Umělec jako pseudovědec nebo kvazi-teoretik je v současném umění povědomým zjevem. Ve své vrcholné podobě je schopen posunout principy vědy a matematiky do zajímavých poloh. V nejhorším případě pak naopak vystupují umělci jako fušeři, kteří šíří informace, kterým sami plně nerozumějí. Sochy a nástěnné kresby Lilah Fowler pracují s matematic- kými koncepty a vytvářejí ostré, hranaté a geometrické tvary se jmény jako Double Tetrahedron (Dvojitý tetraedr), Power of Ten (Síla desítky) a Lepton. V některých případech matematický žargon osvětluje formu: například Hyperbolic Paraboloid (Hyperbolický paraboloid), 2009, je odvozen z trojrozměrného sedlovitého tvaru s hyperbolickými a parabolickými průsečíky. Jindy je matematické spojení nejasné nebo rozptylující.
Sochy Lilah Fowler vytvořené z oceli, zrcadel, umělé hmoty a vláken jsou skvělé minimalistické objekty. Nicméně výstavní materiál, který tvrdí, že její dílo zkoumá „paralelní vesmíry“ a „jiné časové a prostorové vrstvy“, je velkohubý a autorce spíše škodí. Co je ze skulptur a nástěnných kreseb zjevné, je to, že autorka má dobrý smysl pro perspektivu a chápání pozitivního a negativního prostoru. Jednoduchý optický trik spočívající v tom, že perspektivu prezentujeme tak, jak ji vidíme, a ne v podobě, jakou opravdu má, je využíván k vytváření forem, jež vyvolávají dojem, že na sebe berou při pohledu z různých úhlů různé tvary. Divák si dílo Lilah Fowler nejlépe užije, když se příliš nezabývá rétorikou, která je obklopuje.
Lilah Fowler, pohled do instalace v galerii Brown, Londýn.
Charlotte Bonham-Carter