.png)
Markéta Magidová: Stal jste se šéfkurátorem NG pod novým vedením generálního ředitele Jiřího Fajta. Co tato pozice obnáší?
Adam Budak: V rámci svého nového vedení se Jiří Fajt snaží NG restrukturalizovat. Mezi klíčové kroky v tomto směru patřilo i otevření pozice šéfkurátora. Ten má fungovat jako prostředník mezi řediteli pěti sbírek a generálním ředitelem a snažit se o zesílení komunikace mezi jednotlivými sbírkami, stejně jako sjednotit jejich aktivity pod společnou identitu.
MM: Jakým způsobem jste místo šéfkurátora získal?
AB: Jednalo se o roční diskusi mezi mnou a Jiřím Fajtem o historii, současnosti a budoucnosti NG. Byl jsem poctěn, že se této debaty mohu účastnit a podílet se na formování jeho vize ohledně směřování NG.
MM: Čím bylo toto místo pro vás lákavější než vaše předchozí pozice kurátora sbírky současného umění v Hirshornově muzeu ve Washingtonu?
AB: Moje role v Hirshornově muzeu byla nesmírně zajímavá, a to zejména díky možnosti pracovat s výbornou místní sbírkou i díky inspirativní a provokující architektuře muzea. Po svých kurátorských zkušenostech z Rakouska z Kunsthaus Graz, který je spíše výstavní než sbírkotvornou institucí, bylo pozvání do Hirshornova muzea něčím novým. Na druhou stranu šlo ale i o zkušenost podobnou, jelikož Kunsthaus Graz je součástí zemského Universalmuseum Joanneum, ohromného encyklopedického muzea, stejně jako Hirshornovo muzeum je součástí Smithsonova institutu, největšího světového muzea shromažďujícího vědu a umění celé civilizace. Pozvání Jiřího Fajta mi umožnilo rozšiřovat obzory ještě dále – a to prostřednictvím práce s velice různorodými a kvalitními sbírkami. Ty však potřebují mluvit dnešním jazykem a společně utvářet identitu NG. .png)
Tato nabídka byla také poněkud surreálná, jelikož jsem v Praze dva roky studoval, spolupodílel jsem se také na přípravě obsáhlých výstav v rámci Praguebiennale v letech 2003 a 2005 konajících se na půdě NG. Zohledníme-li tedy mou zkušenost s Prahou, mými studii, bývalým i současným vedením NG, jevila se tato nová situace a pozice značně poutavě.
Oživit jazyky sbírek a výstav
MM: Jste spokojený s kolekcemi starého i nového umění NG?
AB: Sbírky NG jsou bohaté, jsou to konstelace skrytých pokladů a spících krásek. Hlavním problémem a zároveň jedním z mých nejdůležitějších úkolů se ukazuje být jejich probuzení a oživení – nalézt cestu k jejich komunikaci, k jejich řeči směrem k publiku.
MM: Jaké jsou vaše další cíle v proměně NG a v jakém časovém horizontu plánujete tyto změny uskutečňovat?
AB: Jméno instituce před vás klade požadavek vysoké kvality. Jenže stále narážíme na staré zvyky, systémy, na všechny ty struktury, které, jak víme, v minulosti nefungovaly. Jsem tady jen o něco málo déle než půl roku, což není dost dlouho na to, abych s prvním souborem vernisáží z 19. února, poskytl onu kvalitu, s níž bych byl sám spokojen. Fakt, že jsme v tak krátkém období zavedli významné změny, jako – mluvíme-li jen o Veletržním paláci – nové knihkupectví či otevření nových prostorů, to už je samo o sobě něco, co bych považoval za slibné. Kromě šéfkurátora jsem aktuálně i v pozici ředitele Veletržního paláce, utvářím nyní program tohto prostoru do té doby, než bude jmenován nový ředitel. V současnosti probíhají výběrová řízení na tři ředitele sbírek, po jejich jmenování se situace více stabilizuje.
