Na konci května jsem si s umělcem Gideonem Horváthem povídala o metafoře přezrálého ovoce, která tvoří hlavní linii jeho nejčerstvější práce. Z pozice umělkyně a kurátorky mezinárodního rezidenčního programu ve Studiu PRÁM mě zajímal materiálový kontext včelího vosku, se kterým Gideon téměř výhradně pracuje, skrze Gideonův vztah k současným zahradním či květinovým referencím v umění, ovlivněný ekologickou krizí a jeho vlastní queer identitou.
Šárka Basjuk Koudelová: Už jsi v České republice vystavoval v Domě umění v Ústí nad Labem a v Galerii TIC v Brně, teď po dvouměsíční rezidenci vystavuješ ve Studiu PRÁM v Praze. Jak vnímáš českou scénu, vidíš nějaké výrazné rozdíly oproti té maďarské? Ovlivňuje politická situace reakce publika?
Gideon Horváth: V Maďarsku je všechno hodně soustředěné kolem Budapešti. Na druhou stranu si myslím, že naše umělecká scéna zahrnuje mnoho odlišných pohledů. Máme hodně malých galerií, které skvěle fungují, ale i tak musím říct, že v České republice je scéna podstatně bohatší. Vnímání queer perspektivy je úplně jiné. V Maďarsku vždy musím dopředu uvažovat nad možností negativní odezvy od pořádající strany. Jen během minulého roku jsem měl třikrát problém s možnou cenzurou mé práce. Ve dvou případech chtěli, abych vymazal slovo ‚queerʻ z textu, protože to bylo proti politickému klimatu v zemi. Ale nejde jen o to. Mám pocit, že široká veřejnost vlastně jen tuší, co pojem ‚queerʻ znamená. Chápou ho velmi sexualizovaně, moc toho neví o queer teorii. Mám dojem, že v Praze se pojem ‚queernessʻ v prostředí současného umění zdá dokonce až vybledlý. V Maďarsku je jen pár umělců, kteří se queer tematikou explicitně zabývají. Není na ni navázána žádná komunita, objevuje se pouze roztříštěně v různých uměleckých dílech.
ŠBK: Jednou jsi vystavoval v botanické zahradě a tvoje dílo je součástí venkovní expozice v zahradách Kiscelli muzea v Budapesti. Vnímáš instalaci v exteriéru jinak než tu v bezpečí galerie?
GH: Je důležité si uvědomit, že včelí vosk je citlivý materiál, který je ale zároveň velmi odolný. V galerii nebo v běžném prostředí snadno vydrží stovky let. Situace v Kiscelli muzeu byla výjimečná, protože bylo od začátku dané, že moje dílo venku zůstane natrvalo. Když mě kurátorka Viktória Oth oslovila pro tuto realizaci, požádal jsem ji, aby mi ukázali artefakty ze sbírek muzea, které se dotýkají neheteronormativních témat. Ale ukazovali mi jen nevýrazné věci a nějaké nahé muže. Chtěl jsem vidět alespoň sádrový model od Lajoše Barty, jednoho z mých oblíbených sochařů, o kterém jsem věděl, že ho ve sbírce mají. Překvapivě vytáhli i jeho grafické designy. Když jsem na ně okouzleně hleděl, tak nám kurátor grafiky řekl: „Počkejte chvilku!“ Natáhl se pro další složku, ve které byly práce Endre Rozsdy. V té chvíli jsem pochopil, že tito dva muži byli pár, jen se o tom mlčí. Zmocnil se mě pocit frustrace, pro kterou jsem hledal přesný symbol. Tak mě napadla metafora přezrálého ovoce, které zůstává viset na stromě. Mohlo být sklizené a mohlo být perfektní, ale teď už je přezrálé. Pro sbírku muzea jsem pak vytvořil kovovou instalaci s třemi plody z vosku, které mají pod sebou talíře. Během let vosk skape do talířů – ovoce se tak samo naservíruje příchozím a odhalí bronzový jádřinec. Musím ale poznamenat, že instalace je na místě od minulého června, a i přesto, že jsme měli neuvěřitelně horké léto, se s voskem zatím nic nestalo, jen ztratil barvu.
ŠBK: Připadá ti, že mezi přírodou a zahradou je stejný rozdíl jako mezi veřejným prostorem a galerií?
