SLOVO UMĚNÍ MÁ dva významy. Jednak se vžilo jako zkrácené označení pro výtvarné umění, zároveň však je pojmem výtvarnému umění nadřazeným, označujícím také hudbu, tanec, divadlo, film, literaturu a další činnosti spojené s lidskou kreativitou. To jej v určitém kontextu přivádí do schizofrenního postavení. Některé trendy v poslední době však naznačují, že by se umění mohlo této schizofrenie za určitých okolností zbavit a jeho významy splývat. Důkazem tohoto tvrzení bylo i Bienále mladého umění Zvon 2010, které letos podeváté uspořádala Galerie hlavního města Prahy s hostujícím kurátorem Tomášem Pospiszylem.
Ilustrujme si to na příkladu videí, jež tvořila jednu z nedůležitějších součástí přehlídky. Začněme tím, které bylo dle mého názoru nejlepší. Jednalo se o záznam projektu UFF, jehož autorem je Vladimír Turner. Jeho videa zobrazují šestnáct krátkých performancí, které proběhly 19. Května loňského roku na různých známých místech v Praze. Podstatou většiny z nich bylo vykonávání nějaké činnosti na místě k ní naprosto nevhodném. Jako příklad poslouží instalace zrcátka na stojan tramvajové zastávky Anděl, před kterým si následně performer vyčistil zuby, či nasprejování šachovnice na betonový kvádr u dejvického Kulaťáku, na níž si aktéři performance zahráli partii šachu. Svojí angažovaností pak zaujme akce Schránka důvěry, při níž performeři nalepili na odpadkové koše na Karlově náměstí plakátky s nápisem „Místo pro Vaše stížnosti, návrhy a připomínky. Váš názor nás zajímá.“ a s logem hlavního města. Na Turnerově díle doceňuji i jeho promyšlenou instalaci, jejíž součástí byla interaktivní mapa Prahy, na níž si divák mohl sám zvolit, jakou performanci chce vidět a ze kterého místa ve městě.
Videem se prezentoval také Jan Pfeiffer, který před kamerou poslepu skládal kostky představující díly architektury, a Pavla Sceranková. Ta se představila videodokumentací akce, kterou zrealizovala s jedním ze svých pohyblivých objektů. Tyto objekty sice vyznívají mnohem lépe, pokud jsou prezentovány jako originály (což mimochodem dokázala nedávná výstava Scerankové v brněnské Galerii G99), o to tu však v první řadě nejde. Podstatné je, že se na těchto videích umělci dostali více či méně do rolí herců, režisérů, případně i scenáristů. Práce Studia Anymade byla představena prostřednictvím videoklipu a v tomto případě se zase ocitáme na spojnici výtvarného umění s hudbou. Zcela zvláštní kapitolu samu pro sebe potom tvoří video umístěné v prostoru, který byl věnován umělci, jenž si říká EPOS 257. Vzniklo vlastně náhodou a kurátor Tomáš Pospiszyl na něm vysvětluje, proč byl odstraněn videozáznam Eposovy akce (umělec nesouhlasil s interpretací svého díla v bienálovém katalogu) a prosí diváky, aby se na video podívali na Eposových stránkách na internetu.
Jedním z největších překvapení Bienále mladých však pro mě bylo dílo studentky dokumentární tvorby FAMU Viery Čákanyové − ne po vizuální stránce, ale svým formátem. Toto dílo s názvem Alda představuje téměř hodinový dokument o paní, která trpí Alzheimerovou nemocí. Dokument je natočen i sestříhán velmi zručně a je třeba ocenit také vhodný výběr hlavní aktérky, která byla i přes komplikovaný zdravotní stav schopna dívat se na svůj život s ironickým nadhledem patrným třeba ve chvíli, kdy popisuje, jak na 1. května vyvěsila sovětskou vlajku, protože zapomněla, že už u nás nevládnou komunisté. Ale na dokumentární filmy jsme zvyklí chodit do kina a ne do galerie. Co tedy Alda mezi ostatními díly hledá? A patří sem vůbec? Otázka „jak současné výtvarné umění prezentovat“ byla na letošním Bienále mladých přebita otázkou „co je možné na přehlídce současného výtvarného umění prezentovat“. Od té doby, co Kateřina Šedá získala Cenu Jindřicha Chalupeckého, nikoho nepřekvapí, že součástí přehlídek současného umění jsou i takové počiny, jaké vymysleli Pavel Sterec a Vasil Artamonov (umělci přesvědčili kronikáře několika obcí, aby do svých kronik zanesli záznam o návštěvě Sterce s Artamonovem v jejich obci). U Zvonu se však otázka hranice výtvarného umění posouvá ještě dál. U Čákanyové je jakoby na první pohled jasné, že její video bychom označili za film, a tedy ne za výtvarné umění. Ale vždyť na Bienále mladých byla prezentována i další výše zmiňovaná videa, která se pohybují na hraně výtvarného umění a jiných žánrů. Dílo Čákanyové navíc není jediné, které takto razilo, a v této souvislosti je třeba zmínit ještě fotografie Gabriely Kontra a Jany Štěpánové. Jedná se o snímky rodin s popisky obsahujícími informace o tom, kdo lidé na fotografii jsou a jaký vedou soukromý život. Čtení těchto příběhů naplňuje lidskou zvědavost, celý projekt však má spíše rozměry podkladů pro reportáž do společenského časopisu (mimochodem příběh jedné z postav na fotografiích byl rozpracován v Respektu do podoby článku o životě současných transsexuálů). Musím se přiznat k ryze osobnímu pocitu − zahrnutí těchto děl na Bienále mladých jsem zpočátku vnímala negativně a bez dalšího úsudku jsem je považovala za výstřelek Tomáše Pospiszyla, pramenící z toho, že kurátor přednáší na FAMU. Po hlubší úvaze mi však došlo, že možná právě tímto počinem se podařilo Pospiszylovi vystihnout trend v současném umění, které ruší hranice mezi jednotlivými uměleckými disciplínami. Další příklady této tendence vidíme všude kolem sebe: díla Jiřího Skály pracující s textem, obliba site specific projektů, stále častější vystupování umělců v kapelách, jejichž koncerty jsou i výtvarným zážitkem, nebo divadelní představení Jána Mančušky, které se dostalo i na obálku tohoto časopisu. Bylo by slaboduché tvrdit, že přestane existovat malba a že nebude možné rozeznat sochu od literární povídky, jen mě letošní Bienále mladých utvrdilo v myšlence, že propojování uměleckých žánrů pokračuje stále dále a mílovými kroky překračuje další a další hranice.P.S.: Na závěr bych se chtěla omluvit Dominiku Langovi a Toy_box, kteří na Bienále mladých předvedli výborná díla, na něž mi v této úvaze bohužel nezbylo místo.
VLADIMÍR TURNER, UFF, 2009, hra ve veřejném prostoru. Nahoře: TOY_BOX, Doma nejlíp, 2010, komiks.
GABRIELA KONTRA a JANA ŠTĚPÁNOVÁ, Rodinná mapa, 2007-2010, barevné fotografieatexty.
Foto: archiv galerie.
Silvie Šeborová je editorkou internetového portálu artalk.cz.