MM: Zmínil jste nové knihkupectví, ve kterém jsou konečně k dostání aktuální zahraniční knihy o současném umění – zatím byla taková nabídka v Česku minimální.
AB: Knihkupectví Walther König sem přišlo, protože jsme na ně velmi naléhali. Berou to ale jako experiment – nikdy totiž nepůsobili za železnou oponou. Praha je po Amsterdamu druhým působištěm knihkupectví, kde se nemluví anglicky ani německy, z obchodního hlediska se pro ně jedná o nepředvídatelný terén. Souhlasili s tím, že tady budou fungovat po dobu jednoho roku. Zda tu zůstanou i potom, je podmíněno tím, jestli vy, čtenáři, ukážete zájem u nich nakupovat. Dopadne-li to dobře, knihkupectví se rozroste a případně přesune do větších prostor. Výsledek nicméně nezávisí na mně, je to týmová práce. Umožnil jsem, aby se to uskutečnilo, teď je řada na vás, abyste si k nám přišli koupit knížku.
MM: Vraťme se ještě k vašim programovým plánům.
AB: V přítomné chvíli se snažíme stanovit program na příští rok. Nejprioritnějším a nejzásadnějším úkolem bude pokračovat v práci na sbírce moderního a současného umění. Přijímám coby nutnou podmínku, že ji budeme muset déle než na rok uzavřít a dát dohromady tým lidí k sestavení nového konceptu odpovídající metodologie, nového myšlení a geopolitické situace, architektonického pojetí atd. Zda to budeme schopni udělat, samozřejmě závisí na prostředcích a rozpočtu. Zavedení radikálnějších změn v tom, jak se využívají prostory pro výstavy i kolekce, nebo v tom, jak funguje celá instituce – to je samozřejmě proces časově a rozpočtově náročnější. Rozumějme tomu jako cestě do budoucna. Vize je jednoduchá: proměnit NG v přední uměleckou instituci v Evropě i za jejími hranicemi. Věřte tomu nebo ne.
MM: Co se týká využívá prostor budete mít zřejmě těžký úkol – NG má přeci řadu budov, jež nejsou pro vystavování nejvhodnější.
AB: Ano, probíhá například debata o uzpůsobenosti Veletržního paláce pro vystavování sbírek. NG v Praze se jeví jako jedinečný úkaz na zeměkouli: je to zřejmě jediná galerie, který nikdy nepostavila novou budovu pro žádnou ze svých uměleckých sbírek. Vždy dědila již existující prostory.
MM: Jak tedy vnímáte uskutečňování výstav ve Veletržním paláci?
AB: Hned zpočátku jsem se do něj totálně zamiloval. Jednou z nejpřitažlivějších věcí na nabídce šéfkurátora byla možnost pracovat v budově považované za ikonu modernismu – v krásné funkcionalistické architektuře s velkorysými prostory. Potřebuje ale úpravy, adaptaci pro expozice. Zároveň jde o národní dědictví a o intervencích a o všech změnách musíme vyjednávat s památkáři. Myslím si, že je to ten pravý prostor pro sbírku a výstavy moderního a současného umění – ať už vzhledem ke své lokaci, historickému významu, nebo rozmanitosti. Byl bych však také rád, kdyby některé výstavy byly prezentovány v otevřených prostorech s vysokým stropem, stejně jako bych chtěl zajistit patřičné klimatické podmínky pro všechny exponáty. Chybí nám bohužel přiměřený rozpočet pro proměnu této skvělé architektury na funkční prostor naplňující současné standardy vystavování umění.
MM: V rámci budoucího programu chcete dát větší prostor mainstreamových přehlídkám, anebo se orientovat spíše na odborné publikum?
