Galerie Viper odstartovala rok 2022 tématem přesahujícím klasický diskurz o dopadech stavebního průmyslu na životní prostředí. Název výstavy může být přeložen dvěma způsoby – jako globální domácí kutilství či jako zdokonalování našeho pozemského domova. Doslova se ponořuje do hlubin naší planety, kde odkrývá životní cyklus pro nás zcela běžných materiálů, například izolační vlny, sádrokartonu nebo překližky, a uvádí výstižné srovnání: „instalace sádrokartonu trvá jeden den, sádra se přitom formuje 299 milionů let.“
Minimalistická výstavní estetika, které vévodí oranžová jakožto barva spjatá s vizuálem hobbymarketů a instalačních příruček, je ovšem mnohovrstevnatá stejně jako obsah výstavy. Zpochybňuje všeobecnou představu, že stavební materiál je nekonečně dostupný a že zároveň leží mimo historický kontext (už jen rychlostudium geologických časových období na Wikipedii nám ukazuje spíše vývoj živočišných druhů místo materiálové historie). Každá z prezentovaných vrstev propojuje geologickou minulost se současným zpracováním a využitím hmot formovaných mnohdy stovky milionů let. Skladištní stěna ne nepodobná těm v Hornbachu nebo OBI je ve Viperu rozdělena do čtyř základních kategorií hmoty – kovu, kamene, plastu (ropy) a dřeva – zarámovaných dle jejich planetárního věku.
Druhou kurátorskou rovinu tvoří vnímání materiálů jako dat v podobě čárových či QR kódů. Když si načtete třeba minerální vlnu, webová stránka vám místo informace o umístění ve skladovém regále ukáže její geologický životopis: nehledě na název se jedná o rozžhavený vulkanický kámen stáčený do načechraných žilkovitých vláken – v podstatě jako taková čtvrtohorní cukrová vata. Scrollováním stránky putujete geologickými érami dál až do prahor, kdy se formovaly nejstarší hmoty jako břidlice nebo magmatická hornina. Dnes s nimi každodenně pracujeme například v podobě kamenných obkladů. Cesta do koupelny se tak najednou stává cestou v čase o několik tisíc milionů let do minulosti.
Pojetí času je důležitým momentem, jenž je vnímán snad ještě intenzivněji ve spojení se zvukem než s obrazem. Jako nemilosrdné tikání hodinek jsou v pozadí výstavy slyšet nahrávky materiálů, jak „dýchají“ ve své přirozené a člověkem netknuté podobě, dramatické zvuky těžby či rukodělné práce. Ta je v poslední zastávce pomyslného geologického hobbymarketu prezentována nápaditým videem – příručkou „jak na to“. Vedle špachtlí a cementu přikládá autorka také instruktážní videa, dnes neodmyslitelný nástroj kutilů. DIY práce se zdá být v centru pozornosti kurátorů snad jako určité východisko či možné řešení všeobecné apokalyptické rétoriky. Výstava Planetary Home Improvement tak vzdává hold globálnímu domácímu kutilství, ale zároveň zdatně zpracovává přesah do širšího přemýšlení o zlepšování našeho společného domova na této planetě. Otázkou je, zdali někdy můžeme dojít k jeho zdárnému naplnění.
