.png)
Oselské muzeum soukromé nadace Astrup Fearnly ukazuje výběr dvaatřiceti umělkyň a umělců nejmladší generace do pětatřiceti let v přehlídce nazvané jednoduše Europe, Europe. Dvacet let po bonnské výstavě stejného názvu, která ukazovala umění porevoluční střední a východní Evropy, a patnáct let po začátku Boloňského projektu, který se snažil o větší dostupnost, a tedy i transformaci vysokoškolského vzdělávání, vznikla výstava, která má jasně vytyčená pravidla. Reflexe změn ve výchově a vzdělávání adeptů umění stála v hrubých základech oněch pravidel, na povrchu pozlátka výstavy v prestižní soukromé instituci však plave otázka: jaké je dnes(?) mladé(?) evropské(?) umění? Otazníky naznačují, že nic není tak jednorozměrné, jak se na první pohled může zdát. A protože odpověď není jednoznačná, natožpak neproblematická, zvolil triumvirát kurátorů Gunnar B. Kvaran, Thomas Boutoux a Hans Ulrich Obrist dvoustupňovou taktiku výběru účastníků: dva zástupce scény vybrali sami a o další dva tipy požádali osloveného prostředníka. Z Berlína, Bruselu, Curychu, Lisabonu, Londýna, Osla, Paříže a Prahy tak byli přizváni ke spolupráci kurátoři či kritici umění, aby doporučili další dva umělce a navrch ještě jeden konkrétní „alternativní prostor“. Nejvýchodnější zastoupenou destinaci tak reprezentovali čeští zástupci, zčásti vybraní Václavem Magidem: Barbora Kleinhamplová, Richard Loskot, Pavel Sterec, Pavla Sceranková a galerie etc. Kromě vtíravé otázky, proč byli na výstavě zastoupeni jako příklady produktů evropského školství umělecké hvězdy jako Ed Atkins, Camille Henrot (dle data narození asi výjimka potvrzující pravidlo), Tori Wrånes, Helene Marten a další, se objevuje i pochybnost, proč nebyla stejná péče jako výběru jednotlivců věnována i fungování celku. Jednou z odpovědí může být artikulovaná snaha organizátorů postihnout charakteristiku Evropy v její demokratičnosti, rozdrobenosti, polyfonii možností a důrazu na mobilitu mladých nebo snahu o udržení tradice tzv. klasického vzdělání. Při prvním bližším pohledu však bylo zřejmé, že výsledek není příliš uspokojivý. Na druhou stranu je ale pravda, že koncept výstavy Europe, Europe byl deklarován jako otevřený. Skoro nutným důsledkem je proto nemožnost interpretace celku a nebezpečí, že část návštěvníků se spokojí s dojmem propojeného mladého evropského umění odvislého od jakékoliv lokální specifičnosti. Pointa, že možná právě to je na Evropě důležité, a právě to je vedlejším produktem demokracie i hladce fungující evropské integrace a mobility přístupné všem – což mimochodem, s pětadvacátým výročím revoluce za zády, opravdu není málo –, tak bohužel asi leckomu unikne. Když už mluvíme o produktech nejen vedlejších, je pro českého čtenáře možná zajímavé zjištění, že všichni zastoupení autoři jsou, podle islandského kurátora a ředitele pořádajícího muzea Kvarana, postinternetovými umělci – jako součást generace, která již naprosto samozřejmě používá při produkci i distribuci svého umění internetu, bez ohledu na médium či téma zpracování díla. Absence negativního významu u nás neoblíbeného zařazení mezi „postinternety“ možná není až tak překvapivá, když si uvědomíme kontext. Škatulky jsou samozřejmě užitečné pro komodifikaci umění, což je víceméně hlavním posláním soukromé instituce, jakou je pořádající oselské muzeum. Pomáhají ale také v ujasňování pojmů a usnadňují komunikaci. O tu jde totiž nejspíš v projektu výstavy především. Komunikace uměním zde figuruje jako trochu naivní a funkčně omezená charakteristika evropského kulturního prostoru. Pak to snad konečně celé dává… smysl? možnosti? cíl? Možná proto ten vyzněním mnohoznačný, ač jinak banální, název Europe, Europe.
.png)
.png)
Ed Atkins / Teplá, teplá, teplá jarní ústa (Warm, Warm, Warm Spring Mouths) / 2013 / HD videoprojekce / 12:51 min / foto: Astrup Fearnly Museet.
Joakim Martinussen, Halvor Rønning / Paraván (Room Divider) / 2014 / svařované nástěnné lišty / foto: Astrup Fearnly Museet.
Camille Henrot / Potomci pirog (The Descendants of Pirogues) / 2013 / laminát a keramika / André Romão, Evropa (Europa) / 2013 / digitální tisk na papíru, skleněné rámy / foto: Astrup Fearnly Museet.
Anežka Bartlová