Mira Gáberová a Eva Jiřička v rámci společného projektu happeningů Sváteční umělkyně – sváteční umění prověřují a inovují kolektivní či komunitní principy v chápání a prožívání etablovaných svátků a výročí. Autorkám se daří reinterpretovat kulturně-politické vzorce, které stereotypně konstruují naši lokální identitu. Ritualizované oslavy, které jsou důležitými předěly v jakémsi celospolečenském harmonogramu, autorky režírují v symbolických souřadnicích snad bližších jejich původnímu smyslu. Průběžně dokumentovanou sérii autorská dvojice chápe jednak jako žitý proces, ale i jako bohatý materiál pro následnou ucelenější prezentaci v galerijním prostředí.
Sólovou tvorbu obou umělkyň spojuje dlouhodobý zájem o polaritu veřejného a soukromého, častá volba formátu performance a videa, fyzická prézentnost a divadelnost. Každá z autorek se ale zaměřuje na jiný okruh problémů a využívá jiné prostředky. Zatímco u Miry Gáberové jde často o dekonstrukci choreografického a dramatického prvku jeviště, opony či aktéra, Eva Jiřička klade dlouhodobě velký důraz na tělesnost, vztahovost, proces, participaci a autentický sociální kontakt. Společné realizace autorek odrážejí i jejich všední život v pražských Holešovicích, ritualizace svátků běžnými prostředky organicky zapadá do každodenní kulisy těchto generačně spřízněných autorek, které propojují soukromí s tvůrčí prací. Sledují průsečíky rodinného života a veřejného dění, průběžným mezigeneračním průzkumem a praxí ohmatávají naladění společnosti vůči historii i aktuálnímu dění.
Do svých záměrů zahrnují své blízké a aktivují tak pospolité vztahy, jindy zvou k účasti také představitele relevantních sociálních skupin. Příkladem může být symbolické sousedské mávání a vyklepávání z oken fasády činžáku v den Svátku práce upomínající k někdejším prvomájovým mávátkům i domácím pracím. Pro Den vítězství 8. května volí setkání s veterány druhé světové války. Komemorativní akci autorky pojaly jako konfrontaci autentických dojmů pamětníků s jejich osobní optikou stereotypního způsobu oficiálních oslav a prověřování adekvátnosti veřejně využívaných symbolů.
Název projektu Sváteční umělkyně – sváteční umění lze vnímat hned v několika významových rovinách, nejde jen o zdůraznění tematického zaměření time-specific série, ale do značné míry i o (sebe)ironický komentář statusu umělců, kteří se mohou volné tvorbě věnovat pouze v čase mimo pracovní dobu. Série svátečního umění v praxi nijak nezaostává za názvem, kolektivní performance proměňuje konformní využití svátků jako dnů volna na dny umělecké práce.
Důležitou obsahovou nuancí je v projektu i spontánní motivace přizvaných účastníků, kteří aktivně spolupracují na tomto důsledném scénáři využívajícím státem dotované volno. Psychologicky podnikavý je nepochybně re-enactment legendy o svatém Václavovi, kdy se v rámci Bratrského fotbalu utkali starší s mladšími ve smyslu evokace smrtelně komplikovaných vztahů prvorozeného Václava a druhorozeného Boleslava.
Autorky čitelně využívají oficiální symboly, které se již tradičně etablovaly jako celospolečensky propagované emblémy konkrétních událostí, jindy jsou jejich aluze na ikonografii svátků a státnosti méně otřelé a zřejmé nebo dostávají v podání Gáberové a Jiřičky nové významy. Například Den boje za svobodu a demokracii slavily v kruhu kolováním či výměnou klíčů mezi účastníky na Pražském hradě. Velikonoce uctily se spřátelenými účastnicemi společným cvičením v rámci ženské performance Vlaštovky ve veřejném prostoru Letenských sadů. Nadcházející rovnodennost vítaly synchronizovaně před úsvitem ve figuře holubičky.
Je až k nevíře, jak sváteční umělkyně Eva Jiřička a Mira Gáberová drží krok s českým kalendářem, aniž by přitom zaškobrtly v globální debatě týkající se komodifikace času! Pro obě umělkyně je navíc produkce a realizace „svátečního umění“ organizovaná z větší části v rámci užší komunity výmluvnou demonstrací toho, jak začlenění autorské tvorby do osobního života a upevňování komunitních vztahů je nejen prioritou, ale holou nutností. Až se zdá, že nemít čas je pro umělkyně v produktivním věku nejlepším předpokladem k tomu, aby tvořily nevšední a smysluplné umění.
Mariana Serranová je kurátorka a teoretička umění.
