ABC – zpět k základům
Od čtvrtého do sedmého září byl na Alter Postbahnhof, jižně od Postupimského náměstí, pod vedením sítě předních berlínských galerií uskutečněn první ročník přehlídky art berlin contemporary – abc. Abc (s ředitelem Martinem Klosterfeldem) není ani veletrh umění ani tematická výstava; bylo vytvořeno jako nový komerční formát zdůrazňující jednotlivá umělecká díla, který se také zároveň vzdává přesahujícího konceptuálního rámce.
K celkovému počtu 77 vystavených děl mohla každá ze 44 zúčastněných galerií přispět nejvýše třemi díly (s cenou 4000 eur na umělce). Letošní ročník, se zaměřením na instalaci, sochařství, filmavideo,seprojeviltendencí galerií k vystavování dramatických velkoformátových děl jako bylo například Commune od Yin Xiuzhen (Alexander Ochs Galleries), Mess Conference od Marka Diona (Galerie Nagel), Spiral Blinds Albrechta Schäfera (Galerie Kamm) nebo site¬ specific projekty Ayşe Erkmen A, B, C, D v podobě písmen na lešení (Galerie Barbara Weiss). Dokonce i malíř Daniel Richter (Contemporary Fine Arts) vyzkoušel své štěstí na poněkud neobratné divadelní instalaci složené se z tvaru podobného domu a vycpaných krabic.
Vzhledem k tělesnosti všech trojrozměrných děl, vynikly tím více filmové příspěvky, zvláště pak fascinující Bearing od Darrena Almonda (Galerie Max Hetzler) a Raw Footage od Aernouta Mika (carlier | gebauer). Se zavrženým formátem se více či méně úspěšně potýkaly také některé mladé galerie – konkrétně například prostřednictvím performančního prostoru Niny Beier a Marie Lund (Croy Nielsen) a kurátorsky vedeného souboru Galerie Bena Kaufmanna.
Průchody dvěma velkými halami cihlového průmyslového objektu byly spíše choreografiemi než kurátorským projektem a přinášely příjemný řízený eklektický zážitek odkazující na každoroční událost sezóny, Art Unlimited v Basileji. Ani obchody se ostatně neodehrávaly přímo na výstavní ploše; u každého díla byl pouze umístěn bílý list papíru formátu A4 s názvem a adresou galerie. Abc ukázalo tvář galerií, která na tématických výstavách veletrhu umění Art Forum chybí, a proto by obě události měly mít v roce 2009 prospěch ze společného termínu konání.
-Laura Schleussner
Coco Fusco, A Room of One’s Own: Women and Power in New America (Vlastní místnost: Ženy a moc v nové Americe).
ShContemporary 08
Když se 10. září v Šanghaji otevřely brány přehlídky ShContemporary, měli všichni na jazyku důležitou otázku: Přitáhne nějaké kupce z pevninské Číny? I přesto, že se západním galeriím nad představou čínského pevninského trhu sbíhají sliny, bohatí Číňané prostě nekupují současné čínské ani západní umění. „Mnoho galerií vidí v tomto veletrhu dlouhodobou investici,“ říká Kai Heinze z Faurschou Gallery (Kodaň/Peking). „Přišli jsme sem, abychom se představili. Chceme, aby se s námi veřejnost mohla seznámit, ale také, abychom se my seznámili s Asií. Nemáme teď v úmyslu nikoho ulovit, chceme si jen trochu připravit půdu.“
„I přesto se některým galeriím poštěstilo přitáhnout pár klientů z pevninské Číny“, říká Lorenzo Rudolf, ředitel veletrhu, „Poligrafa gallery, která přivezla výlučně západní umění, je velmi spokojená. Všechny jejich věci si odvezli kupci z pevniny, takže to vypadá, že tamní kupce čím dále více zajímají díla západních umělců.“
I přesto ale veletrh, provozovaný společně s BolognaFiere, čelí některým uměleckým hádankám. Sběratelé se na něm dělí do dvou kategorií: 1) lidé ze západu, kteří nevědí nic o asijském umění nebo 2) lidé z východu, kteří nevědí nic o západním umění. Vystavovatelé, tvoření směsí asijských a západních galerií, tyto nováčky zásobují Warholy a (na asijské straně) prominentními umělci jako Ding Yi a Zhan Wang, což má za následek jistou předvídatelnost.
