.png)
Na své výstavě v galerii Jiří Švestka představila slovenská umělkyně Poliačiková sestavu děl vhodně reprezentující její dosavadní tvorbu, ve které, jak i zde řada prací naznačuje, ráda využívá strategii apropriace. Ta u ní spočívá v tom, že vytváří styčné body svého soukromého života a zkušenosti se známými díly světového umění. Je to dobře vidět například u práce After Tony Cragg: Family history upside down (2010), kde formální strukturu instalace Tonyho Cragga reinterpretovala jakožto součást rodinné historie: představuje ji chronologicky ve vrstvách podle rodinného seznamu zavařenin. Dílo tvoří seřazené zavařovací sklenice proložené skleněnými deskami. Podobně u After Felix Gonzales-Torres (2008) posunula známou umělcovu bonbónovou instalaci, která relativizuje estetiku instalačního umění, tím, že návštěvník, jenž se opováží bonbón rozbalit, narazí místo něj na kamínek.
V obou případech mi tato strategie připadá poněkud obousečná: díla světoznámá i díky své jinakosti nabourávající jistá specifika galerijního provozu umělkyně sice vtipně odklání do svých vlastních pozic, současně v nich ale formálně naplňuje něco, co bychom mohli nazvat současným galerijním akademismem. Nicméně Poliačikové nelze nepřiznat suverenitu, s níž se v daném rámci pohybuje a jež je v českém i slovenském prostředí jistě nadprůměrná. Za nejpozoruhodnější a nejsilnější dílo ce- lého výběru lze rozhodně pokládat video Barthes’ Lover (2010). Svým názvem je rovněž svázáno se jménem slavného teoretika definujícího důležitou rovinu uměleckého diskursu. Nicméně zde se autorka obešla bez zbytečných formálních referencí a vytvořila působivě jemnou parafrázi, v níž světlo doslova laškuje s fotografií aktu. Ta se v průběhu delšího časového úseku animovaného videa pod vlivem jeho tepla zkroutí a zase narovná. Jednoduchost a impresivnost tohoto gesta současně jako by vyvracela všechny výše zmíněné námitky vůči autorčině tvorbě.
KATARÍNA POLIAČIKOVÁ, pohled do výstavy Vertical Narratives, galerie Jiří Švestka, foto: Martin Polák.
Viktor Čech