Festival PAF Olomouc již řadu let patří k nejoblíbenějším českým přehlídkám současného vizuálního a zvukového umění. Samotný PAF je však víc než jen každoroční akcí – jedná se o mezinárodně aktivní kurátorskou platformu, jejíž činnost se z Olomouce postupně rozšířila na další pravidelné akce jako je hudební bienále PAF Ostopovice nebo festival PAF New York. Jak se letošní kurátorský výběr promítl nejen do proběhlého 22. ročníku PAF Olomouc s podtitulem True Stories, ale také do obecnější diskuze o významu současných trendů v umění, jako je obrazotvornost AI či post-humanistické tendence, v reakci na nedávný článek Heleny Todorové a Anežky Bartlové na platformě Artalk.cz, reflektuje Barbora Ilič.
Jak v dnešní době zvolit téma festivalu, který zastřešuje téměř všechny žánry současného umění? Jednou z cest, jak rámovat dramaturgický či kurátorský přístup je reakce na současné globální i lokální dění se záměrem vytvořit komplexní komentář k vybraným událostem či společenskému sentimentu. PAFu se v tomto ohledu v posledních letech dařilo nacházet dostatečně obecná a přitom často zábavně kryptická témata otevřená různým výkladům, která nutně nereagovala na trendující buzzwords uměleckého světa. Podobně je tomu i s letošním tématem True Stories, které s nadhledem naráží jak na postmoderní problematiku velkých vyprávění drolících se do plurality různých narativů, tak i na více aktuální koncept post-pravdy v době digitálních médií a ideologických protokolů ujišťování, které ho provázejí.
Zatímco v rámci politického diskurzu je post-pravda spojována s vzestupem konspiračních teorií a šířením dezinformací, v prostředí umění se hranice toho, co je žádoucím či nežádoucím způsobem manipulováno často záměrně rozostřují. Projevy post-pravdivých podmínek v současné společnosti ale mají jak v politice tak i v umění jedno jistě společné – nad doložitelnými fakty zde vyhrávají emoce a dojmy. Prostředí post-pravdivé společnosti je tedy z určitého pohledu možné považovat za průvodní jev společnosti spektáklu, v níž se obrazy schopné vyvolat silné emoce stávají nejvyšší formou kapitálu. A když přijde na uměleckou tematizaci současných podob digitálního spektáklu, těžko bychom hledali více povolaný subjekt, než je newyorský DIS kolektiv, který byl letos PAFem přizván ke spolukurátorování festivalu.
DIS[1] se již od roku 2010 zabývá apropriací a remixováním mnohdy pervezní vizuální kultury digitálních médií, a to skrze specificky podvratnou spoluúčast na jejich utváření. Tento přístup se otiskl především do dnes již neaktivního webu DISmagazine nebo do komerční fotobanky DISimages. V současnosti DIS svou pozornost převedl zejména k produkci a platformování zábavně vzdělávacích videoesejí, pro které používá příznačný termín edutainment, se snahou udržet těkavou pozornost současného online diváctva u témat, jako je rostoucí moc algoritmů nebo kapitalismus platforem. Tato témata rezonovala i v rámci letošního kurátorského výběru pro PAF, a to zejména ve filmech Syzygy (2023) Jacoba Hurwitze-Goodmana a The Metaverse in Janky Capitalism (2023) Daniela Felsteada. Oba filmy kontextualizují současný vývoj toho, co už všichni dlouhodobě víme či alespoň tušíme – digitální prostředí si postupně osvojilo téměř všechny sféry našeho života a společnosti jako je Meta nebo Google hledají stále nové způsoby, jak naši účast v něm kapitalizovat. A jak nám ve Felsteadově filmu naznačuje výrazně kazový AI avatar Julie Fox, pravdivý příběh z naší každodennosti je, že se společně s těmito megakorporacemi čím dál víc utápíme v lepkavé bažině memetické ozvěny.
