OD CHVÍLE, KDY OSN v roce 2007 vydala šokující první zprávu o změnách podnebí nazvanou Confronting Climate Change – Tváří v tvář změně klimatu, se téma klimatických změn dostalo do středu plně zasloužené celosvětové pozornosti. Jasným příznakem tohoto vývoje je i skutečnost, že Al Gore spolu s Mezivládním panelem OSN pro klimatickou změnu, získali za svou práci v boji s ničivými změnami podnebí v loňském roce Nobelovu cenu míru. Umění širokou veřejnost v úvahách o těchto tématech předběhlo – v uměleckých kruzích jim byla věnována pozornost již od začátku 70. let, tedy zhruba od té doby, kdy vědci začali publikovat znepokojivé varovné zprávy, k řešení problému změn podnebí však umění zároveň samo úspěšně přispívá také pragmatickými a kriticko-analytickými prvky.
Rád bych začal ideou umění snažícího se důrazně a pragmaticky odpovídat na důsledky změny klimatu, které na určitých úrovních mají již dnes katastrofické rozměry. Slovinská umělkyně Marjetica Potrč rozvíjí architektonické (survival) projekty zaměřené především na krizové oblasti planety. Vzhledem ke globální klimatické katastrofě však tyto – stejně tak estetické jako funkční – strategie nabývají na významu jenž zásadně přesahuje lokální poměry. Rural Studio: The Lucy House Tornado Shelter – Venkovský ateliér: Úkryt před tornády v Luciině domě (2007) je dům, který šikovně kombinuje rezidenční architekturu s krytem. Potrč dům navrhla pro typickou americkou nukleární rodinu se třemi dětmi. Vestavěla do něj speciální místnost, která slouží jako bezpečné útočiště pro případ tornáda nebo jako meditační prostor použitelný taktéž jako televizní okno. Nejde o pouhé spojení západní a východní kultury, ale také o uznání, že se vinou klimatické katastrofy podnebí změnilo všude.
Jedním z důsledků globálního oteplování je nápadný nárůst počtu hurikánů. Zvláště tornáda jsou na vzestupu, a to nejen v USA. Tim Flannery ve své významné knize The Weathermakers: The History and Impact of Future Climate Change (Měníme podnebí. Minulost a budoucnost klimatických změn) (2005) říká, že katastrofické události, jako například hurikány, poutají ke změnám podnebí pozornost, jako málokteré jiné přírodní jevy. Úkryt před tornády v Luciině domě (Lucy House Tornado Shelter) to přesně potvrzuje, což Marjetici Potrč umožňuje ukázat stále významnější a globálně použitelné řešení založené na lokálních problémech.
Italská umělkyně Deborah Ligorio ve svých dílech pravidelně pracuje s architekturou. Její video Ritmi (2007) poetickým avšak objektivním způsobem ukazuje mnoho století staré „přírodní“ větrací systémy pocházející z oblasti Středomoří. Na rozdíl od dnešních klimatizačních agregátů udržují tyto větrací systémy v interiéru příjemné teploty bez spotřeby obrovského množství energie – jejich podstatou je to, jak se v obydlích z hustého vulkanického kamene řídí proudění vzduchu.
Práce dánského umělce Tue Greenforta se pravidelně vrací k ekologickým tématům, jak je patrné například v jeho projektu z roku 2005, který nazval Kostenfreie öffentliche Buslinie (Bezplatná veřejná autobusová linka). V rámci skupinové výstavy uvedl do provozu bezplatnou linku autobusu mezi dvěma malými městy. Záměrem bylo, aby autobus nahradil soukromou automobilovou dopravu, která svými výfukovými plyny ohrožuje životní prostředí. Ale nejen to: samotný autobus jezdil na rostlinný olej šetrnější k životnímu prostředí. Jak je u projektů tohoto druhu obvyklé, i zde má umělecké dílo dvě různé funkce: jednak jako konkrétní řešení problému, ale především jako „model, který skutečně existuje“ (Charles Esche), a který se snaží v rámci existující politické situace vybudovat novou realitu spíše nežli by prováděl její radikální revoluci.