Veletrh se ale snaží zmírnit dominanci „společného jmenovatele“ prostřednictvím série kurátorských projektů, Best of Discovery a Outdoor Projects. „Musíme se opravdu snažit ukázat, vše, co je možné,“ říká Rudolf, „vytváříme mnohem více, než jen tržiště, kde jednotlivá díla visí na stěnách. Předvádíme také instalace, které možná není tak snadné prodat, a které nejsou tak módní, ale pro místní uměleckou scénu jsou důležité.“
-Rebecca Catching
James Cohan, Participating Galleries (Zúčastněné galerie), ShContemporary 08.
Bienále v Sydney
Carolyn Christov-Bakargiev, stejně jako Roland Barthes, si libují ve vytváření neologismů – Barthes je tvoří pro podsvětí zmatených historiků umění lačnících po výrazu, zatímco Christov-Bakargiev obecně pro ty, kdo baží po kurátorském přístupu. A ve shodě s tím, co předvídal Barthes, může Bienále v Sydney 2008 pod vedením Christov-Bakargiev znamenat smrt kurátora. Pokud se ukáže, že na mém návrhu něco je, budou se někteří radovat a ostatní stráví mnoho hodin tím, že ho budou pomlouvat jako lež a hloupost. Ale co když letošní ročník jednoho z nejdůležitějších světových bienále náhodou opravdu předznamenal konec kurátora a vzestup uber-administrátora? Co se stane, když je z historie nebo ze skutečnosti kurátorské východisko, téma, předmět nebo souvislost odstraněno tak důsledně, že vše co nám (jako divákům) zbude, je množství cizích odkazů a „měnících se perspektiv“? Co se stane, jestliže převrátíme věci vzhůru nohama? Upřímně, v kontextu mezinárodních bienále asi nic.
Z hlediska vágních a téměř urážlivě europocentrických pohledů na Terra Nullis, jako na něco, co je úplně převrácené a zvrácené, jsem nalezl cosi, co bych rád pojmenoval „Bienálová čítanka“… a možnosti jsou nekonečné. Bienále v Sydney, Christov-Bakargiev, pojmenované Revolutions – Forms That Turn (Revoluce – formy, které se otáčejí), nabízí široký, ale nikoli vyčerpávající pokus o sestavení chronologie revolucí v umění 20. století. V rámci podkategorií, v nichž je revolucí cokoli od vládní a sociální politiky až po psychoanalýzu, fenomenologii a radikalismus, jsme vybízeni k prozkoumání „mezer“ mezi „revolucemi“ a formami, které se otáčejí. A právě tato mezera, která je ze své podstaty bláznivá a prázdná, je místem, kde nastává smrt kurátora a zjevuje se moje „Bienálová čítanka“.
Na bienále v pěti prostorech vystavuje celkem 180 umělců. Prostor na The Cockatoo Island (vzdálený dvacet minut lodí od Muzea současného umění) se svými vlhkými a zablácenými zdmi, rozviklanými schodišti a nešťastnou akustikou nabízí neznámé hmotné prostředí. Spíše, než vysloužilá industriální architektura, mě zajímaly (na rozdíl od mnoho jiných) revoluce a čítanka.
Čítanka, část první: Cockatoo Island.
Odškrtněte si: současné, politika, média, obchod, komunita, subkultura, marxismus, perspektiva, dělnická třída, odkaz, revoluce. Hlavní událostí Bienále pro mě bylo dílo Marka Boulose All That is Solid Melts into Air (Vše, co je pevné, se rozpouští ve vzduchu) (2008), skličující film v dokumentárním stylu promítaný na dvě plátna pojednávající o guerrilách bojujících v nigerijské deltě s chamtivými západními společnostmi. K dalšímu čtení na Cockatoo Island doporučuji The Battle of Orgreave (2002) od Jeremy Dellera a Vitruvian Figure (2008) Paula Pfeiffera, stadion v olympijském stylu pro milion diváků.
Čítanka, část druhá: MCA, AGNSW, Artspace, Pier 2/3.
Odškrtněte si: performanční, archiv, anarchie, radikální, feminismus, komodita, koexistence, empirický, instituce, metamorfóza, fenomenologie, podvracení, otáčení, perspektiva. Dílo Ibona Aranberriho Ethnics (1998) předznamenalo populární zobrazení teroru; Fundrazor (2008) od Tonyho Schwensena, dvoudenní klobásové orgie v MCA, při nichž byly z prodeje darovaných klobás získávány prostředky na snížení poplatků pro umělce účastnící se příštího ročníku Bienále v roce 2010. K dalšímu čtení viz: Black Box/White Box (1992) od Adriana Pipera; Australian Art (2008) Dana Perjovschiho – kresby na průčelí AGNSW – australské pokladnice evropského umění a No Future od Christopha Buchela – zkušebna, v níž kapela složená z osmdesátiletých i starších členů nacvičuje hit God Save The Queen skupiny Sex Pistols z roku 1977.
