Konzumovat bioauru. Malá sonda do komoditního fetišismu potravin by

by 2. 5. 2020

Biopotraviny nás provázejí již více než třicet let a zájem o ně stále roste. Mluví se o nich zejména v souvislosti se zdravím a šetrnými metodami výroby. V následujícím textu nahlédneme pod pokličku hrnce, ve kterém se dohromady vaří potraviny z ekologického a z průmyslového zemědělství. Pokusím se odpovědět na otázky, zda lze tyto potraviny od sebe odlišit, případně na jakých principech. Pozastavím se také nad tím, zda odlišná chuť nebo „aura“ potravin vypovídají také něco o jejich sociopolitických aspektech.

Závoz komunitou podporovaného zemědělství, Praha, 2015, foto: Tomáš Uhnák.

OD ALTERNATIVY K SYSTÉMOVÉMU ŘEŠENÍ

„Pro nás lidi není stravování nikdy ,čistě biologickou’ činností. Historie konzumovaných jídel je spojena s minulostí těch, kdo je konzumují; techniky používané při hledání, zpracování, přípravě, servírování a konzumaci potravin jsou kulturně proměnlivé a mají vlastní historii. Jídlo není ani jednoduše konzumováno; jeho spotřeba je vždy podmíněna významem. Tyto významy jsou symbolické a symbolicky sdělované; mají také svou historii.“1 Tento výrok patří významnému americkému antropologovi Sidney Mintzovi, který velkou část svého života zkoumal sociální a strukturální nerovnosti, které vznikají při výrobě a konzumaci potravin, potažmo důvody pro jejich absenci; jev, kterému říkáme hlad. Jeho výrok je zcela aktuální i dnes, jako byl v roce 1996. Aktuální je zejména proto, že, slovy Mintze, jídlo a stravování představují bohatý vesmír symbolů a jsou nástrojem ke zkoumání dalších věcí.2 Pokud akceptujeme tuto premisu, potom je na místě se ptát – jaký symbolický vesmír představují biopotraviny a jak skrze ně můžeme zkoumat realitu potravinových systémů a společnosti?

Biopotravina je produkt certifikovaného ekologického zemědělství. Dějiny ekologického zemědělství v České republice sahají do osmdesátých let dvacátého století, kdy v roce 1988 vznikla Celostátní odborná skupina pro alternativní zemědělství při Československé vědeckotechnické společnosti. V této době se formovalo hnutí ekologických zemědělců a v samizdatu začaly vycházet kritické texty „o špatném zdravotním stavu populace ve srovnání se zeměmi západní Evropy, o vysokém výskytu onkologických onemocnění, o výskytu reziduálních látek v potravinách, o velmi nízké pravděpodobné době dožití atp. Nezávislými odborníky byla kritizována velmi vysoká spotřeba masa (která byla ovšem oficiálně hodnocena jako jedno z měřítek životní úrovně) a mezi lidmi rostl zájem o zdravou výživu.“3 V té době se aktivizovala také část spotřebitelské veřejnosti, která odmítala užívání chemie v zemědělství, vyhledávala zdravou výživu, vznikaly organizované skupiny (například „Přátelé přírodní výživy Praha“)4 . V období od poloviny osmdesátých let také dochází k nárůstu počtu vegetariánů. Cílem mnoha spotřebitelů a zemědělců bylo vytvořit alternativu k průmyslovému modelu zemědělství. Na systémové úrovni se podařilo podpořit ekologické zemědělství v roce 1990, kdy byly na ministerstvu zemědělství prosazeny rámcové směrnice IFOAM a první dotace pro ekologicky hospodařící podniky.5 V čele inspirace pro české pionýry ekologického zemědělství stály zejména principy, metody a hodnoty prosazované mezinárodní federací IFOAM (International Federation of Organic Agriculture Movements – Mezinárodní federace sdružení za organické zemědělství), založenou již v sedmdesátých letech dvacátého století, a Švýcarskou výzkumnou institucí FiBL. Od raných devadesátých let dodnes hájí české ekologické zemědělce svaz PRO BIO. V jeho počátcích lze o ekologickém zemědělství mluvit jako o svého druhu emancipačním hnutí vznikajícím zdola, vedeném zemědělci, což lze chápat jako velice významný a vzácný moment. Dnes již o hnutí ekologických zemědělců rozhodně mluvit nelze.

Je důležité poznamenat, že agroprůmyslový model zemědělství nebyl na začátku 90. let, v rámci tzv. transformace, přehodnocen a dodnes jde o dominantní historické kontinuum. Přinejmenším od osmdesátých let tak existují paralelní trajektorie vývoje, představující odlišné modely a principy vztahování se k zemědělské krajině. Nelze však říct, že by se od osmdesátých let až tolik změnilo, pokud jde o preference spotřebitelů. V ČR působí kolem 4 600 ekofarem, zabírajících dohromady 14,5 % celkové obhospodařované půdy v ČR, ale spotřeba potravin z produkce ekologického zemědělství tvoří pouhé jedno procento. Průzkumy přitom uvádí, že spotřebitelé preferují ekologické hledisko při nákupu potravin,6 realita nákupního košíku však bývá jiná.

