Nejlíp nám bylo v dětskym koutku někdejšího Café jedna. V Chalupeckým jsme s Bárou začínaly jako dvě bezdětný holky a teď, když po deseti letech odcházim, je nás v týmu devět dospělejch, devět dětí a dva psi. Asi není divu, že se z projektu Nejen nukleární rodina stala několikaletá srdcovka. Když byli Bořík, Matýsek a nedlouho potom Rozárka ještě mimina, Café jedna nás úplně zachránilo, i když to tam bylo vlastně dost šílený. Pokud se tam sešlo víc dětí najednou, vládnul tam uřvanej chaos. Ani jedna jsme nechtěly nebo nemohly jít na mateřskou, ale taky jsme mámy, který chtěj mít děti hodně u sebe, nosit, kojit, zapojovat je co nejvíc do běžnýho života. Jenže náš běžnej život znamenal vést uměleckou instituci. A tak se naše kancelář v Centru pro současné umění Praha postupně plnila hračkama, kobercem, kočárky se nosily po schodech, děti spaly na gauči při poradách, a když už jsme se tam přestávaly vejít, do Národní galerie to bylo, co by kamenem dohodil. Do toho koutku s růžovym kobercem, kam chodila spousta dalších rodičů s dětma, jsme si zvaly lidi na schůzky, lidi z partnerskejch institucí, lidi na pohovor. Seděli tam s náma mezi košem na plíny a rozňufanýma zákuskama, a my, politý kafem a občas trochu poblinkaný, jsme to nějak záhadně všechno zvládaly, chytat plazící se děti na schodech a do toho řešit mejly, telefonáty, schůzky a všechno. Postupem času, když už děti rostly, jsme společně s Mothers Artlovers založily dětskou skupinu, která funguje dodnes. Já už tam mám druhý dítě.
Vyrostla jsem v domě, kde nás bylo devět. Máma se mnou sice byla sama, ale bydlel tam taky strejda, teta a moje dvě sestřenky, babička s dědou a až do mejch čtrnácti let taky babička Máňa, moje prababička. Umřela, když jí bylo devadesát čtyři, moje babička v devadesáti. Obě doma. Babi Ali ležela na posteli, my jsme seděli vedle, pili alkohol a jedli chlebíčky, střídavě brečeli a smáli se, máma se strejdou zpívali písničky ze zpěvníku. Po dlouhý době jsme byli zase všichni pohromadě. A ještě přibyly děti, Kamily, Káti a teď už i moje. Bořikovi byly tehdy 4 a smrt pro něj ještě nebyla smutná. Hrál si kolem babičky, jako by jenom spala. Babi Ali se přesunula do sféry předků, kde vesele žije dál, často připomínaná, kreslená do dětskejch rodinnejch portrétů.
Nebyla to idyla. Máma odtamtud odešla, když mi bylo osumnáct, poprvé, kdy si to mohla dovolit. V panelákovym bytě jsem s ní vydržela jenom přes rok. Pak už jsem byla na FHS a Linda měla k dispozici malej byt po rodičích za rohem od Aera, kde mi nabídla spolubydlení. Na Poprůhon vzpomínám s nostalgií, i když to tam pro mámu bylo těžký, i když jsem se spolužákům ze střední z Prahy styděla ukázat, kde bydlim. Když mě jednou dovezli do Kladna autem, nechala jsem se vysadit na hlavní třídě a došla to raději pěšky, aby neviděli, jak žalostně vypadá náš dům proti těm bytům a haciendám, ve kterejch bydleli oni. Chybí mi ta široká rodina. To, že mě nikdy nikdo cizí nemusel hlídat, protože byl vždycky někdo doma. To, jak na každý oslavě půlka rodiny strašně hlasitě a emotivně řešila politiku a Sokol a druhá půlka na to nadávala. Jak kočky sežraly dort a babička brečela, jak vždycky když byla naštvaná, zpívala na celej dům „Na císařské louce stojí řada topolů“ a každej věděl, že se jí má radši klidit z cesty. Nebo to, jak jsme si se sestřenkama rozdělily naše panství tak, že ta nejstarší byla na střeše domu, prostřední na střeše garáže a já musela být na sudu, protože jsem byla ještě malá.
