Umění, nebo zvuk

Výstava Art or Sound (Umění, nebo zvuk) rozvíjí myšlenku projektu The Small Utopia: Ars Multiplicata konaného ve stejných prostorách v roce 2012 a je dalším počinem kurátora Germana Celanta v jeho boji za demokratizaci uměleckých prožitků. Výstava se snaží poukázat na „ústup smyslovosti“, jejž Celant spojuje s moderním muzeem. Zve proto návštěvníka do hájemství odrážejícího mnohotvárné smyslové podněty skutečného světa.

Synestetický vjem, typický pro odvěký dialog mezi uměním a hudbou, zde slouží jako prostředek pro vymanění z „diktatury zraku“ – tento alternativní přístup ustavuje „demokracii zahrnující mnohosmyslovost“.

Přehlídka Art or Sound, prezentující přibližně 180 prací, je doposud nejrozsáhlejším zkoumáním dualistické hry mezi zvukovými objekty a uměleckými díly: na jedné straně se velebí hudební nástroj pro své sochařské a vizuální kvality a na straně druhé umělecké dílo překonává jazyk konkrétního oboru a nabývá schopnosti vytvářet zvuky. Tenorový cink ze 17. století podobající se hadu je zde vystaven vedle stolu, který Doug Aitken pojal jako bicí nástroj – sociální platformu ( Marble Sonic Table – Mramorový zvukový stůl, 2011). Výstava zpochybňuje samotnou myšlenku zvukového zařízení a odráží dychtivý a místy radostně vzdorovitý dialog hudby a výtvarného umění živený ranou avantgardou. Přehlídka tudíž z větší části připomíná obrovskou dadaistickou akci. Art or Sound je bezpochyby velmi zábavná výstava, vnucuje se však otázka, zda Celantova mnohosmyslová demokracie připouští populistický přístup zážitkové ekonomie. Smyslová specifičnost výtvarného umění a hudby je neoddělitelně spjata s produkčními a distribučními mechanismy těchto oborů, takže náznaky popírání této skutečnosti nepřispívají k větší přístupnosti muzea. Zdrojem rozvoje by však i nadále měly zůstat znalosti, takže komplexnost této přehlídky může návštěvníky jedině kultivovat.

Laurie Anderson  Numbers Runners , 1979 Pohled do instalace ve Fondazione Prada, Ca’Corner della Regina, Benátky, 2014 foto: Attilio Maranzano / se svolením umělkyně a Fondazione Prada

Michele D’Aurizio