Interview – Zurich (dále jen Zurich) lze vnímat jako sémiotickou hru s unikavostí označovaného pro přílišné množství označujících, přičemž tento proces se paralelně projevuje v rovině narace i stylu. Zurich vychází z formátu televizní talk show, což mu umožňuje vypustit expozici a nechat moderátorku několika úvodními větami zapojit diváka do diskuze o… o čem vlastně? Ptají se postavy, modelový divák i vyprávěcí systém filmu, který nabízí řadu tematických polí, o kterých by mohl vyprávět, ale paradoxně opravdu tematizuje jen otázku, na kterou nikdo nedokáže poskytnout odpověď.
Co je nakonec označovaným filmu, onou mentální rekonstrukcí znaku? Umělkyně Eva, její dílo, události v Zurichu, pozice umělce, recepce umění? Dialog postav je vystavěn jako spirála banalit, která pokrývá všechna vyjmenovaná témata, ale nakonec na žádné z nich neodpovídá… Série označujících nemá dostředivý efekt čím dál intenzivnějšího soustředění se na problém, ale naopak odstředivě modelového diváka postupně víc a víc upozorňuje na samotnou diskuzi: na marnost snahy postav dopátrat se odpovědí a marnost divákovy snahy vytušit nejen to, co se Evě v Zurichu stalo, ale třeba i na jakém uměleckém poli vlastně tvořila.
Fakt, že sémantické pole postupně přesouvá pozornost z významů diskuze na diskuzi jako význam, se projevuje i v proměnlivosti stylu a způsobu práce s konvencemi televizní talk show. Pro tento žánr je typická snaha vytvořit z diváka přímého účastníka rozhovoru co nejhladším střihem a jasnou kontinuitou v zobrazování tváří debatujících. Zurich ale tyto konvence narušuje, tříští prostor, viditelně zpřítomňuje kameru nepřirozenými rychlými švenky z tváře na tvář a stříhá na významově marginální detaily pití nebo papírů.
Formální subverze nakonec explicitně vyplyne, když filmz ‚reálně‘ nepřítomné Evy udělá fyzicky přítomnou obyvatelku filmového prostoru. Jenže jakkolise z ‚označované‘ Evy stává další ‚označující‘, znak je stále nečitelný a unikavost významu tvoří nakonec jedinou jistotu.
Adéla Babanová, Zurich, 2008, záběr z videa, celková délka 12 min. 30 sec., foto: archiv autorky.
Radomír D. Kokeš