Výstava v Galerii Hraničář standardně trvá téměř půl roku a vedle vystavených děl českých umělkyň a umělců zahrnuje i formy diskuzí, workshopů a dalších doprovodných programů, které se vztahují k tématu transformativního vzdělávání a kritické pedagogice. Jedna ze spolukurátorek – Maro Hajrapetjan – prošla bakalářským stupněm pedagogické fakulty a učitelskou praxi aktivně vykonává na ústecké základní umělecké škole a v Teplicích vede volnočasovou instituci Zahálka. Vzhledem k mantinelům, jež současné školství staví učitele a žáky do předem definovaných a z Mariina pohledu mnohdy dysfunkčních pozic, se v roli kurátorky může vůči těmto zažitým principům na výstavě vymezit a přemýšlet (a umožnit divákovi uvažování) o jiných přístupech vzdělávání.
Výstava ve mně jakožto konzervativní osobě vyvolává ambivalentní pocity. Díla, která jsou prezentována, i celková architektura výstavy jsou velmi dobře vybrány a přinášejí možnost zamýšlet se nad tím, jaké principy by se daly v procesu institucionalizovaného vzdělávání vylepšit a co je na současném stavu špatně. Jde ale o idealistické vize – vedle toho, že škola nás učí násobilku, lineární výklad dějin a vyjmenovaná slova, učí nás i poslušnost a řád. Radikální uvažování se vymezuje vůči normování, homogenizaci a vylučování z kolektivu. Jenže se zdá, že počítá s ideálním žákem, který je zodpovědný a svobodně se rozhoduje s respektem k ostatním. Tento utopický systém však nevyhovuje všem a nezohledňuje charakter nebo rodinné zázemí studentů. Odpovědnost není vlastní každému, a pokud by měla být základním pilířem učení, výstava tuto skutečnost nereflektuje příliš artikulovaně. Částečně snad v metodických plakátech vycházejících z dílny Futuropolis: škola emancipace, které zohledňují témata, jako je gender, klima, škola, zdraví a nerovnost. Tato ilustrativně pojatá schémata jsou součástí laboratoře v prvním patře, jež je simulací ideálního prostoru, který by měl nahradit mocensky a hierarchicky komponovanou školní třídu a skutečně ji tak během doprovodných programů využívá.
Pomyslný, ale i vizuální střed výstavy tvoří díla již etablovaných a tématem se dlouhodobě zabývajících umělkyň Evy Koťátkové (Žaludek světa) a Barbory Kleinhamplové (Blízkost cizinců). Výstavu a téma transformativního vzdělávání zastřešují dvě zcela odlišná videa – velmi imaginativní příběh o identitě entity od autorky Terezy Vinklárkové a akademicky pojatá kritika v díle Jany Kapelové. S prvním patrem nás propojují zvukové záznamy účastníků Veřejného slyšení ve věci vzdělávání, jež připravil Institut úzkosti. Pro Galerii Hraničář byla vytvořena typicky utopická a kritické až radikální ideály akceptující výstava (pokud uvažujeme v plošně nahlédnutém měřítku). Některé principy se však do alternativního školství dávno implementovaly.