Spektrum „alternativ“ k biopotravinám je široké. Lze se setkat s potravinami, které jsou deklarovány jako „české“, „domácí“, „farmářské“, „přírodní“ atd., aniž by tyto přívlastky měly významnější transformativní potenciál či dopad na zlepšení veřejného zdraví, zlepšení a stabilizaci ekosystémových služeb a životního prostředí, včetně zlepšení socioekonomického stavu lidí žijících na venkově. Samozřejmě, že velké množství takto označených potravin má svoje opodstatnění a legitimitu. Chybí ale systémová korelace mezi výše zmíněnými aspekty a potravinami.

 

Studie srovnání organického a neorganického jablka, 2020, foto: Jiang Nanfeng, Wang Hui a Guo Gong.

Existují však i systémová řešení, která nespoléhají na tzv. volnou ruku trhu a představu, že dobré zdraví je čistě individuální volba, podobně jako existuje narativ, že úspěch je dán pouze osobním rozhodnutím. Řeč je o přístupu společnosti ke kvalitním potravinám, šetrným jak ke zdraví spotřebitelů, tak ke zdraví přírody. Jinými slovy jde o demokratizaci přístupu k ekologickým potravinám. V tuto chvíli jde 38 % rozpočtu Evropské unie do zemědělství, výroby potravin a venkova v rámci tzv. společné zemědělské politiky. Role dotací je sanovat vyšší náklady na to, co je uznáno, že má společenský a environmentální přínos, co je prospěšné, ale mnohdy pracnější, a tedy i nákladnější. Nákladnější, protože jsou započítány i tzv. externality či přesněji negativní externality, jako je nedůstojně či neadekvátně ohodnocená pracovní síla, poškozování životního prostředí apod. Tyto dopady nejsou obvykle započítány do výroby průmyslových potravin a mohou tak být prodávány „levně“. Neexistuje však nic takového, jako jsou levné potraviny. Důsledky vyplývající z jejich produkce nakonec zaplatí společnost z daní a prostřednictvím osobních i vládních výdajů na zdravotnictví, ochranu přírody atd.

Bylo již mnohokrát vědecky prokázáno, že ekologické zemědělství patří mezi nejšetrnější modely hospodaření, a ačkoliv otázka zdraví nezahrnuje pouze konzumaci potravin, ale také pohyb a obecně typ prostředí, ve kterém žijeme, lze konstatovat, že potraviny formují zdraví společnosti i přírody. Proto například v Dánsku, Rakousku, Itálii a mnoha dalších místech různými legislativními a ekonomickými nástroji propojili ekologické výrobce potravin s veřejným stravovácím systémem. Miliony dětí a mladých lidí od školky přes základní a střední až po vysoké školy mají denně přístup k bio potravinám. V některých městech, jako je Vídeň, Řím, Kodaň a další, a v některých případech i celostátně, existuje zákonná povinnost odebírat až 100 % bio potravin do kuchyní školních kantýn. Tato opatření se však netýkají pouze škol, ale i úřadů a v případě Dánska i vojáků, kteří běžně konzumují bio potraviny, protože je dánská vláda vyhodnotila jako přínosnější. Cílem těchto opatření je setřít socioekonomické rozdíly a nerovnosti a plošně nabídnout populaci „za veřejné finance veřejné služby“, tak, aby bio nebylo předmětem spekulací a deklarace statusu, ale běžnou normou pro každého a zejména pro ty, kteří patří do skupiny ohrožené chudobou nebo zdravotními potížemi. Přístup ke zdravému jídlu je ostatně jeden z cílů udržitelného rozvoje, ke kterým se Česká republika a členské země EU přihlásily. Nemluvě o tom, že kvalitní, zdravé jídlo je prezentováno řadou hnutí a iniciativ jako jedno z lidských práv, podobně jako je na zdravé životní prostředí – čistý vzduch a vodu, potažmo bydlení.

Biozelenina na farmářských trzích, Praha, 2018, foto: Tomáš Uhnák.

LEPŠÍ A ŠETRNĚJŠÍ?