GH: Pro první ročník bienále ve veřejném prostoru v Budapešti připravuji monument, který bude uprostřed jezírka v parku. Park je velmi neudržovaný, ale v minulosti byl známým seznamovacím místem pro gay muže. Tohle spojení je pro mě velmi důležité – myslím, že divoká příroda a seznamování jsou přímo propojené. Proto mě také velmi inspiruje divoce rostoucí vegetace v Praze. Není nad ní v podstatě žádná kontrola, tráva roste všude. Myslím, že je to moc krásné, je to něco velmi východoevropského. Takže jsem čím dál víc fascinován tvořením umění pro veřejný prostor, ale zároveň doufám, že se lidé tajně dotýkají mých děl v galerii, když se galeristé nedívají. Protože vosku se musíme dotýkat.
ŠBK: Úbytek včel může být v blízké budoucnosti jedním z posledních varování pro lidstvo. Máš pocit, že tě neustálý kontakt s jejich tělesným produktem nějak ovlivnil ve vnímání přírody a ekologické krize?
GH: Často se stává, že dovnitř vletí včela, proto tu mám tuhle sklenici. Létají ke mně, protože cítí vosk, který je samozřejmě přitahuje. Chytám je a nosím ven, ale někdy se stejně vrátí. Jsem si dobře vědom, že to množství vosku, se kterým pracuji, musí vyrobit tisíce včel. Mám k nim velký respekt a jsem jim vděčný. Vosk v sobě nese příběh o vykořisťování přírody. Je vedlejším produktem výroby medu, ale samozřejmě v sobě má temný ekologický podtext, takový, o kterém píše Timothy Morton. Na včelách mám rád ještě jednu věc. Jsou skvělým příkladem toho, jak je příroda queer. Když se nad tím zamyslíš, tak rostliny spolu mají sex prostřednictvím včel. Je to úplně anti-patriarchální komunita.
ŠBK: Ráda si představuji umělecké dílo jako deleuzeovský oddenek, který dál prorůstá do myšlení publika. Tvoje díla jsou z hlediska obecného estetického vnímání krásná a přitahují široké publikum, kterému pak můžeš podstrčit svá podvratná queer sdělení…
GH: Ano, je to past! Myslím, že ze včelího vosku se snadno dají vytvořit krásné věci, symboly a formy. Ale rád pracuji s tím, že když se na vosk a snad i na moje práce podíváš pozorně, ucítíš určité znechucení. Pořád je to tělesná tekutina, je to něco velmi fyzického, z vnitřních útrob. Je to jako s masožravými rostlinami, které přitahují mouchy, a když se přiblíží, spadnou dovnitř.
ŠBK: Při přípravě výstavy Pulp ve Studiu PRÁM jsi mi sugestivně vyprávěl vzpomínku z dětství, kdy jsi v zahradě venkovského domu utrhl a ochutnal sluncem vyhřátou meruňku. Objekty blíže nedefinovaných ovocných plodů také propojují celou tvou výstavu a ovoce obecně je metaforou pro mnoho příjemných věcí. Co znamená pro tebe osobně?
GH: Ovoce jako symbol může být nazíráno z mnoha různých perspektiv, a tak moje díla můžou být vykládána úplně jinak, než jak jsem je původně zamýšlel. A to je vzrušující. Z toho důvodu jsem si symbol ovoce tolik oblíbil. Myslím, že pro mě osobně má ten význam vnitřní tělesnosti. Ovoce má uvnitř maso a uprostřed něj se ukrývá jádro. Moc se mi líbí i ta představa něčeho ukrytého uvnitř. Druhá část vzpomínky, kterou jsem ti vyprávěl, je, že jsem šlápl na shnilé ovoce na zemi a jeho teplá hmota mi protékala mezi prsty.
ŠBK: Je to pro tebe vlastně uzavřený kruh. Vytváříš ovoce ze včelího vosku, a když nebudou včely, nebude ani žádné ovoce.
GH: Aha, teď se budu muset snažit na to nemyslet.
ŠBK: Mám vzpomínku z doby, kdy jsem se starala o jabloňový sad. Vypěstovala jsem si nezdravý pocit zodpovědnosti za jablka – ani jedno nesmělo přijít nazmar. Uklidnila mě až myšlenka, že na světě bez lidí by všechny plody spadly na zem, proměnily se v humus, ze kterého by vyrostly další rostliny.
GH: To je přesně jako s mými objekty, s tím přezrálým ovocem. Nikdo ho nesklízí – a může tak i zůstat, je to v pořádku. Bude mít svůj vlastní osud. Ale život bude mnohem lepší, když ty plody někdo utrhne.