-Jarrod Rawlins
Dan Perjovschi, Kresba, 2008, různé rozměry. Courtesy Lombard-Freid Projects, New York.
All That is Solid Melts into Air (Vše, co je pevné, se rozpouští ve vzduchu), 2008. Videoinstalace, 2 plátna, HDV zpětnou projekcí, 30 min.
Roger Hiorns
Nejnovější intervencí sdružení Artangel do londýnské městské krajiny je dílo Rogera Hiornse, který vyplnil jeden ze sociálních bytů ve zchátralém bloku nedaleko
London Bridge zářivě modrými krystaly. Hiorns je svou prací s neobvyklými materiály proslulý: jeho předchozí díla byla vytvořena za použití pracího prášku, desinfekce a dokonce i spermatu. Pro své nejnovější dílo Seizure (Obsazení) použil roztok síranu měďnatého (modré skalice), který napumpoval do nádrže uvnitř bytu, kde jím pak pokryl stěny, strop a veškeré vybavení koupelny. Po několika týdnech a po odstranění všech zbývajících tekutin, došlo k odhalení vzrostlých krystalů.
Dílo je rozkošně protikladné. Zatímco krystaly je možno vidět jako organický produkt, jako krásnou formu rostoucí v bytě, síran měďnatý je silná kyselina, které se často využívá jako pesticidu a fungicidu. A i přes svoje kouzlo jsou krystaly ostré a potenciálně nebezpečné (všichni návštěvníci musí nosit pevné boty a rukavice). Čím dále do bytu se člověk odváží, tím temnější a úzkostnější je okolní atmosféra. Na instalaci je ale nejvýraznější kontrast mezi třpytivě křišťálovou jeskyní a jejím zchátralým okolím. V ošumělém a opuštěném sídlištním bloku vytvořil Hiorns cosi nečekaného a magického.
-Eliza Williams
Roger Hiorns, se svým novým dílem Seizure 2008. Produkce a financování Artangel. Foto: Nick Cobbing.
Iný film
Inyfilm.sk je internetová filmová databáza, ktorá si kladie za cieľ prezentovať práce študentov slovenských výtvarných, ale aj filmových škôl a mapovaťprostredie audiovizuálnej scény. Svoje pôsobenie jej autori deklarujú ako prezentáciu experimentálneho filmu, pričom pod tento pojem zaraďujú: videoart, „abstraktný, alebo štrukturálny film,rovnako ako aj postdadaistické,či neosurrealistické audiovizuálne pokusy, charakteristickou je však vždy snaha o inakosť.“ Stránka je bohatým zdrojom voľne dostupných krátkych filmov, pričom vedľa seba kladie dvarôzne prístupy k médiu filmu–výtvarnícky a filmársky. Archív súčasnýchprác je obohatený o historickú sekciu, kde sa dajú nájsť diela aj z počiatkov slovenského videoumenia. Nezanedbateľnou je aj snaha o teoretickú diskusiu na stránkach a publikovanie štúdií k problematike.
-Ivana Madariová
Radovan Bries, Moc, 2007, video, 2 min 38 sec, foto: archív Inyfilm.sk.
Project Room 14
Project Room 14 vznikol v apríli 2008 ako paralelný projekt novootvorenej Galérie Cypriána Majerníka v Bratislave, so zámerom vytvoriť priestor na prezentáciu portfólií študentov a čerstvých absolventov umeleckých škôl. Výstavný plán galérie je založený na prvej samostatnej výstave výtvarníka do 40 rokov v Bratislave, Project Room 14 tak tvorí jeho ekvivalent pre študentov.
Nakoľko sú študentské výstavné možnosti často obmedzené iba na prieskumy, projekt predstavuje zaujímavú možnosť sprístupniť svoju tvorbu i pre mimobratislavských študentov odbornej a laickej verejnosti v Bratislave. Začínajúcim autorom ponúka čas a výstavný priestor, v ktorom je po dobu 14 dní pomocou dataprojektoru a dvd prehrávača projektované portfólio, limitované dĺžkou prezentácie 14 minút.
Ako prví sa v rámci Project Room 14 prezentovali Peter Krupa, doktorand Ateliéru priestorových komunikácii Antona Čierneho na VŠVU a Richard Kitta, študent 5. ročníka Ateliéru nových médií Anny Tretter na FU TU v Košiciach. Peter Krupa predstavil jedno zo svojich pohraničných videí, v ktorých pomocou kamery, laptopu a pasu usporadúva stretnutie rodín dlhodobo rozdelených ukrajinsko-slovenskou hranicou. Videoartom sa prezentoval i Richard Kitta, ktorý vo svojich 5 videách ironickým, vtipným pohľadom reaguje na zažívanú realitu a témy ako prírodný – urbánny svet, náboženská netolerancia, groteska.