Výzkumy uvádí, že biomléko obsahuje více omega-3-mastných kyselin, bioovoce a biozelenina obsahují více látek významných pro lidské zdraví, biojablka mají lepší chuť, biobrambory obsahují průkazně více vitaminu C, listová biozelenina obsahuje méně dusičnanů, bioprodukty neobsahují rezidua pesticidů, biopotraviny nejsou uměle barvené, bioprodukty si ponechávají své přírodní vlastnosti, prasatům v EZ se neodstraňují ocásky, telata v ekologickém zemědělství pijí kravské (mateřské) mléko, slepice chované v EZ mají větší výběh, zvířata v EZ jsou na čerstvém vzduchu, krávy žijí díky přirozeným podmínkám chovu déle, ptáci dávají přednost ekologickému zemědělství, na půdách v EZ žije dvojnásobný počet střevlíků, v ekologickém zemědělství žije o 50 % více žížal, ekologičtí zemědělci chrání opylovače květů, ekologický systém hospodaření podporuje druhovou pestrost, BIO chrání vodu a vodní zdroje, BIO přispívá ke stabilizaci klimatu, BIO je sociální,7 a mnoho, mnoho dalšího, jak uvádí například metaanalýza výzkumné organizace FiBL, která je jednou z nejstarších organizací pro výzkum ekologického zemědělství. Tento výčet je zajisté působivý a dělá z biopotravin skutečně výjimečné potraviny. Jenže nabízí se otázka: je to na nich vůbec vidět? Je z biopotravin zřejmé, že jsou výsledkem šetrných biologicko-sociálních procesů? Preference biopotravin, jak ze strany spotřebitelů, tak ze strany vlády, vyžaduje buďto schopnost vnímat komplexitu a důvěřovat v důslednost kontrolních mechanismů certifikace BIO, potažmo v zemědělce, že toto zajišťují. Anebo je nutné disponovat politickou vůlí, ochotnou zohlednit vědecké analýzy a postavit na nich podporu pro ekologické zemědělství jako dominantní model. Případně je nutné mít slepou či poučenou víru v BIO.

Abychom otázku rozvedli ještě jinak – lze poznat vedle sebe položenou potravinu bio a konvenční? Například kolem 60% českého masného skotu je chováno v bio režimu. Protože však velká část takto chovaného skotu nebyla poražena na ekologicky certifikovaných jatkách z důvodu jejich malého počtu a nízkých kapacit, nesmí být prodávána jako bio. V obchodě se tak lze setkat s masem, které je z certifikovaného ekologického chovu, kde chovatel splnil nadstandardní kritéria welfare, ovšem maso na pultě takto označeno není. Může se tak stát, že vedle sebe leží maso ze dvou krav, které vyrostly ve stejném prostředí, za stejných podmínek, ovšem jedna byla poražena v konvenčních jatkách, druhá v bio certifikovaných jatkách a jediný rozdíl je jejich prodejní cena. Nebo jiný příklad: lze poznat vedle sebe položené bio jablko a jablko z konvenčního sadu? Odborník by rozdíl možná poznal na základě chuti a vzhledu, nicméně dokázal by poznat i další aspekty? Obsahuje v sobě biopotravina informaci o mimoprodukčních – ekosystémových – službách a sociálních aspektech ekologického zemědělství? A je vůbec ekologické zemědělství šetrné nejen k přírodě, ale i k lidem? Welfare zvířat, tedy jejich důstojné životní podmínky, je předmětem zájmu celé řady organizací a stále větší části společnosti. Zajímá ale někoho „welfare“ zemědělců a lidí
pracujících ve výrobě potravin? Všechny tyto otázky tvoří zmiňovaný Mintzův „symbolický vesmír“.

Srovnání hovězího masa z organického a běžného chovu, 2020, foto: Julie Margo.

AURA POTRAVIN

Nabízí se otázka, zda jsou biopotraviny vytvořeny na základě svého druhu mýtu, nebo zda mají vlastní auru, vycházející ze specifických podmínek fungování ekologického zemědělství. Nebo se jedná o čistě kulturní či tržní konstrukt? Případně: zajištuje pomyslnou auru těchto potravin logo BIO?

Je to z mé strany čistě teoretická spekulace, ale možná leží rozřešení dilematu „autenticity“ či lépe funkce, hodnoty a kvality biopotravin v eseji filozofa Waltera Benjamina z roku 1936 Umělecké dílo v době své technické reprodukovatelnosti. V této pravděpodobně nejznámější Benjaminově práci je rozváděn koncept ztráty či rozpadu aury (deauratizace) u masově reprodukovaných uměleckých děl, v době změny výrobních podmínek postavených na levné a prekérní práci.

