Rozhovor o současném polském a českém umění, jeho vystavování a smyslu národních škatulek, jsem vedla se dvěma výraznými polskými kurátory, kteří na pozvání Českých center přijeli do Prahy, aby zde navázali spolupráci mezi oficiálními institucemi. Rozhovoru se zúčastnil také Petr Janyška, ředitel Českého centra ve Varšavě a Jitka Šosová, lektorka Národní galerie.
Anežka Bartlová: Existuje něco jako středoevropské umění?
Piotr Stasiowski: Nemyslím si. Myslím, že umění z našich zemí je na stejné úrovni jako umění ze západní Evropy nebo dalších míst, nevidím tu žádné rozdíly. Ale je to asi těžké říct, sice jsme obě postkomunistické země, ale tradice umění a kultura jsou jiné/různé. A naše současné umění je tedy i různě vystavováno.
Jaroslav Lubiak: Co je myslím pro naše země příznačné, a svědčí to o naší trochu marginální pozici, že se nebavíme spolu mezi sebou – Češi a Poláci – nereagujeme na sebe: spíše komunikujeme s centry. A přesně i tato idea středoevropského umění byla „vynalezena“, na základě zájmu Západu. Takže asi některé zkušenosti jsou nám společné, ale nejde o obecně kulturní zkušenost, která by přímo měla vliv na produkci umění v prostoru střední Evropy.
AB: Jak těžké je tedy vystavit české umění v Polsku? Jakého přijetí se mu dostává?
PS: Mě zajímá, jestli výstava založená na představení národní scény je stále nosná. Na rok 2015 připravuji ve Wrocławi výstavu o mladém slovenském umění. Pro mě je docela zajímavé, že je odlišné od českého. Zajímá mě zkoumání identity slovenských umělců, protože Slováci byli v těsném kontaktu s českou scénou… A dnes žije spoustu mladých slovenských umělců v Praze.
AB: Oba jste kurátoři, pod tím se rozumí především zprostředkování umění. Kdo je publikem výstav českého umění v Polsku? To samozřejmě souvisí s předchozí otázkou…
JL: Myslím, že české umění je vnímáno jako živá součást globální umělecké scény. Nemá žádné speciální návštěvníky. Davy se chodí dívat, protože vystavujeme důle- žité umělce…
Petr Janyška: Možná je zajímavé, že Koťátková i Kovanda jsou konceptuální umělci a ve Wrocławi je publikum velmi vstřícné ke konceptuálnímu umění. Ale byla tam i výstava Pavla Brázdy a ta byla také hojně navštěvovaná.
AB: Jistě, ten je úspěšný i u nás. V tomhle případě lze možná vysledovat právě tu společnou zkušenost s oficiální a neoficiální kulturou…
AB: To vlastně souvisí s mojí další otázkou: Jiří Kovanda, Eva Koťátková i duo Jasanský-Polák jsou umělci, kteří pracují spíš pro současnost: nejedou na vlně autentických historií, archivů apod. Nepracují s nějakými bolestivými tématy. Možná jsou přijatelní pro Čechy i pro Poláky právě proto, že nepřipomínají naší vlastní historii, která v našem regionu stále ještě není vyřešená.
JL: Polské současné umění je hodně rozdílné například od současného rumunského umění. Zpracovávání, vzpomínání a rozpoznávání traumat socialismu nebylo nikdy moc tématem pro naše umělce.
PS: Pokud mluvíme o archivech: možná že pro generaci čtyřicátníků to bylo zajímavé téma, ostalgie a podobně, ale teď začínají tvořit umělci narození 1988, 1990 a pro ně to už téma není. Nezažili to a nemají potřebu se vracet k historii: už nemají historky „když jsem byl malý / když jsem chodil na základní školu…“ a podobně. Takže to se přirozeně mění.
AB: Já ale vidím rozdíl v tom, jaké polské umění je prezentováno tady, v Čechách – to, co je tu k vidění, je zaměřené na utopii, kdežto čeští umělci, kteří jsou vystavování v Polsku, pracují s jinými tématy.
JL: A máte pocit, že Kovanda, Koťátková, Jasanský s Polákem se nějak liší od zbytku české scény?
AB: Pro mě byl spíš zajímavý ten rozdíl. V českém umění je docela silně zakotvené racionálně konceptuální umění…
JL: Ale Janek Simon je taky konceptuální umělec.
AB: Nikoliv ale v tom smyslu, v jakém bychom to řekli o Kovandovi.
JL: Ano, to je pravda, jde tam víc o narativní témata.