Project Room 14 je dlhodobým projektom a začínajúci vizuálni umelci môžu priebežne posielať svoje portfóliá (s maximálnou dĺžkou 14 min.) na dvd nosičoch so stručným popisom diel a životopisom na adresu galérie: Project space 14, Galéria Cypriána Majerníka, MC hudby, Zichyho palác, Ventúrska 9, 811 01 Bratislava, príp. info na: bungerova@gmail.com. Z doručených dvd bude vybraté a odprezentované vždy jedno počas 14 dní v rámci prebiehajúcej výstavy.
-Jana Kapelová
Richard Kitta, NATU-RE-CORD, 2007, video, 1 min 20 sec, foto: archiv autora.
Fakulta Solidarnosc Common Space
The Common Space: Gallery je novým bodem na mapě pražské výtvarné scény. Sehrává odlišnou, nicméně doplňkovou roli ve vztahu ke stávajícím galeriím. Chce pracovat s publikem, které není přímo spjaté s uměleckým prostředím, ale zároveň chce udržet úroveň a zaměření, důležité pro “zainteresované”. Chce propojit insidery a outsidery, setřít bariéry a vytvořit nové kritické publikum. Dosavadní výstavy profilovaly galerii samotnou i politicko-filozofické zázemí jejího okruhu a ambici širšího pojetí common space (společného prostoru).
Principem common space je otevřená platforma angažovanosti, reflexe, kritiky a překračování, která zpytuje veřejné mínění a pozici soukromého i veřejného. Pravé common space je prostorem „ne-strachu“. Počítá i s nejistotou a chápe zranitelnost jako ctnost. Tím, že odmítá atomizaci a škatulkování současné společnosti, chce umožnit interakci a uniknout principu řízení světa izolovanými skupinami.
Žádné jasné výsledky a závěry se neplánují, cílem je dát průchod kreativitě, solidaritě a vzájemnosti.
Pražská galerie Common Space sídlí v ložnici bytu, což mění vyznění projektů ve srovnání s výstavami v klasických galeriích. Symbiózu umění s obyvatelem můžeme symbolicky také chápat jako projev solidarity.
The Common Space: Gallery je jenom jednou z aktivit projektu Fakulta Solidarnosc, vedle Pražského filozofického klubu (The Prague Philosophy Club) a aktivity nazvané Všechno je politické: Pražský prostor pro politickou diskusi (Everything is Political: Prague Political Discussion Space), v rámci něhož Fakulta Solidarnosc pořádá pravidelná setkání zaměřující se na prohlubování politického a filozofického uvažování jako předpokladu pro občanskou angažovanost, vyjadřování postojů a chápání vlivů a sil, kterými na nás současný svět působí – globálně či lokálně, na veřejnosti či v soukromí.
-Benjamin Tallis
Common Space: Gallery, pohled do výstavy Elisabeth Gross, 2008, foto: Benjamin Tallis.
The Bridge Guard Residential Art Centre
Projekt Strážca mosta je iniciatíva založená v Štúrove (Slovensko), ktorá od roku 1994 ponúka priestor pre prezentáciu súčasnej umeleckej tvorby – medzi dvomi brehmi Dunaja – na tomto jedinečnom mieste, kde zakladatelia projektu vybudovali rezidenciu „strážcov“. Autorom námetu a hlavným sponzorom projektu je Karol Frühauf, intelektuál, pochádzajúci zo Štúrova a žijúci vo Švajčiarsku. Priestory pre rezidenciu poskytlo mesto Štúrovo. Umelci, pozývaní na základe konkurzu majú možnosť pobudnúť a tvoriť v Dome strážcu mostu 3-6 mesiacov, a na tento čas dostanú ubytovanie, ateliér a štipendium, a k tomu úplnú umeleckú slobodu. Do rezidencie dostanú pozvanie takí umelci, ktorí prostredníctvom svojej tvorby motivujú ľudí ku komunikácii a k sebareflexii.Ktomu, aby seba a svoje prostredie dokázali vidieť aj z iného pohľadu, aby dokázali objaviť v inom človeku a v sebe samom inakosť. Projekt má podnietiť realizáciu takých umeleckých námetov, prostredníctvom ktorých sa búrajú mentálne bariéry. Trebárs medzi Štúrovom a Ostrihomom, medzi miestnymi obyvateľmi a turistami, medzi rôznymi vekovými, či spoločenskými skupinami. Založenie „strážcovstva“ podnietila rekonštrukcia mostu Márie Valérie v roku 2001, resp. uvedomenie si toho, že duchovná ochrana je
nemenej dôležitá, ako fyzická. „Strážcovia mosta“ majú za „povinnosť“ – okrem realizácie svojho umeleckého projektu, ktorý počas svojho pobytu musia prezentovať – nadviazať kontakty s miestnymi obyvateľmi a zapojiť do procesu svojej tvorby – priamo alebo nepriamo – aj žiakov miestnych škôl. Momentálne v Štúrove pôsobí dvanásty „Strážca mosta“.