Santiago Sierra také provokativně (spíše, než pouze kriticky) útočí na automobilovou dopravu. V roce 2006 umístil v německém městečku Stommeln šest aut s běžícími motory. Výfukové plyny byly pomocí hadic nasazených na výfuky aut vháněny do místní synagogy. Před vstupem do ní byly k dispozici plynové masky zaručující, že je vnitřní prostor možno bezpečně navštívit. Dílo nakonec muselo být po několika dnech rozebráno, protože u publika vzbudilo obrovskou vlnu agresivní kritiky. Tato kritika však vycházela z nepochopení: záměrem instalace bylo ukázat, že jízda autem je záměrným znečišťováním životního prostředí (výfukovými plyny) a ti, kdo auty jezdí, jsou tak přímo zodpovědní za environmentální katastrofy se strašnými následky. Stejně jako za Třetí říše nebyl nikdo ochoten uznat odpovědnost za katastrofu i přes to, že o ní věděl. Právě z těchto důvodů jsou sice paralely mezi zplynováním Židů v koncentračních táborech a emisemi výfukových plynů provokativní, ale naprosto přesné. Skutečnost, že si návštěvníci synagogy mohli nasadit plynovou masku jasně ukazuje, že umělce nezajímá masové zabíjení Židů, ale role chráněných pachatelů. Také proto, že většina návštěvníků instalace na místo přijela autem!
Je též velmi zajímavé, že Santiago Sierra spojuje svou instalaci s dílem Gustava Metzgera Project Stockholm (1972), prezentovaným v rozpracované podobě pod jménem Karba na 5. Dokumentě v Kasselu v roce 1972. Součástí tohoto projektu je 120 automobilů umístěných kolem pravoúhlé konstrukce vysoké od dvou a půl do čtyř metrů. Tento útvar podobný místnosti je vyroben z průhledné umělé hmoty, do níž jsou v pravidelných rozestupech vyvrtány díry. Motory těchto 120 automobilů běží od rána do noci a vypouštějí výfukové plyny, které jsou odváděny do středu konstrukce, která se postupně mění v šedivý a zapáchající přízrak. Druhá fáze projektu sestávala z automobilů s plnými nádržemi a běžícím motorem, umístěných dovnitř struktury, která byla zakryta umělou hmotou bez otvorů. Kdyby auta do poledne následujícího dne neskončila v plamenech, je naplánována ještě třetí a závěrečná část experimentu, která spočívá v bombardování celé instalace malými bombami. Gustav Metzger i Santiago Sierra nalezli prostřednictvím svých děl velmi provokativní způsob zobrazení jevů, které se dennodenně odehrávají na „našich“ silnicích: uzavřený systém životního prostředí je vědomě ničen neustálou produkcí oxidu uhličitého.
Rychlé tání polárních ledových čepiček a ústup ledovců, k němuž dochází již i v evropských Alpách, se již staly symboly změny klimatu. Není proto nijak překvapivé, že se k tomuto tématu umělci neustále vracejí. Jedním z příkladů může být Olafur Eliasson se svou instalací Your Waste of Time (Ztráta vašeho času) (2006). Do galerie izolované polystyrénovými deskami umístil Eliasson šest tun ledu ve formě neopracovaných bloků a pomocí chladícího agregátu je udržoval při stálé teplotě šesti stupňů pod nulou. Led pochází z ledovce na Islandu, vlasti Olafura Eliassona. Do hry se ihned zapojí naše „imaginární muzeum“ (André Marlaux) společně s naší kritickou inteligencí. (Kunst) historické odkazy jdou od Caspara Davida Friedricha až k dílu Waltera de Maria Earthroom (Místnost Země) – pod názvem ‘přenesená krajina‘ – od hollywoodského velkofilmuTitanicažk videu Rijke/de Rooije I’m Coming Home in Forty Days (Domů se vrátím za čtyřicet dní) v němž je překrásná ledovcová krajina nezúčastněně natáčena z paluby lodi, která proplouvá kolem.
V celé instalaci se ale zároveň objevují výbušné politické otázky jasné jako 15000 let starý islandský ledovec, který nám připomíná, jak globální oteplování, tak i absurditu postmoderního požitkářství – krevety ze Severního moře se loupají v Portugalsku, jelikož cena dopravy je citelně nižší než odbory hlídané mzdové náklady. Sama instalace se navíc zaplétá do katastrofických protimluvů: energie potřebná k tomu, aby v tomto berlínském sále byla po dobu čtyř týdnů udržována teplota čtyř stupňů pod bodem mrazu přispívá ke zkáze životního prostředí. Průzračná sochařská krása instalace a její politické významy jsou v diametrálním protikladu.
