PŘI KAŽDÉM SETKÁNÍ s novou věcí se nevyhnu zlodějským choutkám na okamžik si objekt přivlastnit. Nejsnáze se to zařídí tak, že přirovnám viděnou věc k něčemu, co už znám (to-vypadá-jako) a zařadím si novinku do příslušné skupiny. Kategorizování usnadňuje orientaci – běžně je člověk schopen rozeznat cca 30 000 položek předmětného světa a neustále se před ním vyjevují nové formy, materiály a povrchy.
Kromě trhu, který nonstop chrlí pseudovynálezy a jejich pseudoinovace čerstvého designu, můžeme být oblažováni existencí skupin umění. Máme užitá umění a také svět současného umění, kde se předměty přes různé prognózy stále objevují. Jak se orientovat v této sféře?
Odpověď hledejme na konkrétních případech hybridních objektů a projektů. Jedním z nich je studio Tyformy.
Tyformy jsou Julie Šišková a Pavla Vachunová, které vystudovaly obor porcelán a keramika na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Jejich práce se většinou projevuje zarputilou mimomódností a představuje dobrý příklad pochybnosti o určování hranic. Vytvářejí předměty, které jsou na pomezí uměleckého a užitého a na diváka/ zákazníka mohou zapůsobit tak, že zapomene na to, k čemu mají sloužit.
Objekty Julie a Pavly spojuje principiální ohledávání přírodních forem a dějů. Tato inspirace je důležitá, dodává jejich tvorbě pevnost a propojuje je se surreálným světem umění (kolekce Věnečky, 2011), krajinářskými zásahy land artu (Lapač vln, 2010 – Julie Šišková) a všemi organickými snahami jak ve volném, tak v užitém umění. Rozhodně se jedná o romantický přístup, který se obejde bez retronálad či komplikovanějších odkazů a citací. Organičnost v jejich tvorbě není jen povrchní formou, ona forma je očividně konstruovaná živelně, ale s vědomím kontinuálního konceptu.
Živoucí vyrůstání podoby věcí je dobře vidět na projektu Julie Šiškové – porcelánovém setu, který vznikal na stáži v Peru. Underground keramika (2010) – klasická kolekce (konev, hrnky) – je při prvním pohledu nepoučeného diváka nepovedená. Nemá hladký povrch ani rafinovaně promakaný tvar, nepoužívá žádná populární vodítka současného designu, vůbec se netváří jako odlitek jiného objektu…Vyvolává představy archeologického nálezu. Po bližším pozorování a uvedení do kontextu však zjistíme, že sada je výsledkem experimentu, jehož ojedinělost spočívá ve významu procesu vznikání věcí. Autorka po vzoru výroby svíček tamními indiány získala formy z dutin vydlabaných v písku na pláži. Její design tedy obsahuje neviditelnou hodnotu pracovního postupu odlišného od zavedených tradic, a přibližuje tak tvary nápojového souboru principům používaným ve volném umění. Přesto je ale pořád vnímán jako objekt spadající pod řemeslný základ keramiky.
Jak vzniká automatické zařazování tohoto druhu předmětů?
Silná vázanost na hmotu a potřeba profesionálního ovládnutí řemesla sice jednoduše odděluje užité od volného, ale tvůrčí metody a triky se navzájem půjčují a znejasňují situaci. Probíhá oboustranný transfer strategií, formálních fint, prvků naivity a rukodělné původnosti, nečekaných metod tvorby.
Mantinely nejsou definovány samotnými tvůrci, ale spíše institucemi – sbírkami muzeí, galeriemi, obchodem, publikacemi, sympozii i specializací škol. Hranice navíc nediktuje umění užité, ale to volné, jehož libůstky (často vyvěrající z vlastní bezradnosti) mohou oscilovat od fascinace folklórem přes geopoliticky určenou popularitu až k dočasnému uznání existence řemeslné práce či konkrétního materiálu. Užité umění se soustřeďuje na materiálově vymezených sympoziích, na prodejních výstavách a ukazuje škálu objektů od těch, které by „obstály“ v galerii současného umění, až k dokonale klasickým kouskům keramiky, skla, tapisérií. Práce užitého umění se do aktuálních proudů volného umění dostanou nejčastěji tehdy, pokud se stanou součástí silného extravagantního projektu (70. léta v Itálii – Studio Alchimia), případně pokud volné umění je potlačováno (socialistické Československo) anebo jako kurátorský záměr (současný trend, například letošní Dokumenta a fascinace objekty jako jeden z jejích motivů).
Pozn. red.: TyFormy prezentují na Designbloku 2012 projekt Earth.
PAVLA VACHUNOVÁ, Věnečky, 2011, porcelán, stříbro, 19 cm, foto: Jiří Miškeřík;
JULIE ŠIŠKOVÁ, Underground keramika, 2009, keramika, velká konev 40 × 10 cm, malá konev 26 × 10 cm, hrnky 10 × 6 cm, sádrový odlitek 25 × 30 × 12 cm, foto: archiv autora.
Anna Lískovcová
