Kateřina Rálišová (*1992) studovala u Mileny Dopitové v Plzni a následně magisterské studium u Jiřího Davida na pražské Umprum. Během studia absolvovala stáž na Pontificia Universidad Católica del Perú v Limě. I když se ve své tvorbě přesouvá od soch/objektů přes malbu a v současnosti především grafickou tvorbu vizuálů k hudebním akcím a pak opět zpátky k malbě, všechny pozice pojí humorný cynismus a surovost výtvarného výrazu. Nyní je už těžké definovat, jestli hudební scéna, které je součástí, ovlivňuje její tvorbu, nebo naopak ona je tou, kdo do tohoto prostředí vnáší silný autorský jazyk a dává tak tvář nejen počinům kolektivu Underdogs‘. Nalezený internetový materiál použitý ve photoshopových kolážích, které následně kombinuje s kresbou nebo převádí do olejů na plátně, evokuje znovuvzkřišování momentek nezměrného virtuálního obrázkového pohřebiště vlastní rukodělností a živou hmotou. Stejně jako v internetových meme „archivech“ typu Depths of Wikipedia, vytyčování drobných omylů a bizarností a tím zpřítomňování humoru v lavině dat může být nástrojem, jak zvirtualizované historii vštípit něco málo z naší lidskosti.
Svou tvorbu představila na sólových výstavách jako Odds Against Tomorrow (City Surfer Office, Praha, 2019), Smiling Balla (Galerie 35m2, Praha, 2016) a ze skupinových například VDIFF (Dům pánů z Kunštátu, Brno, 2019), It Is How It Is (galerie G99, Brno, 2018), Ohnisko změn (Berlínskej model, Praha, 2017), Pláň Tortilla (Eternia, Praha, 2017), 1 4 ALL (GAVU, Praha, 2016). V současnosti pracuje vedle své výtvarné praxe na vizuální identitě kolektivu Underdogs‘, který ve svém stejnojmenném klubu pořádá hudební koncerty různorodých žánrů.
Markéta Adamcová: Jsi umělkyně, která se věnuje malbě a zároveň vytváříš vizuální identitu kolektivu Underdogs’’. Studovaly jsme spolu grafickou střední školu, a v té době by asi ani jednu nenapadlo, že se grafice budeme někdy věnovat – byla spíš částí výuky, co nás na škole štvala vedle volnější tvorby. Nakonec jsi díky svému autorskému a hodně humornému, ale i brutálnímu přístupu vytvořila kompletní vizuální identitu Underdogs‘. Jak ses k této práci dostala?
Kateřina Rálišová: V Underdogs‘ jsem pracovala několik let za barem. Po diplomce jsem hledala stabilnější práci, abych nemusela lepit několik brigád dohromady. Michal s Renatou mi nabídli, abych se podílela na chodu Underdogs‘ i jinak. Začala jsem návrhem loga, dělala programy klubu a plakáty na koncerty, pořádané přímo pod hlavičkou Underdogs‘ – jeden z prvních plakátů byl na koncert Ceremony. Pomáhala jsem taky s přípravami na Fluff Fest 2020. Potom přišel covid. Klub se musel zavřít, Fluff se taky nekonal, a já přečkala rok v korporátu a přitom připravovala grafiku pro Fluff 2021 (také neproběhl) a koncerty, které se rušily, přesouvaly, a pár, které se povedlo uskutečnit. Na začátku roku 2022 jsem se vrátila z korporátu do Underdogs’…
MA: A jak teď ta tvoje pracovní pozice vypadá – co všechno to obnáší? Jenom dělání plakátů a různých pozvánek na koncerty, nebo to zahrnuje i produkční práci?
KR: Taky. Hodně věcí děláme jako Underdogs‘ kolektiv společně. Moje práce je různorodá, mění se podle toho, co je v tu chvíli potřeba. Od vaření pro kapely, škrábání omítky, malování zdí, vykládání a nakládání techniky, spravování sociálních sítí, webu, komunikace s kapelami po grafiku a tisknutí plakátů. Momentálně se věnujeme hlavně kavárně, aby se co nejdříve otevřelo.MA
A dnes?
KR: Dneska půjdu do kavárny. V listopadu budeme otevírat Underdog’s café v Dittrichově ulici. Většinu času teď trávím tam. Navrhovala jsem interiér, ale taky svoji představu zhmotňuji přímo na místě. Když se prostor pronajal, zdi byly pokryté rákosem a vrstvami starých barev. Prostor jsme vyčistili, nechali udělat nové rozvody elektřiny a vody. Je super vidět, jak se místo pomalu proměňuje pod rukama.
MA: A jaký je koncept? Bude to něco jako Underdog’s, budou tam taky koncerty?
KR: Občas, ale jen akustický. Prostor je v bytové zástavbě a tak není možné divočení a hlasitá hudba.
