Uměleckou skupinu kolektiv Prádelna založily ženy se zkušeností s bezdomovectvím spolu s vizuální umělkyní Magdalenou Kwiatkowskou po rezidenčním pobytu v galerii INI. Primárním tématem tohoto uskupení je stereotypní vnímání lidí v sociální tísni. Kolektiv Prádelna vznikl v roce 2020 a jeho členky se od té doby aktivně schází, vzájemně i s veřejností debatují a vytváří umělecké projekty, při kterých budují demokratický prostor pro všechny bez rozdílu. Můžete se s nimi setkat každé úterý do 23. října v Galerii hlavního města Prahy v rámci bienále Ve věci umění.
V útulném prostředí dílny v Galerii hlavního města Prahy, kde na stěnách visí barevná trička s obtisklými kanály z ulic a na zemi sedí černý vlčák Aranka, jsem se setkala s Monikou, Balů, Lindou, Helenou a Magdou.
Jak vznikl kolektiv Prádelna?
Linda: Znaly jsme se už z projektu Jako doma, kde jsme se seznámily s Magdou.
Magda: Vídala jsem se s holkami ještě celý rok předtím, než jsme spolu začaly něco dělat, takže jsem naslouchala tomu, co chtějí.
Linda: Dostaly jsme pak najednou šanci mluvit o tom, co jsme zažily na ulici, a pak z toho vznikl ujetý nápad s autem s pračkou.
Magda: Základem nebylo jen praní, spíš společné bytí. Když nastala pandemie a náš projekt v INI skončil, nemohly jsme najít místo, kde bychom se scházely. Rozhodly jsme se, že koupíme auto a uděláme pojízdnou prádelnu. Auto má uvnitř posezení, než si člověk vypere, můžeme si povídat. Ještě je musíme dovybavit, abychom mohly kromě míst, kde je elektřina a voda, jezdit i tam, kde toto lidé nemají.
Co vám v kolektivu dělá největší radost?
Helena: Ta radost plyne hlavně z toho, že někomu pomůžeme.
Magda: Setkávat se a spolupracovat. Holky jsou skvělé, dělají super věci, dělají to po svém a nedívají se kolem, jak to dělají ostatní.
Nacházíme se na bienále Ve věci umění. Tématem výstavy je lidská zranitelnost a křehkost. Máte oblíbenou část výstavy?
Monika: Já jsem si to ještě celé ani neprošla. Něco je pro mě dost kruté. Něco dost nepochopitelné. Například tady vedle je ryba, která žádá své přátele, aby se jí dotkli a vyjádřili jí tím podporu. To mi přijde pokrytecké. Kdyby byli opravdu jejími přáteli, tak jim o pomoc říkat nemusí. Já mám pocit, že se na svět neumím dívat tak jako vy ostatní. Musím si pak klást tyto otázky.
Někdy je to fajn, klást si otázky a zamýšlet se nad tím, co vidíte.
Monika: Ale v tom případě nikdy neobejdu tu výstavu celou.
Magda: Já mám stejný pocit, že žádnou výstavu nikdy nedokážu pochopit celou.
Monika: Já prostě nemůžu jít dál, pokud nepochopím to první. Potom se v tom ztrácím.
Mám občas pocit, že se lidi nechodí do galerií, protože se dopředu bojí, že tomu nebudou rozumět.
Helena: Když tomu nerozumím, tak radši nejdu.
Možná to stačí udělat jenom trochu jinak. Jak by se to dalo podle vás udělat líp?
Monika: To je právě to, o co se snažíme. Aby galerie byly otevřené i jiným lidem. Ale já se přiznám, že mě, člověka z ulice, by v životě nenapadlo jít do galerie. Mám pocit, že galerie jsou vytvořené pro přátele přátel. Je to uzavřený kruh, do kterého, když se chceš dostat, tak se musíš hodně snažit. Ale výsledky to evidentně má.
Magda: Stálý a většinový umělecký provoz k sobě vnější svět pouštět nechce, chce být exkluzivní. Lidi jsou takoví, chtějí mít něco extra. Něco, čemu ostatní nebudou rozumět. Ale teď na to přichází. Protože na co chtít takový svět?
Monika: Takže na to ten umělecký svět po 120 letech přišel.
A vy jste součástí toho přerodu.
Balů: Kdyby nás to nebavilo, tak to neděláme. Já jsem hodně zvědavý člověk, ráda chodím do galerií a zajímá mě i divadlo.
Takže se svět teď pomaličku zpřístupňuje a otevírá dalším lidem.