Benjamin popisuje auru jako „jedinečné zjevení dálky, i sebebližší. Člověk odpočívající za letního odpoledne sleduje obrysy hor na obzoru nebo větev, která na něj vrhá stín – tento člověk vdechuje auru těchto hor, této větve.“ 8 Benjamin se pozastavuje nad tím, že: „Soudobé masy požadují právě tak vášnivě, aby se věci staly prostorově, lidsky ,blížeʻ přístupné, jako mají tendenci překonávat neopakovatelnost každého úkazu, a tato tendence se projevuje v tom, že přijímají jeho reprodukci“, prostřednictvím které „vynucuje standardizaci jedinečného.“9 Benjamin vysvětluje toto paradigma tak, že „ve věku technické reprodukovatelnosti uměleckého díla zakrňuje jeho aura (…) Tím, že reprodukci zmnožuje, klade namísto neopakovatelného výskytu toho díla výskyt masový.“10 Tyto Benjaminovy teze lze metaforicky aplikovat také na průmyslově produkované potraviny a také na biopotraviny, protože u obou může docházet ke „standardizaci jedinečného“ a ke „ztrátě aury“. Co tyto pojmy nebo procesy znamenají u potravin? Lze zmínit aspoň jeden důležitý aspekt, který se týká procesu komodifikace a teze o mystickém charakteru zboží, procesu označeného jako zbožní fetišismus. Na jakýkoliv, tedy i na potraviny, lze nahlížet tak, že „svými vlastnostmi uspokojuje lidské potřeby, nebo z hlediska, že tyto vlastnosti dostává teprve jako produkt lidské práce“11 . Aura biopotravin a potravin obecně je tak tvořena nejen užitnou hodnotou (zajištění nejzákladnějších lidských potřeb – zasycení hladu, fungující metabolismus a zdravotní a chuťové aspekty), ale je tvořena také specifickými vztahy, které vedly k jejich výrobě. Právě forma práce a typ výrobních vztahů určuje kvalitu potravin (a z ní vycházející veřejné zdraví) a mimoprodukční aspekty (biodiverzita, ekosystémové služby). Tato korelace není vůbec náhodná. Historička a politická ekonomka Ellen Meiksins Wood o tomto systému říká, že v něm „hlavní objem práce ve společnosti vykonávají nemajetní námezdní pracovníci, kteří musí prodávat svou pracovní sílu výměnou za mzdu, aby získali prostředky potřebné k životu i k samotné práci.“12 To souvisí s proměnou společensko-výrobních vztahů, které jsou skvěle pozorovatelné právě v zemědělství a výrobě potravin, kde základní výrobní prostředky (půda, stroje, technologie, licence na osiva atd.) jsou vlastněny poměrně malou skupinou aktérů, zatímco práci vykonávají ekonomičtí migranti a klimatičtí uprchlíci. Současná panika českých zelinářů, ovocnářů a obecně zemědělců zcela závislých na tisících pracovnících z Ukrajiny toto paradigma ilustruje.

V tomto kontextu pokud ekologické zemědělství nepřispívá k proměně výrobních vztahů, značka bio může být i přes nesporné nutriční a zdravotní kvality stejně vyprázdněným pojmem jako jakákoliv značka průmyslových potravin. Biopotraviny se stávají (jako postupně každá apriopriovaná alternativa) předmětem spekulací, kde je hlavním cílem maximalizace zisku. Řada firem a subjektů disponujících certifikací BIO tak může přebírat a simulovat určité strategie a metody průmyslového zemědělství a nevyhnutelně dochází k tvorbě negativních externalit, o kterých již byla řeč.

Skleníky zemědělské školy a výzkumného centra Mære, Steinkjer, Norsko, 2019, foto: Tomáš Uhnák.

I v ekologickém zemědělství tak mohou existovat velké plochy monokultur a levná pracovní síla. Slovy Benjamina u tohoto typu produkce „odpadá jedno: Zde a Nyní (…) neopakovatelná existence na místě, na němž se nalézá.“ 13 Jinými slovy dochází ke konvenční standardizaci a ztrátě aury. „Zde a Nyní originálu vytváří pojem jeho pravosti“14 , doplňuje Benjamin. Pravost vysvětluje jako „souhrn všeho, co si s sebou dané dílo (věc) nese od počátku svého vzniku, tzn. zahrnuje jak fyzickou existenci, tak samotný historický význam a svědectví.“15

Přeneseno na biopotraviny aura tak může být v tomto kontextu tvořena svědectvím o uplatňované solidaritě, může jít o přiznání důstojnosti jak přírodě, tak lidem, kteří usilují o porozumění potřebám přírody. Biopotraviny v tomto kontextu tak mohou být vnímány jako vedlejší produkt péče o partnerské – mezidruhové – vztahy. Slovy teoretiků Jany a Jiřího Ševčových tyto principy „vrací svým způsobem člověka blíže přírodě navzdory přetíženosti kulturní zátěží“.16 V případě biopotravin je paralyzující kulturní zátěží právě komodifikace potravin, marketing a pasivita konzumerizmu.

Tomáš Uhnák je umělec, doktorand České zemědělské univerzity a poslanecký poradce pro zemědělství a potravinové systémy.

More stories by

Tomáš Uhnák