Že tato bažina může být stejně tak úzkostně dystopická, jako i útulně poetická, ukazuje další dílo z kurátorského výběru DIS kolektivu – série video studií Counterfeit Poast (2022) od Jona Rafmana, kde se setkáváme s hypnotickým vizuálním zpracováním řady zaručených true stories z hlubin internetu. Ať už se jedná o ženu, která desítky let marně pátrá po zapomenutém filmu s Kevinem Costnerem nebo o somálského piráta, který jednoho dne procitl v těle cizího muže v Texasu, Rafman prostřednictvím AI generovaných obrazů vytváří dojem, jako bychom místo cizích příběhu sledovali vlastní záblesky ze zapomenutých snů. Podivná obrazotvornost AI se zde stává podstatným prvkem, který přispívá k pocitu vizuální zabydlenosti již prožitého a který absurditě jednotlivých výpovědí dodává zdánlivou důvěryhodnost a intimní rozměr. Na okolnosti tohoto paradoxního efektu poukazuje teoretik nových médií Lev Manovich ve své nedávné eseji Is there an Ai aesthetics? (2023) pro Spike magazine, v níž popisuje ontologii současné AI představivosti jako datově podložené rozkládání fragmentů, čímž má na mysli její schopnost vytvářet vizuálních alegorie již nepřítomných, z původního kontextu vytržených, obrazů. Jde o proces, který v sobě podle Manoviche spíše než prvky progresivní imaginace nese aspekt melancholického návratu útržků datové reprezentace již viděného – často v podobě znetvořených ruin naší lidské vizuální paměti. Ty se v tomto případě stávají jakousi estetikou post-pravdivosti – chimérou vytvořenou z obrovského počtu dat, zastupujících množinu individuálních „pravdivých pohledů”.
Otázky lidského vidění světa a nových možností imaginace na letošním PAFu silně rezonovaly především v jedné specifické sekci – soutěži Jiné vize CZ, která si dlouhodobě klade za cíl vytvářet povědomí o českém pohyblivém obraze. Do role kurátora byl pro tento ročník přizván historik a teoretik umění Vojtěch Märc, jehož selekce deseti audiovizuálních děl doplnila programové sekce připravené dramaturgickým týmem PAFu a DISem. Zatímco Märc vybranou skupinu děl zastřešil vztahem k pojmu „screentime“, Helena Todorová a Anežka Bartlová v nedávném článku Jiné vize (budoucích) světů (2024) uveřejném na Artalk.cz identifikují společného jmenovatele Jiných vizí CZ 2023 v tom, že všechna představená díla „odvracejí pozornost od lidských subjektů, od antropocentrického pojetí, a naopak nechávají promlouvat či se zaměřují na ne-lidské entity.” Autorky článku tyto posthumanistické tendence chápou jako manifestaci nadcházející změny a boje za nápravu křivd, které moderní kantovské myšlení zaměřené na lidský subjekt napáchalo na tradičně chápaných objektech – tzv. ne-lidských aktérech, kteří dosud nemohli mluvit. Samotný název článku pak ale napovídá, že se jedná o jakousi interpretační afirmaci, která se spíše než na samotný obsah jednotlivých děl zaměřuje na jejich hodnotové reference. Jakými způsoby však tyto narativy, zasazené do uměleckého „ohledávání” a „poukazování” – skutečně dávají prostor ne-lidským promluvám? A především, je na ně vůbec nutné aplikovat tento, v dnešní umělecké kritice takřka všudypřítomný, ambiciózní interpretační rámec, který nakonec zastiňuje jejich další, docela odlišné a mnohovrstevnaté, kvality? Důvody, proč je Jiné vize CZ 2023 naopak vhodnější chápat jako široce rozkročený komentář k limitům posthumanistického myšlení, popíšu v následujících odstavcích.