Magda: A bude trvat dalších 120 let, než se to podaří.
Balů: Já jsem si myslela, že sem budou chodit lidi, o kterých stále mluvíme. A takoví lidé sem nechodí. Byla tady snad jen jediná naše známá. Říkala jsem jim, že tady teď máme galerii a můžou si tu klidně i odpočinout, nabít telefon.
Monika: Já taky říkám lidem, že v neděli jsou organizace zavřené, aby přišli do galerie. Ale narážím na to, že když tu od nás nikdo není, tak se jim sem nechce. Nás tady přijímají, ale chtěla bych, abychom tu nebyly přijímané jen my, ale i naši kamarádi. Jenže oni sem stejně nepůjdou.
Balů: Já mám kamarádku, co žije na ulici. Často by se chtěla třeba jen ohřát nebo si odpočinout. Říkala jsem jí několikrát, ať sem jde se mnou. Jenže ona by do galerie nešla takhle špinavá. Nabídla jsem jí, že jí něco půjčím a půjdeme spolu, ale ona se prostě stydí.
Monika: Možná by sem rádi chodili, ale zároveň se musí rozhodnout, jestli stráví čas v galerii, nebo tím, že budou hledat prostředky k zajištění, což je nakonec vždycky jasná volba.
Je to běh na dlouhou trať, ale je důležité, že to děláte. Ráda vzpomínám na festival Všichni jsme emotivní a vaši performance, která se zabývala předsudky společnosti vůči lidem bez domova. Máte pocit, že je to s těmito předsudky stejné, nebo se to někam posouvá?
Monika: Ale my ty předsudky máme taky. Já se setkávám s lidmi, kteří si ten svět už tak očernili a zhnusili, že odmítají přijmout i vás.
Balů: Je to těžké. Když o tom pořád někomu povídáš, a stejně… Přitom lidi ví, že potřebujeme pomoct. Někteří nám pomohli, dostali jsme se sem do galerie. Ale mám pocit, že lidi nechápou, co jim chceme říct.
Monika: Ono je to taky tím jazykem, mluvíme o tom stejném, ale navzájem si nerozumíme.
Pojďme se vrátit k tomu, proč to děláte. Proč tady momentálně jste.
Monika: Je potřeba, aby o nás bylo slyšet. Nemůžu se dočkat, až vyjedeme. Já v tom vidím obrovský potenciál. To auto nebude naše, ale těch, kteří ho využívají. Jsme tu každé úterý, protože pokud se o nás člověk chce něco dozvědět, nejlepší forma je, když si s námi přímo popovídá. Taky naše dílo vzniká tady.
A jak vnímáte umění?
Monika: Řekni pravdu, Magdi.
Magda: Chceme využít umění, abychom si vydělaly na naši práci, využít umění pro prospěch našeho projektu.
Takže je najednou umění nástrojem, jak se dostat k něčemu zase jinak prospěšnému.
Magda: Ale otázka je, jestli je to možné.
Monika: Já myslím, že díky tobě to je možné. Bez tebe, Magdo, bychom v galeriích nebo v divadle nikdy nebyly. I kdybychom vytvořily vlastní projekt, tak by se to nikam nedostalo. Ale i tady jsou lidi, které opravdu zajímáme.
Nakonec na těch jedincích zpočátku záleží nejvíc.
Monika: Proto je potřeba si jich vážit. Máme obrovskou kliku, že jsme oslovily paní Vrchotovou.
Balů: Taky nám hodně pomohli lidi z Tranzitu. Dostali nás dost daleko a my jim za to můžeme být vděčné. S námi to taky není jednoduché.
Monika: Někdy nás dokáže něco pěkně zvednout ze židle, když se tě někdo třeba zeptá: „No a co máte rády, obrázky?“ Lidi občas neví, jak se s námi bavit. Ty naše úterky jsou pro mě především vidina toho, že konečně budeme moci vyjet a pomáhat lidem. Mohla bych ti tady vykládat o vnitřním pocitu z umění, ale tak to není. Ale je to pro mě taky únik z reality. Já jsem z holek jediná, kdo je reálně teď na ulici, a pro mě to znamená, že nemusím chodit po venku, sbírat vajgly, ale můžu na tři hodiny být tady.
Myslíte si, že Prádelna dodává kuráž lidem, kteří umění nikdy nestudovali, třeba v tom, že se ho teď tolik nebojí dělat?
Helena: Podle mě by umění mohl dělat každý. Není potřeba to studovat.