MA: Jakože takové zázemí, když je klub zavřený, aby měli lidé, kteří se pohybují kolem něj, kam chodit?
KR: Uvidíme, kdo tam bude chodit…
MA: A kam chodíš ráda ty?
KR: Je to trapný, ale teď jsem asi nejraději zalezlá doma. Nikam moc nechodím.
MA: Ještě bychom asi mohly zmínit tvoje další realizace na hudebním poli, jmenovitě kapele Frau Zwei, jíž jsi dělala obal desky..
KR: Oslovili mě, abych jim udělala grafiku pro jejich demo Palmovka. Od té doby spolupracujeme. Následovala deska Za dveřma nikdo není a jako poslední Dakota 38, zatím pouze na Bandcampu, ale brzy vyjde na kazetě jako splitko, společně s Opatův Modul.
MA: Asi mě hned napadá, když na ty desky koukám, obal kapely Dinosaur Jr. od Daniela Richtera. Je to možná podobné v té syrovosti ale i v tom, že by ty obaly mohly fungovat i jako obrazy.
KR: Myslíš Where you been?
U Frau Zwei mimo hudbu čerpám inspiraci z textů. U obalu na desku Za dveřma nikdo není se jedná o konkrétní pasáž:
Na ramenou mi sedí bílí ptáci
a v hlavě černý labutě
poznání je o to trpčí
čím pevnějc jsem byl na zemi
Tady je to hodně doslovné. Černé labutě, pochybnosti, negativní myšlenky, které se dostávají na povrch.
MA: Spíš Give a Glimpse of What Yer Not, ale dalo by se to asi najít ve všech jejich obalech.
Mohla bys přiblížit svoje tvůrčí metody? Nejprve kreslíš a pak to přetváříš ve Photoshopu, nebo naopak?
KR: Různě. Ale tím, že pracuju ve Photoshopu, se nedá říct, že jsem profesionálně grafik. Pořád se učím a hledám. Někdy je vše ručně – kresba i typografie. Jindy kombinace kresby, grafiky, koláže. Nemám jeden konkrétní postup a záleží, o co se jedná. V některých případech ani nemám volnou ruku, občas kapely posílají hotový plakát – template, který chtějí použít pro celé turné. MA
Necháváš se inspirovat hudbou samotnou u konkrétních projektů?
KR: Jo, většinou si jako první otevřu Bandcamp, Instagram. Poslechnu si jejich hudbu, prohlédnu si vizuály. Chci, aby se to propojilo s tím, co samy vytvářejí a s čím se ztotožňují.
MA: A ve tvé tvorbě by to mohlo být podobné? Nebo tam se od toho odděluješ? Když si vybavím poslední obraz, který jsem u tebe viděla, tak mi přišel, že je principiálně dost podobný, jakou máš metodu?
KR: K malbě jsem se vrátila po čtyřech letech…
MA: Od diplomky?
KR: Je to tak. Ale určitě mě to ovlivnilo i v tomhle ohledu. Hlavně v tom, jak o obraze přemýšlím.
MA: Některé umělkyně nebo umělci pracují s Photoshopem tak, že v něm fotky například abstrahují a pak převádí na plátno, asi tady zmíním jen Juliet Mehretu, nebo jsem nedávno navštívila mladého umělce, který už docela obratně používal AI Chat GPT na generování obrázků jako předloh pro obrazy podle jeho představy, které se mu na internetu nedařilo dohledat.
Co tebe zajímá a baví na tom tu digitální koláž či digitální archiv věcí převádět do obrazů, řekněme napřímo do oleje na plátně? Je to o změně materiality, nebo proč nenechávat koláž tak, jak je, v její digitální podobě?
KR: V digitální formě je jednoduché obraz neustále měnit, přetvářet. U malby to tak není. Když si skicu k obrazu připravuji v počítači, nevnímám to jako hotové dílo.
MA: Aktivuje se tedy až rukodělným zásahem?
KR: Je to pro mě pouze příprava, digitální skici se nutně nedržím. Obraz potom vzniká na plátně.
MA: A co teď posloucháš za kapely?
KR: Pohltila mě teď podzimní melancholie. Je to například Silver Jews, Love, Mazzy Star, různé filmové soundtracky…
MA: Z jakého důvodu ses vzdálila výtvarné scéně a přiblížila té hudební? Přišlo to přirozeně, nebo k tomu byly nějaké vnější vlivy?
KR: Přišlo to přirozeně. Po diplomce jsem potřebovala získat od malby odstup, odpočinout si, k tomu jsem neměla ateliér. Zároveň jsem se zajímala o současné hudební dění a chodila na koncerty i předtím. Nebyl to pro mě tedy vstup do neznámých vod. K malbě se vracím, jen zatím nemám ambice vystavovat.
MA: Díky za tvůj čas.