AB: Program této instituce musí být rozmanitý, polyfonický, musí odrážet jak lokální, tak i globální či mezinárodní; reflektovat malé i velké. Jde tedy o diverzitu. Považuji za nezbytné něco nabídnout všem druhům publika – těm sofistikovanějším, kdo mají umělecké vzdělání, stejně jako těm, kteří teprve vstupují do světa umění a vyhledávají spíše kulturní požitky. Je tu velký rozsah potřeb, které NG musí naplnit – jednak edukace, dále sledování nejpodstatnějších aktuálních trendů v umění, ale i nové promýšlení diskurzů o umění starých mistrů. Chystáme například i umělecké vstupy do stálých expozic. Právě jsem přijel z Číny, kde jsme probírali možnosti spolupráce s čínskými institucemi. Ty by mohly vrhnout nové světlo na naši výjimečnou sbírku čínského umění v oddělení orientálního umění. Rád bych, aby NG hrála roli jakési laboratoře nových diskurzů. Také bych chtěl věnovat pozornost nedostatečně prezentovaným osobnostem v rámci česko-slovenského uměleckého kontextu. Mohu zmínit dílo Marie Bartuszové, která se narodila v Holešovicích, ale většinu života strávila v Košicích. V České republice nikdy nebyla vystavena ve větším rozsahu. Její první zásadní retrospektivu chystáme na podzim. V únoru 2016 u nás bude mít výstavu také El Hadji Sy, úžasný senegalský umělec, aktivista a performer.
.png)
MM: Plánujete proměnit i lektorské aktivity?
AB: Lektorské oddělení musí operovat na různých úrovních pro různé publikum. Dobře zde funguje komunikace se základními školami a dětmi i komentované prohlídky výstav. Co je potřeba posílit, je práce s publikem očekávajícím vysoce kvalifikované přednášky. První kapitola v oddělení pohyblivých obrazů zahrnovala silný teoretický rámec, který poskytla Mieke Bal, jedna z nejvýznamnějších současných mediálních teoretiček.
MM: Velmi se také zajímáte o architekturu. Chcete ji více začlenit do programu?
AB: Ano, a to ve velké míře. Začali jsme s přednáškami vítězů Ceny Miese van der Roheho z minulého roku. Teprve před týdnem jsme otevřeli menší výstavu kreseb Jana Kaplického. Tato výstava je pandánem k větší výstavě Kaplického plánované na rok 2017. Architektura bude v programu Veletržního paláce zastoupena permanentně.
MM: Jak se díváte na zastoupení fotografie a videa ve sbírkách NG?
Nedávno jsme otevřeli oddělení zaměřené na videaa filmy výstavou Jak je důležité býti v (pohyblivém) obraze, nicméně toto oddělení je spíše provokací, fantasmagorií. Myslím si, že umělecké práce s videem a filmem jsou ve sbírce moderního a současného umění zastoupeny nedostatečně, stejně jako jim není věnovaná přílišná pozornost ve výstavním programu. Snad bude toto fiktivní video-oddělení časem institucionalizováno do našich sbírek. Aktuálně se však jednalo zejména o krok směrem k rozšíření povědomí o nejpopulárnějším médiu současnosti.
MM: Zmínil jste výstavu Jak je důležité býti v (pohyblivém) obraze. Osobně jsem ji viděla v běžném výstavním provozu, nikoliv na vernisáži, a musela jsem ji jít navštívit dvakrát – poprvé mi totiž bylo na pokladně řečeno, že prostory jsou na několik dní uzavřeny kvůli probíhajícímu salonu vín. O nových výstavách vyšly převážně pozitivní recenze, a to nejen u nás, například i jedna od Williama Corwina v časopise Brooklyn Rail, nicméně dostavila se také kritika, zvláště kvůli nedostatečnému technickému zázemí. Četl jste recenzi Michala Novotného na Artalku? Jak byste se k ní vyjádřil?
