Zajímavý výstavní počin představila galerie v Roudnici nad Labem, ačkoliv její geografický kontext v rámci těžby uhlí se příliš neprojevuje lokálně ani regionálně, protože již nespadá do Ústeckého kraje. Jak se to v dnešním světě s uhlím má a jak na něj průřezem moderního umění reagují převážně čeští autoři (ne autorky), reflektuje právě ona zmíněná výstava – a kontext nemusí nutně zahrnovat uhelné báně. Kurátorský koncept od Magdalény Deverové není v ničem nevšední, kurátorská metodologie je tradičního postupu a začíná výběrem autorů více i méně známých prostřednictvím událostí začátku 20. století – počínající těžby na Ostravsku, Mostecku a Kladensku – a chronologicky ubíhá až do současnosti. Splňuje tak aktuálnost tématu, které v současné politice a společnosti velmi silně rezonuje.
Již při vstupu vidíte výraznou architekturu od Tomáše Svobody v podobě signifikantní stavby uhelné spalovny. Dále zde výrazně rezonuje dílo Pavla Sterce a jeho visících hornických těl – kladenské obleky a specifický řetízkový systém na jejich zavěšení. Než dojdete do střední části, potkáte ještě další dvě Stercova díla – jednak video, jak nakládat s pozůstatky uhelných dolů v rámci pěstování hlívy, tak i samotnou hlívu v galerijním sklepě. V první chodbě u pokladen narazíte na dílo skupiny Rafanů, kteří vytvořili muralový memoriál k uhlí, a tím se možná dílo stává zároveň jakýmsi epilogem k celé výstavě. Výstava není řazena chronologicky, avšak ani na první dobrou z některých částí neplynou „kapitoly“, které kurátorka nastiňuje ve svém textu – uhlí jako materiál, horník a provoz, krajina a její reflexe. V první části však nacházíme pouze díla modernistů, jako jsou Zrzavý, Špála, Bouda, Lhoták, Kopecký aj. Poté se občas nechronologicky zařadí současné dílo, např. video Poliny Davydenko či Dagmar Šubrtové, aby pak zase odskočilo k tradičnějšímu pojetí prostřednictvím grafik Jiřího Johna či Dalibora Chatrného. Čím hlouběji do výstavní síně kráčíme, tím současnější díla nás obklopují, a to z 90. let až postupně k plně aktuálním. Co zde vnímám jako důležité, je aktivistická akce Vladimíra Turnera v rámci otevření pražské Kunsthalle. Výstava totiž nezastává žádný postoj k uhlí, tudíž angažovanost tohoto eventu a jeho zahrnutí do výstavy je pro současný kontext umění a otázek kolem fosilních paliv důležité.
Ke konci však výstava poněkud upadá – možná je to pouze strategií mapování současných autorů a autorek, kteří se prostě jen dotkli tématu uhlí a jsou zde proto zahrnuti. V porovnání s autory z 20. století a jejich zajímavým výběrem cítím u současníků jisté mezery. I zde je potřeba vybírat díla tak, aby výstava neustrnula čistě na mapování a nebyla jen pouhou ilustrací samotné komodity. Děje se tak nevhodně i vůči umělcům a umělkyním samotným, např. u díla Julie Hrnčířové, kdy byla z větší série vyjmuta pouze fotografie, která byla pořízena v prostředí uhelného rázu.
Co však na výstavě funguje dobře, je otevřenost k divákům – starší generace si přijde na své díky modernímu umění, umělecká obec zase může ocenit kontext současného umění. Výstava neuráží, avšak nedává ani žádný názor, který by si diváctvo mohlo odnášet – co je tedy uhlí v kontextu českého umění a Česka obecně?