Okrem samotného projektu sa od roku 2006 v rámci „strážcovstva“ realizuje aj projekt AQUAPHONE – literárno-umelecký performance cez Dunaj s účasťou popredných švajčiarskych umelcov a maďarských, resp. slovenských spisovateľov (Markus Eichenberger, Alfred Zimmerlin, Zsuzsanna Gahse, Parti Nagy Lajos, Tomáš Janovic).
bridgeguard.org
-Juraj Himmler
Monique Besten (NL), Tulipán, 2008, akcia, foto: Himmler György.
Parallel
rozhovor Barbory Klímové s Janou Kalinovou
B.K.: Do třetice všeho dobrého a zlého zakládáte další galerii. Kde to bude tentokrát a jak se bude jmenovat? Můžete nastínit výstavní prostor?
J.K.: Je důležité říct, že nezakládám galerii já ale my: Jana Kalinová, Matěj Smetana, Filip Smetana a Aneta Soukupová. Galerie je na Vysočanském náměstí 1, má 55m2 a jsou to tři výstavní místnosti plus zázemí. Název je Parallel a internetová adresa je
parallel.cz.
B.K.: Kdy bude otevřena? Plánujete nějaký speciální zahajovací program?
J.K.: 15. října bude otevřena výstavou Míly Preslové kurátorsky vedené Lenkou Lindaurovou. A možná přijde i Laureát.
B.K.: Co je vaším výstavním záměrem a jakou roli byste chtěla, aby vaše galerie na pražské scéně hrála?
J.K.: Prozkoumat paralelní linie v historii českého umění. To, jakou roli budeme hrát na pražské scéně, pro nás není až tak důležité, protože máme obsáhlejší ambice.
B.K.: Na jaké umělecké spektrum se budete soustředit? Budete zde navazovat na svůj předcházející umělecký výběr –viz galerie Eskort a Faaze?
J.K.: Primárně nás zajímají autoři, kteří byli určitou dobu, byť někdy třeba jen na určitých místech, hodně vidět a pak se z nějakého důvodu, který byl většinou zcela mimo jejich silové pole, stali neviditelnými. Považujeme tyto osoby za velmi důležité, protože během svého hvězdného období měly možnost ovlivnit podstatnou část mladších umělců. Je to takové pátrání po kořenech, spojkách a subdodavatelích.
B.K.: S ohledem na vaši předchozí kurátorskou činnost, je něco, čeho se chcete vyvarovat, a naopak něco, na co chcete rozhodně navázat?
J.K.: Ráda bych se – na tak malém prostoru – vyvarovala kurátorských skupinových výstav, protože považuji za plýtvání energií sledovat permutace pořád jedné a té samé skládačky. Věřím, že existují v umění momenty či záchytné uzlové body, které je nutné nebo dobré zaznamenat, mám ale problém, že mi skupinovky často přijdou spíš jako samostatná autorská výstava kurátora. Raději bych prezentovala postoje umělců.
B.K.: Existuje v Čechách nebo v zahraničí galerie, která je pro vás inspirací?
J.K.: Většinou jsou to spíš státní instituce. Líbí se mi ta „pomalost“ – absence tlaku být in. To zvětšuje operační prostor. A způsob práce s informacemi: sběr – analýza – katalogizování, tedy výzkum v součinnosti s výstavními aktivitami.
Galerie 207
Idea Galerie 207 vznikla v rámci ateliéru Intermediální konfrontace na VŠUP v roce 2005. K její realizaci však dochází až nyní, v roce 2008. Cílem je propojení výstavního provozu s prostředím ateliéru umělecké univerzity. Výstavy jsou pojímány jako vernisážové jednodenní události. Frekvence výstav je týdenní, přičemž se vždy střídá termín zavedeného (sic) umělce s termínem studenta. Po vernisáži bude následující den v ateliéru Intermediální konfrontace probíhat otevřená diskuse mezi autorem, studenty a příchozími zájemci. Na podzim 2008 jsou připraveny prezentace Tomáše Vaňka, Michala Panocha, Vladimíra Skrepla, Veroniky Neumanové, Tomáše Hlaviny, Noa-ma Daroma, Aleny Kotzmannové, Petra Maliny a mnoha dalších. Vernisáže budou začínat každé pondělí od 18.00 a diskuse každé následující úterý od 10.00. Velikost prostoru je 3×4 metry.