AB: Ano, četl, kritiky se nebojím a umím ji přijímat. V jistých ohledech má Michal Novotný pravdu, zejména co se týká elektronického vybavení. Video výstavy je obtížné instalovat i udržovat a v tomto ohledu jsme na začátku jednání s německou společností zabývající se novými technologiemi. Pro výstavu jsme také vybrali takový prostor Veletržního paláce, který předtím nebyl určen k výstavním účelům – jde o novou kapitolu, místo experimentu. Začali jsme ontologií obrazu, budeme pokračovat archeologií obrazu, dokumentačním účinkem a budoucností pohyblivého obrazu. Michal Novotný se nicméně mýlí ohledně interpretace způsobu, jak byly práce nainstalovány samotnými umělci – například u Daniela Pitína – a s ohledem na parametry kvalitních recenzí mi v jeho textu scházela také diskuse zabývající se obsahem děl – je to příliš jednorozměrné: vybere si jednu snadno napadnutelnou složku a u ní zůstane. To nás pochopitelně neomlouvá za nefungující techniku, ale pracujeme na tom.
Kurátor jako překladatel
MM: Máte za sebou zajímavou a různorodou kurátorskou historii, působil jste jako kurátor v Kusthaus Graz a v Hirshorn muzeu ve Washingtonu, spolukurátoroval jste sedmou Manifestu, estonský pavilon na loňském benátském bienáleumění, polský pavilon na benátském bienále architektury (2004), médiu fotografie jste se věnoval v KUMU Muzea moderního umění v Tallinu (2010), uspořádal jste samostatné výstavy Johna Baldessariho, Tatiany Trouvé, Cerith Wyn Evanse nebo Moniky Sosnowské. Mohl byste popsat, v čem tkví hlavní těžiště vašeho kurátorského zájmu?
AB: Velmi mě zajímají rozdílné podoby uměleckého výrazu. Mám rád a užívám si interdisciplinaritu a polyfonii. Líbí se mi pozorovat, jak rozmanité formy výrazu spolupracují, prolínají se, navzájem se kříží, spojují. Nejdůležitější je pro mě rozvinout a ustanovit určitý relační prostor – prostor vztahů, otevřený prostor konfrontace, spojení, kontaktu, konverzace. Snažím se postavit každou výstavu na této touze vyjádřit multiplicitu světa, v němž žijeme. Pracuji-li tedy na výstavě fotografie, mým cílem je vždy jít za hranice fotografie. Pracuji-li na výstavě o obraze, snažím se jej rozpohybovat, rozšířit, posunout směrem k jiným, neznámým oblastem. Mám rád situace, kdy nevím, co se vlastně děje, situace, které ještě nejsou definovány nebo je neumím popsat jedním slovem. Mám rád tuto komplexnost – jednoduše proto, že to považuji za velmi kreativní. Čím jsou kolize či tření kontrastnější, tím více vzrušující jsou díky nim nastávající situace. Byl bych velmi rád, kdyby program NG byl plný takovýchto překvapení, v nichž se rodí jakési nové kvality. Takový zdánlivý zmatek je velmi produktivní, generuje nový jazyk a navádí nás k jeho rozluštění. Nový umělecký výraz odráží touhu hledat souvztažnost s denně se měnícím světem. Není možné ani zapomenout na minulost – tyto nové jazyky musíme tedy aplikovat na jazyky našich předchůdců, abychom zjistili, zda existuje nějaká kontinuita (nebo naopak zlom) mezi tím, co bylo, a tím, co vzniká dnes. To je pro mě cenné. Mou ambicí je udělat z této instituce jakousi jazykovou školu. Umělecké instituce, stejně jako kulturní instituce zaměřené na humanitní obory, jsou továrnami lidské komunikace. Abychom byli schopni komunikovat, měli bychom se přinejmenším poohlédnout po slovníku, který nám umožní rozumět sobě navzájem i světu kolem nás, ať už blízkému, či o něco vzdálenějšímu. Důležitá je také oscilace mezi určitými exotickými aspekty či posktoloniálními jazyky, díky kterým si uvědomujeme Druhého, který tam někde pořád je. V zásadě jde o to zjistit, kdo vlastně jsme. Jazyk je extrémně důležitým nástrojem tohoto poznání a prostor, který tu máme, slouží právě k procvičování tohoto druhu jazyka.
