Historie umění není psaná v linii, některé směry předběhnou jiné, druhé zase neustojí kritickou reflexi, aby tak umožnily vystoupení těm, na něž bylo v jejich přítomnosti nahlíženo mimo kontext. Již v padesátých letech dvacátého století začali studenti prvních uměleckých magisterských předmětů, jež v té době vznikaly, akademizovat předválečnou avantgardu. Právě tím, že byli schopni do své tvorby přinášet akademické prvky, se začali odlišovat od svých předchůdců a výsledkem tohoto uměleckého výzkumu byl jak vznik „neo-avantgardy“, tak postupná standardizace, jež vedla k vytvoření uměleckých doktorandských studií. Na druhou stranu se ale díky této pozvolné standardizaci již od 30. let minulého století setkáváme s umělci/kyněmi a uměleckými skupinami snažícími se nastiňovat alternativní způsob uměleckého zkoumání, potencionální sebeučení a přezkoumávání institucionálních struktur. Ať to již byla výuka na Black Mountain College založená v roce 1933 Johnem Andrewem Ricem a Theodorem Dreierem, která kombinovala praktické vyučování s uměleckou praxí, či tvorba britské umělecké skupiny Artist Placement Group, kterou v 60. letech minulého století založili britští umělci, kteří se soustředili na strategii „umisťování“ umělců do soukromých a státních podniků, anebo revoluční výuka Jona Thompsona na londýnské Goldsmiths College, který od 80. let minulého století vytvořil kritický přístup tvorby, manifestovaný generací Young British Artists.
Český umělec Vojtěch Novák podvědomě navazuje na tuto tradici a přenáší ji do své praxe. Nejde však o kopii, ale o expanzi práce se strukturami, s výukou a prací s uměleckým výzkumem. Jeho díla jsou hyper-realitní simulaktra, která se někdy dokonce odehrávají mimo dosah diváka. Alternativní způsob učení je základem jeho tvorby. Kde akademie pokulhává ve svém modernistickém výkladu struktur, tam nám Novák ve své tvorbě naznačuje cesty, jimiž se můžeme vydat. Tímto přístupem se ale nesnaží divákovi vyhnout, naopak jeho jazykem jsou procesní experimenty, které s nimi ve svém vyústění pracují a nastiňují jim struktury, kterých by si jinak diváci nebyli vědomi. I když patří do nejmladší generace současných českých umělců, je jeho dílo komplexní a vědomo si historicko-uměleckých a socio-politických konotací.
Novákova umělecká tvorba a jí předcházející výzkum se dají rozdělit do dvou částí. Tou první je jeho samostatná praxe, v níž pracuje s lingvistickým pojetím, založeným na vytváření „mind-mapy“, kde zkouší rozdílné procesní polohy, jejichž výsledkem jsou pak umělecká díla. A tou druhou je činnost ve skupině, kde strategicky a „rhyzomaticky“ plánuje tvorbu se svými spolupracovníky. V obou případech se však Novák nespokojí pouze s procesem, ale zajímá ho i výsledný produkt, který je pro něho jakýmsi ukončením daného postupu. Za svou nedlouhou výstavní činnost již prezentoval své práce v mnoha významných institucích, jakými byla například Galerie hlavního města Prahy (2015) či na výstavách Manifesta 11 v Curychu (2016) a documenta 14 v Kasselu (2017). Novákova tvorba se sice na první pohled může tvářit jako nelineární, je však založena na jasném strategickém přístupu, jenž umělec postupně odkrývá s každým novým dílem či iniciativou. Snaží se tím o porozumění a o vytvoření protiváhy, která by s jiným pojetím nemohla nastat.
Miloslav Vorlíček je kritik, pedagog a ředitel galerie Lítost.