Rozsáhlá skulptura od Rachel Whiteread nazvaná Embankment (Nábřeží) (2005) také mimo jiné připomíná obrovský ledovec. Britská umělkyně ledovec doplňuje překvapivým památníkem – nebo snad náhrobním kamenem – vyrobeným z lepenky.A konečně by měla být zmíněna také Roni Horn: čtyřiadvacet průhledných trubic naplnila vodou z různých ledovců na Islandu, země, kterou si zvolila za domov. Její v čase se vyvíjející instalace nazvaná Library of Water (Vodní knihovna) se proměňuje v záznam ústupu ledovce: citlivý, přesný a zároveň také minimalistický a poetický. V druhé části jejího díla mohou Islanďané vyjádřit svůj vztah k vodě – tento materiál bude posléze vystaven na internetu.
Dílo Leopolda Kesslera Rotana Fountain, (Fontána Rotana) z roku 2007 se zabývá skutečností, že samotní umělci mohou být občas nepřáteli životního prostředí. Ve Vídni sídlící Kessler uskutečnil svou intervenci loni během osmého Sharjah Biennale konaného ve Spojených arabských emirátech u Perského zálivu, kde je nedostatek pitné vody stále akutním problémem. Intervence byla zaznamenána ve formě dvoukanálové videoinstalace. Leopold Kessler spojil plavecký bazén exkluzivního hotelu Sharjah Rotana s veřejným parkovištěm tak, že bylo možné vodu z bazénu pumpovat pouze za využití terénního spádu – jinými slovy postupem vstřícným k životnímu prostředí bez jakékoli spotřeby energie. Voda se pak znovu objevila v malé fontánce na veřejném prostranství. Luxusní plýtvání vodou v hotelovém bazénu, který není po většinu času využíván – ve videu se bazén objevuje zcela prázdný – bylo podrobeno veřejné kritice prostřednictvím bezúčelné fontánky. Veřejnost si nicméně mohla – prostřednictvím této malé fontánky – dopřát alespoň trochu bohatství, které mají k dispozici majitelé hotelu a jejich hosté. Na tomto díle není také rozhodně nedůležitá skutečnost, že mladý umělec během příprav na Biennale sám bydlel v hotelu Sharjah Rotana. Do své sociálně-politické kritiky způsobu, jakým se ve Spojených arabských emirátech nakládá s vodou tak zahrnul sám sebe i umělecký svět.
Instalace Christine Würmell After 80 Slides It will Stop (Po 80 diapozitivech se to zastaví) z roku 2007 ukazuje 80 snímků jejího elektroměru fotografovaných během 80 za sebou následujících dnů. Klíčem k tomuto dílu je skutečnost, že čísla se stále zvyšují. Z jedné strany jde o dílo vycházející z tradice minimálního a konceptuálního umění, z druhé pak o upřímný záznam jejího vlastního podílu na problému spotřeby energie. Samotná cyklická projekce v rámci výstavy spotřebovává elektrickou energii, čímž je do sebekritických úvah Christine Würmell vtažena i sama instituce umění. Nejnovější projekt Gustava Metzgera, jeho výkřik „RAF“, pokračuje ve stejném duchu kritiky systému. „RAF“ nenese v tomto kontextu význam „Royal Air Force” (Britské královské letectvo) nebo Frakce Rudé armády (Red Army Fraction), ale „Reduce Art Flights“ (Omezte lety za uměním). A v tom má pravdu!
Rachel Whiteread, Embankment (Nábřeží), 2005, 14000 polyethylénových krabic, instalace v Turbine Hall v londýnské galerii Tate Modern, foto: Marcus a Marcella Leith. © Tate 2005.
Santiago Sierra, 245 m3, 2006, synagoga ve Stommeln, Pulheim, Německo, březen 2006, courtesy Lisson Gallery, London.
Gustav Metzger, Project Stockholm (Projekt Stochkolm), červen (první fáze), 1972/2007, lešení, polyethylenové desky, 100 automobilů, zakázka od Sharjah Biennial 2007, foto: Peter Riedlinger; Deborah Ligorio, Ritmi, 2007. video, 7 min., courtesy Francesca Minini, Milan;
Roni Horn, Library of Water (Vodní knihovna), 2007, zakázka a výroba Artangel, foto: Stefan Altenburger.
Olafur Eliasson, Your Waste of Time (Ztráta vašeho času), 2006, šest tun ledu, chladící agregát, polystyrén, dřevo, lak, různé rozměry, courtesy Neugerriemschneider, Berlin.
Marjetica Potrč, Rural Studio: The Lucy House Tornado Shelter (Venkovský atelier: Úkryt před tornády v Luciině domě), 2007, stavební materiál a komunikační infrastruktura, 340x410x445 cm, courtesy the artist and Galerie Nordenhake Berlin/Stockholm, foto: Beatrice Dallot.
Raimar Stange je berlínský kritik umění a kurátor.