.png)
Richard Wiesner, umělec pracující na poli institucionální kritiky, angažovaného umění a intervencí do veřejného prostoru, se na české scéně pohybuje zhruba od poloviny nultých let. Způsob jeho práce spočívá zejména v jednoduchých gestech, výměnách prostředí či symbolů nesoucích určitý kritický náboj. Často používá média instalace, zvuku, site-specific. Na výstavě Radiace v galerii Ferdinanda Baumanna vytvořil paralelu mezi radiovými a radioaktivními vlnami. Reproduktory s rádii vysílajícími na různých frekvencích byly zalité do betonových kvádrů. K těmto odlitkům postavil autor mikrofony přenášející neartikulovaný hluk zabedněných rádií do prostoru pasáže.
Taková výstavba díla může svádět k mnoha interpretacím – od paranoidní úzkosti ze záření, které dnešní komunikační přístroje vysílají, přes melancholické volání po jasném sdělení či názoru v informační či kulturní sféře plné šumu až po útočně kritický postoj k soudobému mediálnímu světu. Výstavy v galerii Ferdinanda Baumanna, jež byly dříve umísťovány do vitrínek, jsou nyní zavřené (z praktických a technických důvodů) v prosklené místnosti. V instalaci Wiesnera se však přesun zvuku ze zaskleného a zabetonovaného akvária směrem do pasáže (možná chtěně, možná nechtěně) stal součástí významu. Auditivní složka díla se totiž při transferu z galerie do veřejného prostoru rozpustila v místním hluku průchodu a přilehlé ulice. Zvukový účinek chaosu tím zcela ztratil na dominanci. Jen pokud jsme nastražili uši, zaznamenali jsme jemné hučení. Tichý hluk tak ve výsledku vypovídal spíše o rezignaci nad současnou situací – ani po radikálním gestu destrukce dnes člověka není slyšet.
Richard Wiesner Radiace , 2014 beton, rádia, zvuk foto: Michal Ureš
Markéta Magidová