V našich končinách málo vídaný zájem médií letos vzbudila dvojice výstav politicko-aktivistické skupiny Guma Guar. Meze tolerance v Galerii hlavního města Prahy s Kolektivní identitou prezentovanou galerií Artwall ovšem nesbližuje pouze společný autorský kolektiv a velký zájem českých žurnalistů. Dalším pojítkem je skutečnost, že ani jedné z nich nebylo dopřáno, aby se dožila předpokládaného data ukončení. Nápadné podobnosti však poněkud zastřely rozdíly nezanedbatelné výpovědní hodnoty.
Nedlouho před zahájením výstavy Kolektivní identita zaplavily hlavní město billboardy s podobiznami mediálních celebrit pózujících tu jako šermíř, tu jako gymnasta bravurně ovládající cviky na kruzích. Doplněny logem a sloganem „Všichni jsme v národním týmu“ měly skeptické Pražany přesvědčit o atraktivnosti myšlenky uspořádat v metropoli olympijské hry. A právě tuto reklamní kampaň si členové skupiny Guma Guar zvolili za terč své sžíravé persifláže. Ideální volbou pro realizaci jejich záměru se stala galerie Artwall provozovaná Centrem současného umění – osm výklenků v opěrné zdi na pražském Nábřeží kapitána Jaroše. Místo při frekventované dopravní komunikaci muselo aktivistické skupině, jež s oblibou přesouvá umění do ulic metropole, dokonale vyhovovat. Herce a zpěváky původní kampaně tu Guma Guar nahradila odlišným druhem hvězd českých televizních obrazovek – Viktorem Koženým, Libuší Barkovou, Karlem Srbou, Františkem Mrázkem, Radovanem Krejčířem a Tomášem Pitrem. Logo a slogan zůstaly stejné, z šestice nových billboardů na pražském nábřeží na nás však shlížely osoby spojované s korupcí a organizovaným zločinem, nájemné vraždy nevyjímaje. Jestliže se autoři v tiskové zprávě k výstavě zahájené 16. 5. dovolávali slov amerického lingvisty a vlivného kritika společenského uspořádání dnešního světa Noama Chomského, šlo o sdělení směřované spíše do onoho uzavřeného intelektuálního světa současného umění, jehož hranice Kolektivní identita úspěšně narušila. Nikdo nemusel číst Chomského Výrobu souhlasu, aby si výstavu na nábřeží patřičně vychutnal. Výbušné otázky a paralely, které kladla, byly zřejmé. Slaboduchou a zcela zbytečnou kampaň na olympiádu, o níž bylo dopředu jasné, že se v České republice konat nebude, spojovala s korupčním prostředím. Vedle uměle konstruovaného hrdého češství reprezentovaného skupinou mediálních osobností, postavila češství prezentované slavnými osobnostmi podsvětí. Stín padl na celou snahu kampaně nafutrovat všechny občany do jakéhosi „národního týmu“. Kdo za tím stojí? Kdo na tom vydělává? Aby se takové poselství rozšířilo do povědomí širší veřejnosti, nestačilo však billboardy pověsit na zeď – ve srovnání s původní kampaní jich přeci jen bylo málo. Bylo zapotřebí patřičně naladěných médií. Podmínka úspěchu byla splněna. Uměleckému počinu se dostávalo povětšinou pozitivního přijetí na stránkách novin, časopisů, na zpravodajských serverech. Sympatie vzbudil i u anonymních účastníků internetových diskusí. Kolektivní identita však pochopitelně dráždila ty, kteří stáli za myšlenkou Prahy olympijské. Stejnojmenné sdružení mělo logo kampaně registrované a pořadatelům výstavy si na jeho použití stěžovalo. V noci z 29. na 30. května neznámý pachatel billboardy zatřel černou barvou. Pečlivé provedení vyloučilo nahodilý akt vandalství. Neodbytná otázka „Kdopak to asi udělal?“ však mohla přinést jen další vlnu sympatií a podpory.
