Bílé instalační panely jsou jednou z nejcharakterističtějších složek především oficiálních galerijních prostorů – umožňují členit výstavní prostor dle potřeb jednotlivých exponátů i celku expozice a současně vytváří jakousi clonu, vloženou mezi divákovo vnímání uměleckých děl a konkrétní okolní architektonickou situaci. Milan Salák, Tereza Severová a Tereza Velíková ve své společné instalaci v prostoru Karlín Studios použili tohoto prostředku jakoby naopak – uprostřed jinak prázdného výstavního prostoru, příznačného svou industriální atmosférou vytvořili z bílých instalačních panelů krychli. Nepřístupný vnitřek krychle posloužil autorům jako jakési naznačení toho, kam diváci jejich výstav běžně nemají přístup – do prostorů jejich soukromých životů a osobní intimity, tedy toho, co chtěnechtě souvisí s veřejnou tvorbou každého umělce, přitom ale od ní bývá odděleno. Umělci různými způsoby zpracovali přítomnost této uzavřené intimity ve svých realizacích na vnějším povrchu krychle. Ve většině případů, obdobně jako je kolemjdoucí donucen přejít do „voyeurské“ pozice, pokud chce skutečně něco zahlédnout v oknech kolem nichž prochází, je divák nucen k pozornému a aktivnímu ohledávání povrchu krychle, na němž se nalézají prezentovaná videa a instalace. Milan Salák svou „infantilní“ zálibou ve zbraních prezentoval sám sebe, prostřednictvím špehující kamery byl zachycen ve svém obývacím pokoji jako „typický“ mužský divák prožívající sledování televize s automatickou puškou na kolenou. Hlaveň této pušky našel pozorný divák nenápadně mířící ven z onoho umělcova „intimního teritoria“ v jiné části krychle. Tereza Velíková pociťuje intimitu soukromého prostředí evidentně jinak – z jejích fragmentalizovaných videí a zvukového doprovodu cítíme uvolněnou atmosféru nezávazné kreativity i rodinného prostředí. Odlišný přístup zvolila Tereza Severová, která v intencích svého zkoumání iluzionity fotografického média otevřela zadní– nejskrytější – stěnu krychle velkoformátovým snímkem zachycujícím virtuální vnitřní prostor krychle vyplněný nakumulovanými krabicemi a krámy – tak jak to známe z každého stěhování. Pokud chtěl divák skutečně výstavu shlédnout, byl v podstatě donucen participovat na hře autorů a pečlivě ohledávat celou plochu krychle, jakoby hledal onu klíčovou škvírku pro pohled dovnitř. Charakter celé instalace nám přitom ani tak neodhaluje samotné soukromí umělců, ale spíše nabízí zajímavý pohled na to, jak se projevuje v jejich tvůrčí činnosti. Autoři zde dokázali na základě jednoho spíše pocitově definovaného tématu v celistvou instalaci spojit svoje přece jen odlišné projevy a nabídnout divákovi komplexní zážitek.
Viktor Čech
Postřehy, Karlín Studios, pohled do výstavy, foto: Tomáš Souček.