.png)
Po retrospektivě Autoportrét V , uspořádané v roce 2010, připravilo Museum Montanelli, vedené rezidentní kurátorkou Dadjou Altenburg-Kohl, výstavu sestavenou převážně z recentní tvorby Bedřicha Dlouhého (5. 3. – 3. 5. 2015). Instalace v obslužných prostorách přízemí a suterénu novobarokního nájemního domu představuje výběr z několika volných cyklů záznamů, krajin/prostředí, který, doplněn o starší „krásné ženy“ v objektivizujícím světle a staromistrovské reminiscence kulturních fetišů ( Krajkář, Test podkladu ), předestírá šíři autorova formálního záběru, do níž je lze jen přidávat.
V pokusu o navrácení bezprostřednosti vizuální percepci historik umění David Freedbergobjevuje racionalizující odtažitost inherentně formalistického jazyka řeči o umění, kterou západní kultura diferencuje a v protiklad vůči své žité nezpochybněné podobě staví věci příliš cizorodé, než aby ji byla schopna do sebe pojmout a organicky začlenit do kánonu přirozených jevů. Právě Dlouhého výstava, artikulovaná ve smyslu druhotné asambláže, perziflované perzifláže, do situace, kdy více či méně uzavřený symbolický repertoár autora nepostřehnut pozbývá břitké jednoznačnosti a v prostorovou daností vynucených zákoutích splývá s atmosférickou světelností a fragmentární galerijní plochou ve vágní pocit tísně, vytvářející clonu individuální výpovědi děl, může být divákem pojata coby příležitost k emoční konfrontaci. Malířova témata proti minulosti se stávají snad obecnějšími, ať už univerzalistickým étosem, či slabší vůlí k zaostření; komentář společnosti i bezprostředního dění v blízkosti tvůrce ve stylové podobě nabalující znaky z předchozích období zůstává prost moralismu. V neodadaistickém dědictví se tak objevuje příznačný paradox věčné noetické membrány humoru – zbavuje vší pózy, ale nepovolí prohloubení výrazu. A toto rafinované, Dlouhému tolik vlastní rozhraní každého obrazu je možné zpoza výstavy pouze tušit.
Návrat krále se odehrává za procítěných, leč mírně nahodilých fanfár. Krátce přehluší, ale těm, kteří přišli vítat při vědomí státotvorného významu, nedají zapomenout na jeho zásluhy.
Pohled do instalace výstavy Bedřicha Dlouhého, MUMO, Praha, foto: Daniel Pešta, Archiv Musea Montanelli.
Kryštof Hejný