-Milan Salák a Marek Meduna
Galerie 207 v ateliéru Intermediální konfrontace na VŠUP, foto: Marek Meduna.
Galerie Potraviny
Galerie Potraviny s podtitulem „Galerie pro zakuklené talenty“, který jsem objevila na chystaných webových stránkách, již svou lokalitou na Rybářské ulici č. 10 v Brně napoví, že se jedná zřejmě o vizuální výboj z nedaleké FAVU. Za vším děním na Rybářské hledejme stálého programového dramaturga a občasného kurátora Matyáše Chocholu, dříve studenta brněnské FAVU, dnes budoucího studenta pražské AVU (ateliér Vladimíra Skrepla). Z pravé poloviny původního oboustranně proskleného výkladu obyčejných potravin a smíšeného zboží se zásahem Chocholy stala současná galerie Potraviny, paní majitelka obchodu Dana Fridová se tak z mého pohledu rázem změnila z majitelky a prodavačky navíc v nezávislou galeristku. To vše samozřejmě bez přerušení či omezení původního prodeje, umění se tak vmísilo mezi základní potraviny, stalo se smíšeným zbožím. Svými rozměry malá (156x200x54 cm), ve své podstatě průhledná, pro diváka velmi demokratická a bezbariérová galerie Potraviny zahájila svou výstavní činnost v lednu roku 2008. Veškeré náklady na provoz minigalerie ve výloze byly a jsou již od počátku hrazeny ze soukromých zdrojů, tedy ze stran všech zúčastněných. Zatím zde proběhly tyto výstavy: Vánoční Chrision!, společná úvodní výstava Viktora Paluše a Matyáše Chocholy, instalace Potraviny Dariny Alster, výstava 325166 CREW umělecké skupiny I love 69 Popgayů, jejíž vernisáž zvukově podpořil sólovým koncertem Marius Konvoj. Naposledy byl ve výkladu Potravin k vidění projekt Pavla Sterce Zlevněnka. Ještě doplním, že k obdobnému nápadu provozovat v prodejně potravin na Rybářské ulici galerii se během prvních vernisáží přiznal i David Moješík a nezávisle na něm také brněnská skupina Punkwa. Co dodat, Chochola byl rychlejší a jako jediný svou představu uskutečnil. Na podzim by měly v programu plynule navazovat výstavy Jaroslava Sterce, Jana Haubelta, Jany Kochánkové či Jana Nálevky. Chochola i Fridová očekávají také s nástupem zimy potraviny a smíšené zboží z cizích zemí.
-Katarína Uhlířová
Rybářská 10, Brno, po-pá 7:00 – 18:00 (pauza 12:00 – 15:00) so 8:00 – 12:00
galeriepotraviny.cz
hovnomanyra@seznam.cz
+420 604 201 676
Galerie Potraviny, snímek z vernisáže Pavla Sterce, 2008, foto: Matyáš Chochola.
Benzínka u Slaného
Otevřený prostor pro současné umění, autory a jejich diváky
Projekt Benzínka existuje od června 2006 a pracuje s prostorem Benzínka, který stojí na okraji Slaného vedle silnice 16 směrem na Prahu. Nachází se ve skeletu benzínové čerpací stanice socialistické firmy Benziny z 80. let. Jedná se o otevřené a nechráněné místo podléhající přirozenému rozpadu a působení lidí a přírodních živlů.
Autoři projektu se snaží objekt Benzínky nabídnout umělcům jako místo pro neopakovatelné projekty – výstavy a akce na jeden den. Cílem projektu je, aby byla vytvářena díla speciálně pro tento prostor, aby bylo toto místo inspirující výzvou (nejen budova, ale i bezprostřední okolí prolínajícího se předměstí s venkovskou krajinou). Je velice zajímavé pozorovat, jak se každý umělec vyrovná s tímto obtížným prostorem jinak a po svém. Při každé výtvarné akci vzniká nová, osobitá interpretace prostoru Benzínky.