Zvláštní ocenění poroty (Jacob Hurwitz-Goodman, Noemi Purkrábková, Marco Roso) letos získalo video Konkomitantní růstový jev od Lukáše Prokopa, který se dlouhodobě zabývá vytvářením vlastních abstraktních kosmogonií, vycházejících ze CGI fragmentů a teoreticky podloženého sci-fi diskurzu. Ve zmíněném videu se setkáváme s dalším z jeho spekulativních prostorů, v rámci nějž sledujeme pohyb jakéhosi aktéra na pomezí organické a anorganické bytosti. Přesvědčivé vizuální zpracování tohoto prostředí pak vytváří dojem, jako bychom na chvíli opravdu dokázali „vidět očima” počítače. Jak ale uvádí sám autor, jeho praxe představuje především rozmlženou samomluvu s digitálními nástroji a autorskými možnostmi. Síla Konkomitantního růstového jevu tak paradoxně spočívá právě v mistrné iluzi – chvilkovém dojmu překročení hranice lidského vnímání, které však opět vychází z bohatého mikrovesmíru člověka-autora a kulturně podmíněné estetiky sci-fi. Tento paradox „lidské imaginace o podobě ne-lidského” je pak zejména výrazný u videa Sněm věcí od Jakuba Tulingera. To nás uvádí mezi sympatickou skupinu „oživlých” objektů, které po vzoru trampů sedí v kruhu u ohně a provádí docela konvenční lidské úkony, zatímco je obklopuje (možná lidmi opuštěný) prostor hor. Kritický pohled na sklon polidšťovat ne-lidské aktéry je pak doslova ztělesněný ve videu Chimérx od Denisy Langrové a Jany Chmelařové, skrze nějž pronikáme do myšlenek vědecky vytvořené kříženkyně kočky a člověka. Zatímco se jeho protagonistka potýká se svou rozpolcenou identitou a útlakem ze strany svých svořitelů, je to nakonec právě její částečně antropomorfní stylizace, co jí umožňuje odvyprávět svůj příběh humorným, až záměrně fraškoidním způsobem diváctvu.
Stejně jako i u výše popsaných se motivy antropomorfní stylizace a promluv ne-lidských aktérů objevují i v dalších dílech z kurátorského výběru Jiných vizí CZ 2023, jako je Under construction Oskara Helcela nebo Vyprávění o světě od Martina Fishera. Ne-lidské entity se v nich sice opravdu stávají vypravěčstvem, ale jejich výpovědi jsou postavené na projekci zájmů, emocí a hodnot autorů či autorek. Představy Todorové a Bartlové o budovách, které kdyby mohly mluvit, tak by nikdy nebyly postaveny, sněhových vločkách, které litují, že nemohou splnit svůj krásný účel či o koltanu, který by bojoval proti vykořisťování dělníků v Kongu, patří spíše než do ne-lidské imaginace do žánru jakéhosi polidšťujícího spekulativního romantismu. Ten se tak vlastně příliš neliší od toho, co se v rámci bajek či mýtů různých civilizací objevuje odpradávna – motiv zvířat, rostlin či nerostů, které promlouvají, aby manifestovali hodnoty, které si do nich daná společnost či pospolitost promítá.
Z celého výběru Jiných vizí je pak výše popsané video Lukáše Prokopa jediné, které pracuje s představou, že se ne-lidská perspektiva možná vyznačuje zcela úplně jinou, hůře přístupnou a nesrozumitelnou imaginací, která nutně nemusí vést k tradičně kvalitnímu diváckému zážitku. V souvislosti s ním bych si dovolila také jednu vlastní, o něco méně atraktivní spekulaci, než jakou předkládají Todorová a Bartlová. Co kdybychom zmíněným budovám, vločkám či chemickým prvkům skutečně dokázali naslouchat tak, že bychom překročili limity, kterými nás svazuje lidská perspektiva a její požadavky na narativitu, figurativnost a prvek samotné „promluvy”? Možná bychom slyšeli pouze ticho. Možná bychom, stejně jako ve videu Spirituální cesta od RRRR+A, Tomáše Merty a Tomáše Kleina (Hlavní cena poroty) na konci naší cesty k poznání našli jediný pravdivý příběh v podobě spícího hada na dně slepého tunelu, z nějž bychom po zjištění, co jsme nalezli, raději zase stejnou cestou vycouvali zpět. Možná, že bychom objevili svět, který k nám nepromlouvá a který nemá ani pramalý zájem na našem přežití či na zachování podoby planety, tak jak ji my, lidé, považujeme za pohostinnou a obyvatelnou.
