„Slyšel jsem, že prý Dokoupil říkal, že největší problém české malby jsou ty blindrámy, který všichni používáme.“
nejmenovaný kamarád – malíř z Čech
Na zprávách o stavu malířství v Čechách si už kdekdo vylámal zuby. Nepochybný návrat malby do „centra pozornosti“ v nich obvykle bývá vítán jako náprava přepjatých sympatií české výtvarné scény k dematerializovaným formám postkonceptuálního vyjadřování i jako zadostiučinění pro všechny, kteří s médiem malby mají co do činění, ať už jde o malíře, o jejich sběratele, obchodující galeristy nebo o širokou veřejnost upřednostňující tradiční média s vytrvalostí sobě vlastní. Důraz bývá kladen na mnohotvárnost, koexistenci rozdílných přístupů a na generační obrodu, jež je příslibem do budoucnosti.
Nejvýraznějším dokladem znovunalezeného sebevědomí domácích malířů mají být velké malířské přehlídky. V několika posledních letech šlo především o Perfect Tense – Malba dnes (2003-2004, kurátoři Olga Malá a Karel Srp), Akné (2006, kurátor Richard Adam), Novou trpělivost (2007, kurátorka Helena Staub) nebo Resetting (2007, kurátor Petr Vaňous). Ovšem právě na těchto příkladech lze doložit, jak obtížné je vypovědět cokoliv o komplexu soudobých maleb. Pakliže prvně jmenovaná akce zůstala velmi všední „konfrontační“ přehlídkou, cíl názvem ambiciózní Nové trpělivosti se vytratil (nebo vůbec nenašel) v kurátorčině nekonkrétní polemice o smyslu pojmů „český“ a „česká specifika“.Akné pak kopírovalo osobní preference našeho největšího sběratele obrazů. Jedině kurátor Resettingu Petr Vaňous se pokusil o výklad určité tendence a konstatoval směřování širšího okruhu českých malířů k „věcnosti“. Výhrou Vaňousovy koncepce bylo vytvoření víceméně nekonfliktního sousedství velmi odlišných postojů k malbě. Na druhé straně, možná až příliš vysokou cenou za tento výsledek bylo rozšíření hranic „věcnosti“, kdy za malíře věcností mohl být považován vlastně každý, kdo něco zobrazuje.
Co se tedy děje? Malba se vítězoslavně vrací, protože nezemřela, nebo už není mrtvá, ale nikomu se o ní nedaří něco smysluplného povědět. Základní otázka tak trvá: Je renesance malby v Čechách (podporované ohlášením obdobných renesancí v cizině) odrazem nového postoje k tomuto médiu? Nebudu skrývat, že se cítím jen na opatrné odpovědi. Chci, aby mi zůstaly aspoň nějaké zuby.
MALEBNÁ UTOPIE
Jestliže zkoumáme, co bylo za poslední roky silným podnětem pro malířství v Čechách, musíme se zastavit ve dvou malých místnostech vinohradského klubu Utopia. Tam na podzim roku 2003 vznikl galerijní prostor kolektivu AM 180, který se rychle stal vlivnou výtvarnou a sociokulturní platformou. Uplatňování principů DIY, úplná dramaturgická a finanční nezávislost a překračování mezioborových bariér (víc proklamované než aplikované), přijala mladá generace umělců s velkým porozuměním. Malířství přitom od počátku existence AM 180 bylo těžištěm galerijního programu. Snaha zaranžovat vlastní, za ostatní nezodpovědnou alternativu života s uměním tak šla ruku v ruce s krystalizací nového postoje k úloze malířství.
Za výstavy AM 180 jsou zodpovědní sourozenci Jakub a Anežka Hoškovi – oba malíři s jasným výtvarným názorem a v době založení prostoru studenti výtvarných škol (AVU v Praze a FaVU v Brně). Tvorba jejich a blízkého okruhu se hlavně v prvním období profilace AM 180 výrazně podepsala na vytváření postoje, který k němu zaujala umělecká komunita. A přestože Hošek s Hoškovou nikdy nepotřebovali přesněji vyjádřit své cíle, jejich priority lze vypozorovat z jejich dramaturgické činnosti.
Ačkoliv není možné ubránit se zobecnění, za hlavní linii AM 180 lze označit malbu otevřenou symbolické reprezentaci emocí, introspektivnímu hloubání, imaginaci a popkulturou inspirované malebnosti. Zatímco velký vzor této linie, Josef Bolf, představitel generace prosadivší se v druhé polovině 90. let minulého století, průběžně přehodnocuje své formální objevy a jeho tvorba je fázována dramatickými zlomy (nebo aspoň donedávna byla), o generaci mladší malíři vsadili na demonstraci stylu. Jeho vývoj v čase pak není charakterizován překotností, spíše by šel označit za pomalé cizelování zvoleného modelu.
Svou roli v tom hraje odlišný vztah ke globální popkultuře. Ta už není inspirací, již malíř kriticky reflektuje ( protože„maluje“a tím je od ní odstrčen), ale ikonou, s níž chce navázat kontakt, sblížit se s ní. Jakkoli není možné splynout s ní, umělec přitakává jejím myšlenkovým diskurzům. Hlásí se na její stranu. Zprostředkování emocí a postojů vazbami na popkulturu není samozřejmě ničím novým, odlišné je hlavně toto nekritické sepjetí.