Jednotlivé akce jsou maximálně koncentrované, v několika hodinách proběhnou všechny události spojované s tradičním způsobem vystavování (od instalace přes vernisáž k deinstalaci). Díla (nebo jejich části) na Benzínce zůstávají. Je možné sledovat jejich postupnou proměnu, rozpad a zničení. Benzínka se stává jakousi „matricí“, na níž se neustále vrství další stopy, navazují na sebe, překrývají se navzájem. Je to také místo setkávání, a to vždycky za jiných podmínek, v odlišném čase, počasí a v proměňujícím se prostoru.
Pro projekt Benzínka jsou oslovováni autoři, které spojuje právě schopnost reakce na neobvyklý prostor a změna způsobu prezentace vlastního díla. Na Benzínce mají věci rychle vznikat i zanikat, ale zároveň poskytnout výraznou uměleckou kvalitu a zážitek. Za dobu její existence se tu sešli výtvarníci různých škol, odlišného zaměření i přístupů jako např. Alexey Klyuykov, Pavel Sterec, Martin Zet, Pavla Sceranková, …
Objekt Benzínky autoři projektu nevlastní (pozemek je na prodej, objekt bude stržen). Za pronájem nic neplatí, nečerpají z grantů a na jednotlivých akcích se finančně podílí přímo s umělci. Více informací můžete naleznout na benzinka.ooz.hu. Nejbližší akce na Benzínce se bude konat v druhé polovině října a půjde o instalaci Dušana Záhoranského.
-Monika Sybolová a Ondřej Horák
Performance Martina Zeta Piknik u cesty, 21. 3. 2008 Benzínka u Slaného, foto: Monika Sybolová.
Galéria Cypriána Majerníka
Pôvodná Galéria Cypriána Majerníka vznikla v roku 1957 z iniciatívy výtvarníkov Ernesta Špitza, Mariana Čunderlíka, Miloša Šimurdu a Dušana Valockého. Začiatky boli späté s generáciou prvých absolventov novootvorenej VŠVU v polovici 50. rokov. Počnúc prvými výstavami sa galéria profilovala ako dôležité miesto konfrontácie mladých umelcov. Prečo sa o osem rokov po jej zatvorení Vladimíra Büngerová a Richard Gregor rozhodli pre jej opätovné otvorenie, bez pôvodných priestorov na Hurbanovom námestí, zato v neatraktívnych postkancelárskych priestoroch Zichyho paláca? Odpoveďou má byť jej programová profilácia. Büngerová sa o súčasnom smerovaní Galérie vyjadrila, že chce byť priestorom prvých výstav mladých autorov, v celom zábere ich tvorby. Richard Gregor chce dosiahnuť, aby „nová“ Galéria Cypriána Majerníka vystavovala autorov, ktorí nebudú len súčasťou módnej vlny, ale nachádzala tých menej agresívnych v zmysle sebapropagácie a tvoriacich dobré umenie.
V druhej polovici represívnych 50. rokov malo zmysel zakladať galériu, prezentujúcu prevažne tvorbu „problémových“ mladých tvorcov. V jej posolstve bola zakódovaná pečať doby a ojedinelosť na lokálnej umeleckej scéne. Dnes môže byť použitie mena / značky Galérie Cypriána Majerníka pre novootvorené výstavné priestory v Zichyho paláci „zvonka“ vnímané ako účelové. Ak sa však podarí autorom výstavnej koncepcie galérie napĺňať svoje zámery prezentovať najmladších, ešte nie celkom autorsky zrelých, ale kvalitných umelcov, môžeme byť prekvapení.
-Lucia Gavulová
Inaguračná výstava Otvorené zatvorením v Galérii Cypriána Majerníka, foto: Jana Kapelová.
FreeDom
Keď cestujete vlakom z Bratislavy do Trnavy, míňate jednu vlakovú stanicu z názvom Báhoň. Ak ste duchom slobodní, vystúpte. Tu vás čaká naozajstný FreeDom. FreeDom je dom slobody pre slobodu a za slobodu otvorený a vzniknutý pre slobodné umelecké projekty Robom Stupidom Paršom a jeho manželkou Sash. Bývalá krčma u Adamoviča sa postupne mení v otvorený priestor a v budúcnosti plánuje hostiť množstvo projektov, ako napríklad Trienále plagátu Trnava, výstavy výrazných inovatívnych umelcov, umelecké workshopy, rezidenčné pobyty pre umelcov a kurátorov a prednášky.
Za jednu z najvýznamnejších potrieb moderného človeka považujem slobodu. Slobodu pohybu, myslenia, rozhodovania o svojom živote. Relatívne slobodným by mal byť aj projekt FreeDom, teda – slobodu by mal minimálne propagovať…
(Stupid)
S týmto mottom odštartovala existencia FreeDomu vo štvrtok 1. mája 2008 v rámci festivalu MULTIPLACE a okolo štvrtej mohlo začať aj oficiálne neoficiálne„pootvorenie“tohto nezávislého kultúrneho priestoru.
