Pro práci Ivana Svobody je charakteristický volný pohyb mezi médii. Svoboda dokáže být fotografem, videoumělcem, konceptualistou, performerem i novomediálním sochařem. Ačkoliv patří mezi umělce těžící z inspirace kinematografií a jeho tvorba nese známky sebevědomého ovládnutí filmové řeči, jeho nejsilnějším momentem je právě samotný neukotvený pohyb mezi obrazy v prostoru skutečném i mediálním. Do takového fragmentárního světa zasazuje formální a automatizované jednání, jakoby odtržené od postav, které jej provádějí. Na nich poté zkoumá, kam ho nové konstelace zavedou. A to je pravděpodobně nejsilnější bod jeho práce: konflikt předstíraných mediálních obrazů a spontaneity či amatérismu všedního života. Tento moment můžeme vidět i jako konflikt hladkých a dokonalých technických obrazů a ambivalence situačního záznamu, respektive neustálé přepínání obou modů. Je to, na co se díváme, performance, nebo deník, nebo náhodně zachycené video, dokument? Nebo máme uplatnit kritéria filmového narativu? V případě výstavy Molekula vody (5. 3. – 30. 3. 2014) je rámcovou situací příběh o hledání kapky vody z přehradní nádrže řeky Želivky u pražského vodovodního kohoutku na základě výpočtu pravděpodobnosti. Pověstné hledání kapky v moři se odehrává mezi textem, fotografií a projekcí a na výstavě nabírá formu dvou instancí – černobílé a barevné, čímž daný prostor Svoboda ještě dále relativizuje. Forma revidovaného kina je něčím, co v české tvorbě v několika posledních letech značně zdomácnělo a samotná hra ve zbořených kulisách kinematografu se začíná jevit lehce vyčerpaná. Mnohokrát ohledaný prostor mezi médii se zdá být zabydlený a dokonale všední. Přes veškerou poetiku formálních konstelací Ivana Svobody je tak možné se ptát, potřebujeme-li se znovu zabývat prvky mediace a zda nám zmnožené povrchy světelných obrazů nezačínají sloužit jako svého druhu estetický prvek, který další zajímavé otázky již neklade.
Pohled do výstavy Molekula vody Ivana Svobody, Galerie Entrance 2014, foto: Martin Blažíček;
IVAN SVOBODA, ze série bez názvu, 2014, analogová fotografie,50 × 40 cm, foto: Ivan Svoboda.
Martin Blažíček