Teď bydlim v Kyšičkách, kde jsme měli kdysi chatu. V domě s manželem a dvěma dětma, vážně ta nukleární rodina, proti který pořád tak protestuju? Ještě že máme Zůzu, Janu a Staša, naší chosen family. Ale bydlej daleko. Čtu knížky o nutnosti návratu komunitních vazeb pro obnovu duševního a fyzickýho zdraví. Přesvědčuju tu sousedy, ať si aspoň navzájem vyzvedáváme děti ze školy. Jenže oni v tom svym domě se zahradou a dvěma jobama s možností home office pořád vypadaj, že to všechno stíhaj, odvézt, přivézt, na kroužek, zpátky, a ještě udělat oslavu, kde jsou domácí perníčky. Tak přemejšlim, jestli tu otevřít komunitní centrum nebo galerii na plotě, nebo co. Děda tady na chatě schovával sokolský prapory a kultivoval svoje sdružení za emancipaci mužů se sídlem na Kladně. Oh boy. A Piotr tu místo toho organizuje sausage party s kámošema z Prahy. Z vesnice pokud vim nikoho nepozval. Děda s babi tu všechny znali. A já znám tím pádem hlavně ty starousedlíky, jen o něco mladší, než byli moji prarodiče, těch pár posledních, co tu ještě jsou. Většina starejch chat se už změnila na novostavby s vysokym plotem a každej si hledí svýho.
Z kanceláře SJCH děti postupně mizely a zase se vracely, rostly a šly už do školky nebo do školy a mezitim zase přibývaly další. Byly chvíle, kdy tam s náma na poradě najednou nebylo žádný dítě, a bylo to zvláštní. Asi určitě efektivnější, člověk byl rád, že se může chvíli soustředit na práci, nikdo nebrečí, nepotřebuje nakojit a tak. Ale taky to bylo trochu smutný. Teď už je s námi zase jedno miminko a jedno batole a je v tom nějak přirozeněji, i když možná jen pro ty z nás, co jsme taky mámy. Je mi jasný, že pro další členstvo týmu to může bejt chvílema iritující. Když se dívám zpátky, přijde mi to období Café jedna jako zlatá éra. Samozřejmě to tak vůbec nebylo. Byly jsme nevyspalý, vyčerpaný, pořád nás stíhaly pocity viny, že ani jedno neděláme dost dobře, práci ani mateřství. Ale byly jsme tam spolu, naše děti byly zvyklý, že když máma na chvíli odběhne, jsou tam její kolegyně (a kolega), což jsou všechno známý a přátelský tváře, který pochovaj, pomůžou a tak. Asi proto, že jsem vyrostla v tom mezigeneračním domě, v údolí, kde se všichni znali, je tíhnutí ke komunitě nějaká moje přirozenost, kterou pořád (a většinou spíš marně) hledám. Je mi jasný, že se nedá celospolečensky vracet zpátky v čase ke „starým pořádkům“ (který víc než často za rouškou komunity a mezigeneračního soužití skrývaly násilí, nerovnost, vyloučení apod.), že musíme hledat něco pasujícího pro dnešek. Vím, že každá komunita (a rodina) má svý mouchy a že vytvořit nějakou smysluplnou (a hlavně dlouhodobou) v dnešní hyperindividualizovaný době je strašně těžký. A že to určitě není pro každýho. Přesto mi přijde strašně důležitý se už konečně vykašlat na nukleární rodinu (která je sice podle sociologů už nějakej čas mrtvá, ale velká část společnosti podporovaná reklamou a komercí si na ní pořád hraje) a zkoušet vytvářet vazby, v rámci kterejch můžeme víc sdílet – pocity, starosti, děti, jídlo nebo třeba taky pračku. Možná je to sluníčkářský, ale bez toho mi doba, ve který žijeme, přijde fakt trochu na nic. Přijde mi, že pokud se nepropojíme, těžko s něčím pohneme. A že je s čím hejbat.