AB: Na té výstavě Vzpomínky na budoucnost 2 byla dvě videa (Janek Simon: Mission Auroville, Agniezka Polska: Hair). Proč a jak se vystavují právě tato dlouhá videa? Ptám se vás jako kurátorů.
PS: Je to levnější na transport: jde o náklady na přepravu. (smích)
JL: Vystavovali jsme toto Simonovo video… no, idea je taková, že holt návštěvník stráví v muzeu dlouhou dobu. To je to kurátorské tajemství! (smích)
PS: Když vystavujeme video, sleduji poslední dobou změnu: umělci zkouší pracovat se scénářem, s profesionální technologií… Například jsem byl kurátorem výstavy Karola Radziszewského v pražské galerii FUTURA, kde byla idea taková, že výstava vás připraví na zhlédnutí hlavního videa, které Karol připravoval asi dva roky. Pro mě osobně je dobrá zpráva, že už se netočí jen neprofesionální instantní videa. Ta jsou pro mne zbytečná.
AB: S tím transportem a závislostí na vystavování je to zajímavé.
PS: Ale videa obecně jsou jednoduchá na vývoz: pro malé galerie současného umění je to levnější vystavit – potřebují jen projektor a je to. A s tím souvisí ještě jiná věc: je pravda, že česká a polská muzea spolu nekomunikují, ale my jako Muzeum ve Wrocławi docela často spolupracujeme s komerčními galeriemi, protože ty mají současné umění a mohou nám ho zprostředkovat.
AB: Vraťme se ještě jednou na začátek. Jak je to s tou polskostí a českostí v současném umění?
PS: Mě zajímá ta otázka národního ohraničení nebo definování umění. Myslím, že je dobrá chvíle na to, zrevidovat tento koncept.
AB: Možná se pletu, ale já v českém prostředí cítím jistou nechuť nebo rezervovanost k tématům národa, reprezentace a podobně…V 90. letech to bylo téma, dneska ho nevidím.
Jitka Šosová: Možná je to tím, že máme čím dál méně nástrojů k uchopení. Máme tu ostatně polské a české instituce [rozhovor se odehrával v prostorách NG, pozn. red.], ale stát jako správce těchto institucí má své kulturní zástupce v zahraničí, jako například česká centra. Takže idea národa vlastně funguje, a nejde tolik jen o téma, ale o nástroje, jimiž je chce prosazovat.
JL: Jistě, já ostatně jsem tu jako reprezentant polského umění. Ale co to znamená? Co je ta polskost současného umění?
AB: Tam je problém v tom „polský“ i v tom „současný“. (smích)
JL: Ale na druhé straně jste řekla správně: ono to nějakým způsobem stále funguje…
Jarosław Lubiak je hlavním kurátorem v Muzeu Sztuki v polské Łódźi. Ve své práci kritika umění a kurátora se zabývá hranicemi mezi uměním a filozofií, estetikou a politikou, ale i problematikou vztahu muzea a veřejnosti. Kurátorsky připravil výstavu Hostipitality: Receiving Strangers, 2010, Łódź, nebo Neighbours: German Motifs in Polish Contemporary Art, 2010, Gdańsk, editorsky připravil mimo jiné knihu Museum as Luminous Object of Desire, 2007, Muzeum Sztuki Łódź.
Piotr Stasiowski (1980) je hlavním kurátorem Muzea současného umění ve Wrocławi, zabývá se problematikou muzejní a galerijní prezentace. Kurátoroval např. výstavu Uncanny, Galéria HIT, Bratislava 2010, nebo výstavu Karola Radiszewského America is not ready for that v galerii FUTURA, Praha 2014, mimo jiné publiko-val kritiky v časopisech Flash Art, Obijeg, Format.
Petr Janyška (1953) je od roku 2012 ředitelem českého centra ve Varšavě, v letech 1995–2003 se věnoval diplomacii České republiky v oblasti kultury, je zástupcem ČR v UNESCO.
Jitka Šosová (1987) je mimo jiné lektorka v NG, prováděla zahraniční návštěvu po Veletržním paláci.
JANEK SIMON, Mission Auropol, 2012–2013, HD video, 54:00 min, záběr z filmu.
JAROSĽAW LUBIAK, foto: Piotr Piluk;
AGNIESZKA POLSKA, Włosy, 2012, HD video, 46:00 min, pohled do instalace, fotografie Michaela Dvořáková, v majetku umělce a ZAK|Branicka Berlin.
Anežka Bartlová je studentka teorie a dějin umění na UMPRUM.