.png)
MM: Mluvil jste o porozumění světu – podílel jste se na výstavách Svět Gimela či Velký portrét v Kunsthaus Graz soustředících se na svébytný svět ve světě galerie, ontologické otázky kladla vaše výstava na Manifestě Princip naděje či jiná v Kunsthaus Graz Podmínky lidství. Empatie a emancipace v těžkých časech. Jaký význam mají podle vás tyto univerzalistické tendence pro současný svět?
AB: V umění vždy šlo o vytváření vědění. Vědění je to, co nás určuje jako lidské bytosti, a umění může přispět k jeho nabývání. Vědění je konstelací rozmanitých jevů – dají se přirovnat k nitím v látce, kterou jako kurátor nebo jako lidská bytost, jež se dívá na umění, spřádáte,a vytváříte tak koberec nebo textilii, jež má svou vlastnítexturu, vlastní vzor, vlastní barvy i funkci. Tato látka je to, co nás spojuje.
MM: Myslíte si, že umění může fungovat jako jakási encyklopedie, jako nástroj souvislého pochopení našich podmínek?
AB: Jak už jsem říkal, textilie – například vaše šála – je utkána z různých nití a bez umělce nebo badatele by zůstaly oddělené, netvořily by žádný význam. Když je umělec spojí dohromady, látka začíná mluvit, užívat jazyk, existovat. Myslím si, že umění je souborem těchto nití.
MM: Je to ale jen soubor nití, nebo za tímto souborem dokážete vidět něco většího? Je něco takového možné po postmoderním obratu, kdy lidé ztratili důvěru v budoucnost nebo v nějakou sjednocující tendenci? Věříte v možnost, že by umění po deziluzích z moderní éry působilo jako cosi významného?
AB: Hm… To je zajímavá otázka. Myslím si, že umění čím dál víc proniká do nejrůznějších disciplín spjatých s lidským životem, že kolonizuje různé oblasti našich aktivit. Snaží se jim vnutit svůj vlastní jazyk. Snaží se prostředkovat mezi těmito aktivitami a různými terminologickými slovníky. Stává se tedy méně moderním, protože už není tak puristické, jak bývalo, ale zároveň je užitečnější v tom smyslu, že nám lépe pomáhá pochopit svět, ve kterém žijeme, a to tím, že jej skrznaskrz prostupuje. Dokazuje to velká popularita projektů založených na výzkumu nebo rostoucí či rozšiřující se role umělce, jenž se stává například etnografem či vědcem. Znamená to totiž, že si umělec klade nárok na autoritu také v oblastech obvykle nespadajících do umění. Umělec, ale i kurátor fungují jako překladatelé mezi odlišnými jazyky. Jakmile máme jazyk i překlad, můžeme samozřejmě rozumět různým textům či texturám.
Adam Budak je šéfkurátorem Národní galerie.
Pohled do výstavy Jak je důležité býti v (pohyblivém) obraze, NG. Daniel Pitín, Šumění, 2012. Video se zvukem, 8:00 min. Se svolením umělce a Hunt Kastner Artworks. foto: Hynek Alt
Adam Budak, foto: Markéta Magidová
Pohled do výstavy Jak je důležité býti v (pohyblivém) obraze, NG. Rachel Rose, Sitting Feeding Sleeping, 2013. HD video se zvukem,9:49 min.
Se svolením umělce a Pilar Coriras Gallery. vzadu: Liam Gillick, Interior Day Grey Lights, 2015, text, matný vinyl.
Se svolením umělce a Casey Caplan Gallery. foto: Hynek Alt.
Pohled do výstavy Jak je důležité býti v (pohyblivém) obraze, NG. Mieke Bal, Michelle Williams Gamaker, Precarity, 2015. pěti kanálové HD video, 15:OO min, foto: Hynek Alt.
Markéta Magidová je redaktorka české a slovenské edice časopisu Flash Art