Nelze říct, že Hoškovi vytvořili tyto parametry z ničeho. Mladé generaci spíš vyslali očekávaný signál, že dozrálo prostředí pro prezentaci druhu umění, jehož úspěchy znali ze zahraničí. Také ohlas práce Jakuba Hoška v odborných kruzích (dvojí nominace na Cenu Jindřicha Chalupeckého) i na trhu s uměním dodal sebevědomí jeho vrstevníkům / pokračovatelům.
Bylo by také chybné označit AM 180 za „malířskou galerii“. Je zřejmé, že se zájem obou kurátorů stále víc rozšiřuje generačně i myšlenkově a že malba není izolována od jiných médií. Výše uvedené rysy proto nevystihují obzor AM 180 komplexně. Gravitační silou AM 180, působící dnes nejméně po celých Čechách, však nadále zůstává tato malebná, kosmopolitní a popkulturně vázaná estetika spolu s malbou coby vhodným médiem k jejímu vyjádření.
VĚRNOST
Nejspíš je špatné zadání, aby někdo psal výhradně o malbě a ještě se omezil na jednu zemi. Vazby a inspirace malířů z Čech nejsou v žádném případě omezeny lokálně. Relikty informačních bariér, které nezničil pád železné opony, drolí internet.
Navzdory ryzím malířským přehlídkám také pokračuje proces zaklíňování různých médií do sebe navzájem. Malované obrazy jsou tak stále více chápány jako specifické obrazové strategie, jejichž procesuální aspekty, skladebné složky, obsahy, ideje a historické kontexty jsou vědomě připomínány a nově kombinovány. Už neplatí, že malíř má k dispozici jen malířské „dědictví“ a tím je výjimečný, protože všem vizuálním médiím neuvěřitelně rychle nabobtnávají historie, kříží se a navzájem přepisují.
Malba je dnes zejména volbou a taktéž druhem závazku k dědictví všech obrazových médií. Ať už vypadá jakkoliv, pokaždé ukazuje právě na tuto volbu a závazek. Parafrází bystrých Derridových slov však může být tvrzení, že malíř se učí být dědicem, „jenž je tak věrný, jak je to jen možné“.
Míra této věrnosti v nevěrnosti se odlišuje podle schopnosti a zaměření reflexe u jednotlivých autorů. Například Karel Císař uvádí v textu o práci Jakuba Hoška, že svou výtvarnou technikou vyřezávaných šablon „podvrací malířské postupy“, protože se vzdává jedinečné schopností individuálního výrazu. Podobně malbu pojímá Evžen Šimera, který se výrazu zbavuje technologií stékaných kapek barvy, které spouští po plátně. U obou je ovšem možné sledovat věrnost malířské tradici v mnoha jiných ohledech. Oproti nim Marek Meduna „rozbíjí“ umělecká díla na částečky a skládá do nesourodých konfigurací. Obraz skládá z detailů, které odkazují na navzájem vzdálený původ a význam. Pro Medunu je také typické pronikání mezi médii a stírání jejich hranic.
S jiným typem nevěrnosti přistoupili k malbě Vasil Artamonov, Alexey Klyuykov a Václav Magid na výstavě Požár v knihovně, Demonstrace, Zeměkoule a jiné v pražské galerii Jelení. Oprášili kubistické tvarosloví a texty vepsanými do obrazů ho prohlásili za „komunistické formy“, doplnili výzvou k občanské neposlušnosti, spojili s výjevem demonstrace nebo žánrovým výjevem hrajících si dětí. Reflexefunkce umění jako podílníka na cestě ke změně společenského řádu zde ale vedla k vyslovení nedůvěry ve schopnost umění smysluplně k ní přispět. Luděk Rathouský pro změnu polemizuje o nemožnosti vrátit se k zavedeným tématům předmětné malby a expresivně maluje „dokumentace“ z akcí skupiny Rafani.
SLEDOVÁNÍ VZORU
Napsal jsem pouze o dvou polohách malířství, s nimiž se v současnosti setkáváme v Čechách. O první by se dalo říct, že chce být věrná vnějšímu vzoru a této touze nemůže dostát. Ke druhé by sedělo, že chce být věrná dědictví obrazových médií, ale aby mohla, musí dědictví zpochybňovat. Přímou dělící čáru mezi oběma polohami ovšem narýsovat nelze.
Jiří Ptáček je výtvarný kritik a kurátor, pracuje jako dramaturg galerie NoD. Žije a působí v Praze.
Josef Bolf: Spolu doma, 2007, 114×150 cm, inkoust, tuš a akryl na plátně, foto: archiv autora; Evžen Šimera: Stékaný obraz, 2008, 100×150 cm, foto: archív autora.
Jakub Hošek: The Dog And the Shirt Are Attacking the Skinhead, 2005, akryl na plátně, foto: Martin Polák.
Luděk Rathouský: Vazbení, 2008, akryl na plátně, 210×290 cm, foto: archiv autora;
Marek Meduna: Bifokální brýle, 2007, olej na plátně, 190×140 cm, foto: Jiří Thýn.
Vasil Artamonov, Alexey Klyuykov, Václav Magid: „Požár v knihovně, Demonstrace, Zeměkoule a jiné“, detail instalace, foto: Martin Polák;
Marek Meduna, pohled do výstavy Varianta v galerii Louvre, 2007, foto: Jiří Thýn;
Patricie Fexová, pohled do výstavy Data Paintings v galerii NoD, 2008, foto: Jiří Thýn;
David Böhm a Jiří Franta, detail z jednodenní akce na Benzínce (Slaný), 2008, foto: archiv autorů.