Fakt, že se zde Todorovou a Bartlovou akcentovaný prostor pro nevyslyšené hlasy ne-lidských entit, které byly dosud uzurpovány lidským subjektem, doopravdy neotevírá a stávají se spíše dobře míněnými protagonisty dalších lidských vyprávění, ale není nutné vnímat jako nedostatek samotných audiovizuálních děl. Naopak, díky své schopnosti vytvářet na člověka zaměřené spekulace, se podobně jako poutavá a přesto kritická videa z kurátorského výběru DISu, stávají v tom nejlepším smyslu post-humanistickým edutainmentem.[2] Dávají nám možnost uvažovat o různých scénářích budoucnosti, a to ne nutně ze soucitu pro opomíjené druhé, ale spíše s vědomím naší situovanosti jako součásti jednoho křehkého, spletí viditelných i skrytých vztahů provázaného, celku. Přesto je ale nutné mít se v pravé poledne environmentální krize na pozoru před lákavým chválením dne před večerem a lpěním na revoluční síle umělecké spekulace, která stále zůstává lapena v materiálně podmíněné realitě toho, kdo a z jaké pozice „získává hlas” v stále akcelerující směně spektáklu post-pravdivé společnosti.
PAF Olomouc 2023 s podtitulem True Stories představil řadu vzájemně více i méně souvisejících výstav, filmů, koncertů a performance, v rámci nichž si každý mohl najít svůj vlastní záblesk pravdivého příběhu. Pro někoho to mohla být dvojice mloků glosující panorama New Yorku v covidové izolaci (2Lizards (2022-23), Orian Barki & Meriem Bennani) a pro jiné zase spektakulární taneční vystoupení Snap Valentýny Janů. Já jsem svou vlastní true story zahlédla v performance Paraphrase of a Shadow od Colin Self, která vznikla ve spolupráci s Bobbim Salvör Menuezem a Terezou Silon v prostorech Červeného kostela. Performeři v ní propujčují hlasy loutkám, které se spolu s nimi před očima diváků stávají jakýmsi fragmentem jich samotných – současně manipulovaným objektem i rozverným vypravěčem. Loutkohru, která vychází z výzkumu Colin Self trans-dimenzionální komunikace a kolektivních hlasů, pak z ústraní sleduje obří tančící rukavice. Ta je odkazem na sérii obrazů Parafráze o nalezení rukavice německého symbolisty Maxe Klingera. U něj vše začíná nalezením dámské rukavičky, jejíž nositelka záhy mizí, aby se místo ní sama rukavice stala fetišistickým objektem touhy hlavního hrdiny, který jí je poté všude pronásledován. Možná, že jsou moje, vaše či naše snahy překročit svůj stín skrze umění právě takovou loutkohrou, jejíž ozvěna je někdy neodolatelným fetišem. A možná, že to ani tak nevadí, pokud jsme v ní stále schopni rozpoznávat, kdo a kde tahá za nitky.
[1] Původně založený Lauren Boyle, Solomonem Chasem, Marcem Roso, Davidem Toro, Nickem Schollem, Patrikem Sandbergem a Samuelem Adrianem Massey. V současnosti DIS tvoří Lauren Boyle, Solomon Chase, Marco Roso a David Toro.
[2] Pojem edutainment lze v tomto ohledu rozšířit na přiznanou kombinaci snahy zaujmout a poučit. Jedná se o specifický kompromis mezi přistoupením na logiku spektáklu i na požadavky reparativního obratu v umění, který do popředí staví hodnotu díla jako něčeho, co „napravuje divákův pohled”.