V dubnu otevřela Galerie hlavního města Prahy na Staroměstské radnici výstavu Meze tolerance. Guma Guar ji cele věnovala Komunistickému svazu mládeže, jehož zrušení Ministerstvem vnitra v říjnu 2007 bylo soudně stvrzeno letos v březnu. Třebaže členové skupiny nejsou podle svých slov příznivci této organizace, její činnost jednoznačně považují za menší hrozbu pro demokracii než samotný zákaz. V jednom sále byly naaranžovány Svazem dodané propagační materiály (transparenty, plakáty, projekce záznamů z manifestací…), zbylý prostor vyplnila korespondence ministerstva vnitra s KSM a projekce ankety se studenty Univerzity Karlovy, dotazovanými na to, co zákazu říkají. Přímočaře provokující téma výstavy mělo podnítit veřejnou diskusi. Dráždila samozřejmě i zjednodušující prohlášení členů skupiny typu: „Zákaz KSM je dnešní obdoba procesů vedených s odpůrci komunistického režimu“. To vše můžeme považovat za součást taktiky, jak upoutat pozornost médií a jejich prostřednictvím oslovit větší část veřejnosti, než je u současného umění obvyklé. Výsledkem měla být diskuse. Co máme hledat za skutečností, že se prakticky žádná nekonala? Že by výstava byla tak špatná? Že by nebylo o čem diskutovat? Pochopitelně bylo! Zákaz samotný naši demokracii samozřejmě nezahubí a ještě méně spasí, odráží však smýšlení významné části českých politických elit podporované vlivnými médii. Militantní antikomunismus má někdy podobu svatého boje, nezřídka jím však v politických střetech prosvítá jeho účelovost. Podíl KSČM na vládní moci dnes rovná se nový únor 1948. Jsem ten poslední, kdo by tuto stranu volil, přesto je mi zřejmá bezbřehá nesmyslnost takovéto historické paralely využívané při aktivizaci voličstva. A daří se indoktrinovat i širší veřejnost. Slovo „komouš“ se stává prázdnou nadávkou. Častováni jím nezřídka bývají všichni ti, kteří zaujímají ostře kritický postoj k současným společenským a politickým poměrům. Noviny, časopisy a zpravodajské servery sice o výstavě psaly, často se však po výtce spokojily s negativní kritikou „argumentačně“ opřenou o skutečnost, že na ní vystavují komunisti.
Mezím tolerance chybělo ono široké opozičně naladěné publikum, o nějž by se Guma Guar mohla opřít. Naproti tomu, lidí naštvaných na pražský magistrát bylo i před výstavou Kolektivní identita víc než dost, nadšení Pavla Béma pro Prahu olympijskou od počátku nesdílel mnohý Pražan i český žurnalista. Projekt Gumy Guar se mohl stát symbolem stmelujícím nespokojené občany, příležitostí hlasitě vyjádřit své výhrady, rozhodně však nebyl tím, co by tento odpor zakládalo. Vedle toho současné antikomunistické tažení není problémem ležícím na srdci naší veřejnosti, a tím méně médií, která ho nezřídka naopak podněcují. To je také hlavní důvod, proč si Meze tolerance nenašly podporu tak početného publika jako Kolektivní identita. A zprávou pro uzavřenou skupinu těch, kteří se současným uměním soustavněji zabývají, zůstal také hořký konec výstavy na Staroměstské radnici. Na Prvního máje čtveřice černě maskovaných lidí poškodila část exponátů autolakem. Následně se ukázalo, že za incidentem nejspíše stála umělecká skupina Ztohoven. Galerie hlavního města Prahy se vůbec neobtěžovala autory o incidentu informovat a výstavu prostě zavřela. Když se o tom členové skupiny po několika dnech dověděli, nebylo jim umožněno prohlédnout si rozsah poškození na místě ani na fotografiích.Nakonec se ukázalo, že jeho rozsah nebyl zdaleka tak veliký, aby výstava nemohla pokračovat, jak Guma Guar požadovala. Důvody málo statečného přístupu ze strany zaměstnanců Galerie hlavního města Prahy můžeme vysvětlit, těžko však zcela omluvit, vnitřním bojem zmítajícím institucí tvrdě zasaženou „reorganizací“, jak pražský magistrát nazývá situaci, kdy její zaměstnance udržuje v trvalé obavě ze ztráty zaměstnání.
Group Guma Guar, Kolektivní identita, 2008, 6 tisků, každý cca 200x400cm, foto: Guma Guar a Martin Micka; Meze tolerance, 2008, pohled do instalace po vandalském zásahu, foto: archiv Guma Guar.
Josef Ledvina je student dějin umění na FFUK.