V TOMTO ČASOPISE a v kontextu české výtvarné scény se nedá o retrospektivní výstavě Jiřího Davida mluvit neosobně. Ano, Jiří je bezpochyby velmi důležitou figurou současného umění už aspoň pětadvacet let, ale…
Všichni víme, co toto ale znamená – autor je také výrazný aktivista v oboru a člověk, jemuž se nevěří, že na svém mediálním obraze opravdu sysifovsky nepracuje. Bez tohto obrazu a bez souhlasu či nesouhlasu s jeho aktivitami se téměř nedá přistoupit – nezávisle – k jeho dílu. Proto se také všechny texty o něm vztahují víc k příběhu Jiřího Davida než k jeho dílu (což se mu tedy stane zřejmě až posmrtně). Takže bych hned na začátku měla říci, že Davida mám jako člověka ráda a tím je ovlivněno i všechno, co dále napíšu. Přestože jeho kladení otázek je někdy urputné, i mě zajímají odpovědi na ně. Když například vyzval své především mladší kolegy, aby se vyjadřovali k otázkám současného uměleckého provozu a postavení umělce ve společnosti ve výstavě Chaplin Resident Figther (Galerie Futura, 2007, další iniciátoři projektu Jan Kadlec, Milan Salák), dostal dost ambivalentní odpovědi. Někteří mu dali najevo, že jeho problémy vůbec nesdílejí. Já naopak.
Když jsem už potřetí odcházela z výstavy v Městské knihovně, zapsala jsem si do bloku: David: člověk jedné věty, výzvy, proklamace. To mu jde skvěle, a proto také stále mění styl a způsob. Má promyšleno, co a jak řekne, nebývají to pouhé výkřiky. Jeho věty bývají někdy brilantní, někdy méně a někdy vypadají jako citát (řekla bych, že nejspíš z Bělohradského).
Do jeho rejstříku patří ostentativnost, silné emoce, moment překvapení, přiznaný eklekticismus, sebestřednost, atak, patetičnost, složitost a kombinatorika. Jedna jeho věta bývá zajímavá, matoucí a vyzývavá. Jakmile jde o text (kontext), najednou se její smysl podivně vyprazdňuje. Co se s jednotlivými slovy vlastně stalo?
Tak působí výstava. Věc, která sama o sobě funguje, ztrácí najednou v rámci velké retrospektivy svoji sílu, působivost. Myslím si, že hlavní kurátorskou chybou bylo nechronologické uspořádání exponátů, což autora poškozuje. Právě v jeho těkavé a různorodé tvorbě má totiž význam postavit časovou linku, na níž je mnohem přijatelnější sledovat Davidovy postoje a proměny. Kurátor mi jistě bude oponovat, že tímto promícháním zdůrazňuje neoddiskutovatelný atribut díla Jiřího Davida. Chaotičnost jeho výpovědí ale nepodporuje onen typický rys, nýbrž vytváří propasti, přes něž se najednou nedá k věci přistoupit. Rozhlédnete se po úvodní místnosti, kde je několik velmi zajímavých obrazů, několik divně vybraných fotek a jeden rekon struovaný a zbytečný objekt – a napadne vás: Proč? A tak to pokračuje až do konce. Pozor, možná jsem něco nepochopila; je to náš český Kippenberger? Trochu ano, s výhradami… (S Martinem Kippenbergerem ho na první pohled spojuje formální různorodost, střídání podbízivých a iritujících projevů a velká míra manipulace s divákem. Kippenberger i David vás chvílemi doslova mučí. Z psychologického hlediska je to jasné: do svého trýznitele se nakonec zamilujete.)
Asi nejhůř na výstavě dopadly reinstalace za použití původních a nových objektů; dokumentace by byla lepší volba, což potvrdila velká autentická fotografie autora v jeho raketě na konci první části.
Můj oblíbený dvojitě onanující klečící umělec v úvodu druhé části je zcela osamocen vedle dost nadprůměrných obrazů z počátku devadesátých let a patetických fotek rozpůlených tváří slavných osobností. Kouzlo všech neodvratně vyprchalo. V dalších prostorech se hazarduje s několika zbytečnými objekty a naopak tu něco chybí. Nemůžeme si ale vzpomenout, co to vlastně bylo, co nás už několikrát na nějaké výstavě tak zaujalo? Namazané chleby s kresbami Ježíše se kdysi jevily tak dojemně, dnes spečené a zajaté v kovovém rámu se proměnily v mumie. Další a další kombinace forem a času (a někdy i místa vysoko nade dveřmi) vzbuzují otázku, zda to všechno není nějak vyprázdněné. Povrchnost, která bývá někdy Davidovi vyčítána, se v takovém množství zdá jako fascinující element. Pěna dní, pěna našich životů, přesně formulovaná současnost?
Zkusím se zastavit před jednou pregnantní Davidovou větou a soustředit se. Ano, ještě mě zajímá.
Jiří David, Hruška, jablko a krychle – detail, 1994, akryl na plátně, 36×30 cm, foto: Michaela Dvořáková, soukromá sbírka;
Jiří David, Egocentrický malíř, 1987, olej na plátně, 150×162 cm, foto: Martin Polák, soukromá sbírka.
Lenka Lindaurová je publicistka a kurátorka.