Neoficiálneho pootvorenia sa ujali: Robo Stupid Paršo, Mariša Rišková z bratislavskej galérie 13m3, Sash a Viera Levitt, bývalá riaditeľka galérie Jána Koniarka v Trnave, toho času z amerického Rhode Islandu. Viera Levitt prednášala o choreografii html kódu a spolu s autorkou Ursulou Endlicher prezentovala Ursulin projekt html_butoh, týkajúci sa nových médií v USA a Európe. Slovenský výtvarník a grafický dizajnér Milan Mikula si doslova strhol svoje nové obrazy zo starých stien FreeDomu, čo zanechalo hodnotný výsledok v podobe pozostatkov starých maľoviek a pôvodných náterov krčmy u Adamoviča. Najvýraznejším a najvtipnejším kúskom vo FreeDome bol multimediálny projekt Roba Parša – skypovanie so živým papagájom, ktorý sa mal vďaka tomu naučiť ľudskú reč. Ďalšie projekty chystá Free-Dom hneď po dokončení svojej rekonštrukcie a to niekedy na jar alebo v lete 2009. Takže, priatelia, potom sa určite zastavte v Báhoni, FreeDom bude pre vás pootvorený.
-Lucia Čarná
FreeDom, Báhoň, A. Hlinku 3, 30. apríl 2008, v predvečer „pootvorenia“ Milan Mikula lepí na stenu obrazy inštalácie Predobraz, foto: archív FreeDom.
Galéria M++
V poslednom období sme si už zvykli na takmer mesiac čo mesiac pribúdajúce nové výstavné priestory. Do bratislavských vôd tak priplávala aj ďalšia nová galéria, no tentokrát doslovne. Na petržalskej strane Dunaja od septembra minulého roka funguje galéria M++. Za jej vznikom stojí občianske združenie s rovnakým názvom. Galéria je pod riaditeľským vedením Andrey Pallang a je dotovaná nemalou finančnou podporou z fondov Európskej únie. V stanovách tohto projektu stojí, že jeho hlavným cieľom je prezentácia predovšetkým najmladšej výtvarnej generácie, a to nielen z domácej, ale i zahraničnej umeleckej scény. Týmto spôsobom chcú akoby až “heroicky“ a “spasiteľsky“ podporiť „rozvoj produktov kultúrneho turizmu“.
Výstavný plán vypovedá, že galéria zatiaľ kotví v komerčných vodách. Na svojej palube doteraz poskytla priestor v prvom rade autorom venujúcim sa médiu maľby. Výnimkou boli len výstavy Filipa Jurkoviča a výstavný projekt Import dvojice rakúskych umelcov Franza Brunnera a Marcusa Hiesleitnera. Kam unesú neľútostné prúdy slovenského trhu s umením túto galériu a či po čase neskľzne k strednoprúdovým tendenciám ukáže až čas.
-Alexandra Niczová
Pohľad do interiéru Galérie M++, foto: Andrea Kalinová.
room 19_21
Room 19_21 je novým výstavným priestorom na Slovensku. Stredoslovenská galéria v Banskej Bystrici ho otvorila vo februári 2008. Nachádza sa v priestoroch bývalého ateliéru Dominika Skuteckého, v neorenesančnej rodinnej vile tohto umelca v centre mesta Banská Bystrica. Výstavný program je veľmi podnetne kurátorsky komponovaný Zuzanou L. Majlingovou a zameriava sa výlučne na prezentáciu súčasného umenia a umelcov najmladšej generácie. Výstavné priestory pre súčasné umenie sú príjemným spôsobom zakomponované do kontextu stálej expozície diela a pozostalosti maliara Skuteckého, ktorý sa považuje za jednu z najvýznamnejších historických osobností regiónu. Nielen pre lokálne publikum, ale aj z hľadiska turistického tak vzniká atraktívne prepojenie minulosti so súčasnosťou (viď. 19. a 21. storočie v názve galérie room 19_21). Kurátorským vymedzením úvodného výstavného cyklu je telo a telesnosť. V room 19_21 doteraz odznelo niekoľko individuálnych výstav k téme. Doteraz tu boli prezentovaní umelci: Mária Čorejová, Patrik Illo, Katarína Kúdelová, Radim Labuda, Michaela Rázusová Nociarová, Veronika Šramatyová.
-Mira Keratová
Patrik Illo, inštalácia v stálej expozícii D. Skuteckého, foto: archív galérie.