Do Českých Budějovic se podařilo dovézt výstavu, která stála za cestu i ze vzdálenějších koutů republiky, vystavovala zde dánská sochařka Tove Storch.
Již dlouhá léta se Michal Škoda kurátorsky zaměřuje zejména na minimalismus a jeho přesahy bez ohledu na aktuálně probíhající trendy. Z výstavy Tove Storch si ovšem divák neodnášel dojem, že by se vezla na jakékoli vlně, ačkoli je kontext k aktuálním trendům nasnadě. Její dílo klade důraz na hledání fyzického rovnovážného bodu či vyvažování ve smyslu struktury materiálu nebo pocitu, k nimž sama autorka často odkazuje. Ve svých objektech a instalacích často záměrně spojuje neočekávané materiály, jako je hedvábí a pryskyřice či kov a beton. Prvním objektem, který divák na výstavě spatřil, byl velký oválný kus mýdla umístěný na silném řetězu. Tento i několik dalších objektů v prostoru potvrzovaly, že instalace či adjustace je pro Tove Storch klíčovým prvkem. Chlad naddimenzovaných chromovaných hlavic šroubů může evokovat septickou čistotu. Ocelová sevření pak kontrastovala se subtilními barevnými liniemi na zdech. Je otázkou, zda díla v rámci Lasheses ve své abstraktní formě tematizovala utěsňování či utiskování záměrně, nebo zda, jako například sochy Louise Bourgeois, zprostředkovávají nevědomé procesy. V pracích Tove Storch je málo explicitního, což může působit jako snaha o matení, jak naznačuje Michal Škoda. Z jiného úhlu pohledu ovšem na jejích pracích není nic, co by mátlo či se tvářilo být něčím jiným. Naopak tou největší kvalitou Tove Storch je schopnost přesně a elegantně definovat to, co je ve vjemu podstatné, a zpřítomnit pocit, ještě než se stane kognitivní operací. Výstava v Českých Budějovicích nesla název Lasheses, a obrátíme-li se opět k textu Michala Škody, bylo nám nabídnuto rozsáhlé osvětlení tohoto novotvaru coby asociativního významového kompozitu očních řas a růžových mašlí, který v geometrizující redukci do nejrozměrnějšího vystaveného objektu jsme nalezli v polovině expozice. Storch pracuje s poměrně stálým odkazovým aparátem. Divák i přes přísnou geometrii mohl vytušit sentiment po minulé éře obrovských mašlí či tkalcovských strojů (na několika předchozích výstavách). Přestože bychom Lasheses mohli řadit k výstavám těžícím ze zviditelnění ženského přístupu, není v tomto ohledu nikterak invazivní a ani sochařská monumentalita nepůsobí jako nepatřičná ambice.
