture aplikovalo do své praxe a programu naše zkoumané nástroje přístupnosti. Stalo se laboratoří kulturní instituce přátelské rodině a pečujícím osobám. Započalo tak transformační proces, kterým pomáhá měnit v místním kulturním sektoru status quo ve vnímání publika a přístupnosti kultury pro rodiče s nejmenšími dětmi. Parent-Friendly Culture narušuje stále dominantní přesvědčení, že podobné snahy o přístupnost jsou buď nedůležité až zbytečné, nebo nezvládnutelné v rámci kapacit instituce. Svým příkladem a pozitivními výsledky motivovalo Studio ALTA i další kulturní instituce, umělecké kolektivy a jednotlivce v Praze, Brně, Olomouci, Českých Budějovicích, Plzni a Hradci Králové. Pražskému divadlu Alfred ve dvoře jsme již přímo pomohli se zavedením parent-friendly nástrojů a od roku 2025 tak mohou rodiče nacházet pravidelný program se zajištěným hlídáním. Věřím, že tento transformační proces více kulturních subjektů může vést ke změně vnímání péče jako práce a taky ve vnímání pozice dětí a rodičů ve společnosti. „Kultura patří tradičně k sektorům otevřeným reflexi, dialogu a proměně. Uchopit téma péče z různých perspektiv a snažit se hledat inkluzivní modely jejího fungování může vést k proměně její sociální percepce, z níž bude nakonec těžit celá společnost.,“[12] poznamenává ve svém článku Dorota Ambrožová.
Díky dvouletému Parent-Friendly Culture výzkumu se v českém kulturním sektoru rodičovská péče mediálně zviditelnila, několikrát byla v médiích označena jako práce. Zároveň bylo rodičům veřejně přiznáno právo na regeneraci a společný volný čas, a tedy i právo na přístup ke kultuře v doprovodu jejich dětí. Zjistili jsme, že parent-friendly nástroje přístupnosti jsou pro kulturní instituce udržitelné a že dokáží jednoduchým způsobem rozšířit publikum. Do našich hledišť se tak začínají vracet staří diváci a zároveň se formuje nová divácká generace z malých dětí, které si odmala zvykají na kulturní instituce. Parent-Friendly Culture nepřichází s ničím zcela novým. Podobné aktivity můžeme nalézt v iniciativách v Německu, Polsku, Slovensku, Maďarsku, Norsku, Velké Británii. Parent-Friendly Culture ale nabízí možnost propojení a strukturálního uchopení. Představuje tak vizi, jaké by to bylo, kdyby se zájem o rodiče a děti stal běžnou praxí kulturních institucí, a ukazuje výhody, když se kulturní sektor podílí na reproduktivní práci rodičů.
[1] AMBROŽOVÁ, Dorota, 2024. Ženy v kultuře / Rodičovství. Online. Kreativní Česko. Dostupné z: https://kreativnicesko.idu.cz/clanky/zeny-v-kulture-rodicovstvi. [cit. 2024-12-18]
[2] NÁVRATOVÁ Jana. Suflér #14 Dostupnost kultury: Proč by neměli chybět rodiče s malými dětmi v kulturních institucích [podcast]. Online. Institut umění – Divadelní ústav. Dostupné z: https://ceskepodcasty.cz/epizoda/305484. [cit. 2024-12-16]
[3] ARRUZZA Cinzia, BHATTACHARYA Tithi a FRASER Nancy, 2020. Feminismus pro 99%. Manifest. Neklid. České vydání: Svobodná knihovna, z. s. ISBN 978-80-907562-5-0.
[4] tamtéž
[5] tamtéž
[6] HOMFRAY Šárka a KARÁSEK ČEJKOVÁ Michaela, 2022. Proč jsme tak naštvané?. Praha: wo-men. ISBN 978-80-907641-9-4.
[7] AMBROŽOVÁ, Dorota, 2024. Ženy v kultuře / Rodičovství. Online. Kreativní Česko. Dostupné z: https://kreativnicesko.idu.cz/clanky/zeny-v-kulture-rodicovstvi. [cit. 2024-12-18]
[8] tamtéž
[9] citováno z živého příspěvku na konferenci w♀men in art………. vol.2, 17.4.2024., KUMST, Brno.
[10] ZAVŘELOVÁ, Eva, 2024. Divadlo v kontextu vzorců trávení volného času. Dizertační práce, vedoucí Michal Lázňovský. Praha: Akademie múzických umění v Praze, Hudební a taneční fakulta.
[11] citováno z živého příspěvku na konferenci w♀men in art………. vol.2, 17.4.2024., KUMST, Brno.
[12] AMBROŽOVÁ, Dorota, 2024. Ženy v kultuře / Rodičovství. Online. Kreativní Česko. Dostupné z: https://kreativnicesko.idu.cz/clanky/zeny-v-kulture-rodicovstvi. [cit. 2024-12-18]
