Když se díváme na současné živé umění, jeho symboličnost a silnou expresivitu, zdá se být procesuální post-konceptuální vlna první dekády nového milénia formálně nenápadná, opatrná a schematická. V praxi nastupující umělecké generace si inscenovaná akce podmaňuje diváka prostřednictvím výrazné a formálně bohaté metaforické prezentace, dramatickou prací s časem a nejednoznačnou identitou nositelů děje
Vztahová estetika motivovaná potřebou angažovaných aktivit v době stagnace a zklamání po transformaci 90.let apelovala jednak na deficit spolupráce v institucionálním poli, ale i na nedostatek politické emancipovanosti a iniciativnosti ve společnosti. Autoři a kolektivy se snažili prolomit stereotypní hranice umění interakcemi s mimouměleckým světem, vzbudit debatu a posvětit politickou úlohu umění coby agenta sociálních změn.
Po roce 2000 sílí v českém umění tendence infiltrovat do různých prostředí prostřednictvím dotazníků, sond a proaktivního kontaktu s dosud nepoznanými komunitami. Aktivistické strategie intervencí do různých prostředí vidíme například u Rafanů, Isabely Grosse a Jespera Alvaera, Kateřiny Šedé, Adama Vačkáře, skupiny Ládví, autorské dvojice Jiřího Franty a Davida Böhma či později skupiny P.O.L.E. Reagovali především na krizi komunit, politickou frustraci pramenící z rostoucí sociální nerovnosti i nepochopení různých prostředí. Arzenál těchto uměleckých taktik se podílel na radikálním formálním uvolnění. Projekty, které vyvedly umění z akademické klece, přinesly osvobozující pocit změny a smysluplnosti i přesto, že programová empatie vůči zranitelným a marginalizovaným menšinám a přehlíženým kontextům se někdy ukázala být nedotažená a povrchní.
foto: Matěj Doležal.
Další vývoj na mezinárodní scéně v době krize neoliberalismu potvrdil určitou skepsi a vědomí křehkosti celého systému. Programy rozjeté mezinárodní spolupráce EU zasažené hospodářskou krizí, které nabízejí možnost okamžité konfrontace a sdílení lokálních problémů, přinášejí nové impulzy. Prohloubení rozporu mezi žitou a online realitou, proměny ve způsobu vztahování se k druhým katalyzované sociálními sítěmi, to vše změnilo mezilidskou dynamiku. Slabé i silné stránky těchto změn odklonily pozornost k jinému typu odpovědnosti. Dříve proklamovaná otevřenost, flexibilita i operativnost se stala zranitelnější. Řekla si o důslednou bilanci, doba po roce 2010 zviditelnila stínové problémy globálního světa. Pod jeho vymoženostmi a doktrínami odkryla mechanismy, které se vymykají lidské kontrole. Naivní programovost střídají pochybnosti a ztráta orientace. Hlubší průzkum emocí obklopující různé úrovně reality a střety zájmů globalizovaného světa si žádají emotivní a existenciální uchopení. Zaujmout vyhraněnou politickou pozici, nebo definovat se jako vyhraněný politický subjekt či jednoznačná identita je čím dál složitější.
Vývojovým paradoxem někdejšího comebacku situacionismu, umění participace a spolupráce předchozích dvou dekád je i velká míra realistické skepse. Levicové hodnoty zdůrazňující inkluzi a emancipaci jednotlivců i skupin zůstávají v politické rovině samozřejmostí, v praxi participativního umění ale přinášejí oprávněné pochybnosti o skutečné účinnosti těchto altruisticky míněných uměleckých gest. Motivace první dekády nového milénia je možné shrnout do pojmů jako „etický obrat“ či „sociální obrat“ a s nimi souvisejících způsobů reprezentace odkazujících se k Brechtovu požadavku aktivace diváka.
Brzy po roce 2005 mezinárodní scéna poněkud vystřízlivěla z oslavování sociability a kolektivismu, a prověřuje možný narcismus či pokrytectví autorů, kteří inscenováním aktivit proklamují prospěšnost. Nová kritická vlna dává do souvislosti různé společenské asymetrie a rozpory prostřednictvím vztahového antagonismu. Na české scéně vidíme svérázné projevy subverze a ironie. Příkladem mohou být projekty založené na absurdní, skryté a nevyžádané pomoci u Evy Jiřičky (Mytí aut, Vánoční punč), Vasila Artamonova a Alexeye Klyuykova (Jak jsme pomáhali), či vaření pro „privilegovanou“ část účastníků u Daniely Baráčkové, Petry Herotové a Tomáše Uhnáka (Vaříme pro muže). Jejich práce potvrzují ambivalenci vztahového umění, přiznávají nevyhnutelnou duplicitu vztahu autora projektu a zkoumaného sociálního pole, dokládají tak i nezdravou dynamiku stereotypů. Ve snaze řešit rozpor mezi skutečností a idealistickou angažovaností vznikají projekty zvýrazňující překážky, které stojí v cestě změně. Realističtěji tak nastavují kritické zrcadlo společenským hierarchiím, stereotypům a omezením.
Ve společnosti modelované mocenskými zájmy se manipulovatelná identita stává nositelem přechodných rolí. Současná performativita prověřuje koncept „tekutých těl“ v proměnlivém kontextu politické a genderové nejednoznačnosti. Politickou akci komplikují těžce definovatelné cíle a mocenské vztahy, jak je vidět ve vývoji práce Isabely Grose a Jespera Alvaera, inscenovaných videích Barbory Kleinhamplové či Kočovné společnosti Davida Fesla a Slávy Sobotovičové.
Komplexnější přístup v „divadelním obratu“ druhé dekády nového milénia představoval například brechtiánský přístup Aleše Čermáka či tvorba nejmladší generace umělců jako například Vojtěcha Nováka a Andrew Haunera. Jako svého druhu fúzi divadelnosti a otevřeného procesu je možné vidět i určité rituální strategie. Ritualizace se týká nejen přetrvávajících strategií umění starší generace performerů, ale v dosud bezprecedentní míře i nejmladšího umění.
Současná živá akce neriskuje zapojení nepřipraveného publika. Často profesionální či předem instruovaní performeři se stávají čím dál běžněji prostředkem pro sugestivně komponované obrazy, příkladem budiž Eva Koťátková, Barbora Kleinhamplová, Darina Alster, z mladší generace například Lukáš Hoffmann aka Saliva, New Aliens Agency nebo Marie Tučková. Jestliže první dekádu 21. století charakterizuje přechod od civilní programové participace diváka k složitěji konstruovaným a vypointovaným situacím, pak druhé dekádě dominovala inscenovaná performance. Vtahuje nás do imaginativních spektáklů, jichž se zúčastňujeme jako diváci stojící netečně před vyhrocenou situací. Někdy až extrémní metafory odkazují k podprahovému prožívání skutečnosti, na které participujeme. Prostřednictvím výstřední vizuality vyjadřují nahromaděné a nestrávené emoce. Vrší nevytříděný materiál a žádají si tak o širší spektrum naší pozornosti vůči vypjatým emocím, kterými byla prosycena hektická doba posledního desetiletí.