Středa 11.07 od 17.30-19h
Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy
Centrum architektury a městského plánování [CAMP], Vyšehradská 57, 128 00 Praha 2, CZ
____________________________________________________
hosté:
moderuje Milan Mikuláštík, umělec a kurátor, člen skupiny GUMA GUAR
Petra Kolínská, náměstkyně primátorky hl. m. Prahy za Stranu Zelených
Pavel Karous, umělec, sochař a člen skupiny Nová věčnost
Michal Lehečka, urbánní antropolog zabývající se tématy sociálního vyloučení a gentrifikace
____________________________________________________
MONUMENTY INTEGRACE
Jaká je politická ontologie Evropy? Oproti imperiální administrativě Číny, indickému nebo americkému federalismu či centralizované ruské kleptokracii se bývalý maoista a někdejší předseda Evropské komise José Manuel Barrosso o Evropské unii vyjádřil jako o „post-imperiálním impériu“. Ihned nám vytane na mysli jedna ze sarkastických analýz současné ideologie, jak ji předkládá Slavoj Žižek: pokud můžeme mít kávu bez kofeinu, cigarety bez karcinogenů, lásku bez rizika nebo pivo bez alkoholu, proč bychom nemohli mít impérium bez imperialismu?
Navzdory neoddiskutovatelné koloniální minulosti i současnosti Evropy se ale v takové představě může skýtat i zrnko pravdy. Můžeme to zřetelně vidět v případě migračních a uprchlických vln, procházejících teritoriem starého kontinentu: jedním ze základních požadavků xenofobních nacionalistů bylo volání po silných a nepropustných hranicích, tolik charakteristických pro identitářství nacionálního státu nebo imperiálního zřízení. Zapomínat nelze ani na to, že prvními multikulturními politickými celky v dějinách lidstva byla právě impéria, která svou vojenskou expanzí rozšiřovala i spektrum kultur a etnik na území.
Postimperialismus Evropy tak má být multikulturalismem bez omezující moci, která by svazovala lokální identity a kultury, a naopak chce umožňovat jejich „spontánní“ kontakt a prolínání. Národní stát je tedy passé a budoucnost patří novým politickým konstrukcím a architekturám, opírajícím se o euronomádství a (s Deleuzem řečeno) deteritorializaci starého kontinentu ve prospěch jeho nové reteritorializace. Jakkoliv sympaticky může taková idea na první pohled vypadat, mechanismus, kterým se uskutečňuje, není nic jiného, než koncentrace kulturního a finančního kapitálu do kosmopolitních metropolí, které se stávají skutečnými evropskými a kosmopolitními centry – a to na úkor všech ostatních území, z nichž se stávají odsunuté periferie na okraji finančního i kulturního zájmu.
Stratifikace životního prostoru a času se ale děje na úrovních celých států, regionů nebo uvnitř samotných měst, která jsou chápána jako multikulturní nositelé evropského kosmopolitismu a de facto tak tvoří institucionální a ideologickou páteř integračního procesu. Co se ale s těmito centry děje v procesu jejich kosmopolitizace?
Boris Groys si ve své eseji „Město v éře turistické reprodukce“ všímá, že zatímco tradiční města tendují ke své izolaci od vnějšího světa a jsou tak bytostně anti-turistické: vydělují se z prostoru a pomyslně nehybně plují časem. S nástupem 19. století nicméně přichází romantický turismus, jenž nehledá univerzální utopické modely, ale kulturní diference a lokální identity. Jeho pohled není utopický, ale bytostně konzervativní a konzervující – z vitálních kulturních procesů chce stále více dělat petrifikované monumenty.
Paradoxem současné post-romantické turistiky nicméně je, že tento proces petrifikace lokálních kultur a identit vede k jejich homogenizaci a města se sobě navzájem čím dál více podobají. Jedním z důsledků takového procesu je, že skutečné diference nevznikají mezi jednotlivými městy, ale uvnitř nich. Dochází ke gentrifikaci, vytváření městských center a periferií, turistických a kulturních čtvrtí, bujení kulturních průmyslů, ruku v ruce s proliferací vyloučených lokalit a privatizací veřejného prostoru.
Autor koncepce: Martin Vrba
Tato diskuze je součastí projektu MAGIC CARPETS a je spolufinancovaná z fondu Evropské Unie programu Kreativní Evropa
