Za hranou viděného představuje první soubornou retrospektivu Jitky Svobodové. Výstavu lze vnímat jako doplnění k její obsáhlé monografii z minulého roku. Oba výstupy přináší bližší pohled na kontinuální vývoj 82leté autorky, která je v otázce prezentace svého díla v souladu se svou povahou spíše zdrženlivá.
Kurátorka Helena Musilová jako hlavní klíč ke čtení tvorby Svobodové zvolila tematické celky umožňující ukázat na vnitřní kontinuitu. V jednotlivých místnostech tak vedle sebe objevíme rané práce ze sedmdesátých let s díly z následujících desetiletí i s těmi současnými. Při procházení jednotlivých místností se opakovaně setkáváme nejen s jemnými kresbami, ale i s výsledky jejího trvalého ohledávání prostorových možností kresby, k nimž patří i kresby-objekty z papíru. Dílům nelze upřít jistou monumentalitu, jejíž spojitost lze hledat s jejím studiem v ateliéru monumentální malby na pražské AVU (1961–1967).
Při otázce, zda není těchto obdobně komponovaných místností v prostoru knihovny příliš, odpovídám ne. Citlivá a delikátní technika kreseb a pastelů rezonuje s barevnou paletou, pohybující se mezi bílou, šedou, béžovou a občasnými pastelovými tóny. Jen občas se mezi nimi promítne i výraznější barva, pocházející z jejích raných pláten s motivy krajin z konce 60. let. Lehce emocionálnímu charakteru její tvorby, která se ubírá cestou abstrahování viděného směrem k metafyzické rovině, konvenuje také měkká světelnost výstavního prostoru. Schopnost dodat kouzlo zcela běžným předmětům ze své každodennosti ukazuje na její skromný a introvertní životní styl, prodchnutý vnitřní kázní, pokorou a sebereflexí. S touto orientací rezonuje i autorčino rozhodnutí z normalizačních let věnovat se z existenčních důvodů restaurování, kterým se zabývala až do konce 80. let. Neodmyslitelně s ní máme spojené také její vedení ateliéru kresby na Akademii výtvarných umění v Praze (1991–2012), kam svou schopností pro dialog a diverzitu vnášela dnes tolik ceněné hodnoty.
Součástí výstavy je také video s autorkou a dokumentace k její účasti na legendárním sympoziu Chmelnice v Mutějovicích (1983), představující jeden z mála momentů názorové identifikace s jinými umělci. Komunikační a informační vakuum normalizace ji do jisté míry zbavilo možnosti generační konfrontace, její nezaměnitelná solitérní tvorba ji však nikdy příliš nepotřebovala. Ve své snaze proniknout k podstatě jevů a předmětů však v 70. letech našla výraznou názorovou oporu v přednáškách Petra Rezka, které představují zajímavou možnost kontextuálního čtení jejího díla.
