Jednou z kulturních událostí uplynulé sezóny se bezesporu stalo otevření areálu Automatických mlýnů v Pardubicích, kde v novostavbě od architekta Jana Šépky našla nové zázemí Galerie města Pardubic (GAMPA). Úvodní výstava Mlýnský ostrov vznikla ve spolupráci programové ředitelky Šárky Zahálkové s kurátorem Kjetilem Kristensenem z Detroit Kunsthalle v norském Stavangeru a skupinou českých umělkyň a umělců, kteří již v minulosti s GAMPOU spolupracovali nebo jiným způsobem zasáhli do dění místní kulturní komunity, která po mnoho let usilovala o záchranu Gočárových mlýnů.
Jako většina recenzentů se neubráním kritickému zhodnocení výstavy ve vztahu ke specifickému architektonickému prostoru nové GAMPY. Těší mě skutečnost, že velká část krajských galerií postupně získává kvalitní zázemí pro prezentaci uměleckých děl a péči o ně. Nutno ale dodat, že se tak ve většině případů děje ve ztížených podmínkách bývalých industriálních nebo historických objektů, v nichž je nutné přistupovat k mnoha kompromisům. O tom se ostatně můžeme přesvědčit hned ve vedlejší Gočárově galerii. Jaká škoda, že se ambice architekta Šépky nesoustředila na to vytvořit ve spolupráci s odborníky z praxe jedinečný, plně funkční výstavní prostor, který by svým řešením nabízel adekvátní možnosti prezentace současného umění v celé šíři jeho forem. Zdá se, že architekt opomenul, k čemu má stavba sloužit, a tím, co zde má být prezentováno, je především architektura samotná. Je paradoxní vracet se v čase a vynakládat zbytečné prostředky a úsilí, abychom vykřesali kvalitní výstavní projekty v místech, která se vzdalují standardům současné výstavní praxe, byť mají být k tomuto účelu primárně určena. Vytvářet kvalitní výstavy v tomto prostoru je výzva, v níž lze s velkou mírou fantazie a důmyslnosti obstát, jak dokládá úvodní výstava Mlýnský ostrov, bude k tomu ale třeba vynaložit nemalé finanční prostředky navíc.
Autoři výstavy zareagovali na výzvu, kterou v sobě nese nový počátek, a mám-li parafrázovat jejich vlastní slova, vytvořili ekoton dialogu o minulosti a budoucnosti. Zkombinovali rozdílné výtvarné přístupy i média a připravili výstavu, jež funguje jako živý biotop poutající pozornost různorodostí výpovědí vztahujících se k výjimečnému místu. Také Artur Magrot v roli architekta výstavy zasáhl do prostoru v jiné rovině, než na jakou jsme zvyklí, když jeho ústřední část pokryl labilní platformou z trojúhelníkových dílců, které se čas od času zhoupnou pod tíhou kroků návštěvníka a vychýlí jeho mysl z oblasti duchovních toulek k vlastní tělesné podstatě.
Je to ostatně právě moment cíleného znejistění, jenž GAMPU provází na její cestě už několik let. Ať už jde o přístup k prezentaci současného umění, nebo k otázce, jakou roli umění hraje nebo může hrát v našich životech a zda má potenciál nás někam posunout. Právě otevřenost ve vytrvalém hledání odpovědí na otázky spojené s udržitelností fungování uměleckého provozu a posouvání jeho hranic směrem k otevřené společnosti pro mě vždy byla důvodem, proč považovat GAMPU za jedno z neopomenutelných míst na naší kulturní mapě, ostrov, kde vane čerstvé povětří. Jak ostatně píší autoři v závěru doprovodného textu k výstavě: „Utopie je jedna věc, iluze druhá. Je vůbec možné uvažovat o alternativních systémech v budově z betonu a cihel? Zda se to podaří, ukáže budoucnost. Cihly jsou jen cihly, ale důležitá je naše mysl a vztahy kolem nás.“
